Nové pořádky nastupují

Povolební mocenské vakuum končí, moci (tedy té exekutivní, a na ní teď bude hlavně záležet) se ujímají Nové pořádky. V úterý prezident formálně přijme demisi premiéra Sobotky, ve středu se uskuteční poslední zasedání staré vlády. Už dnes se v sídle ANO na Chodově sešli všichni členové Babišovy vlády, převzetí moci bude připravené a proběhne koordinovaně. Ve středu 13. prosince prezident Zeman oficiálně jmenuje Babišovu menšinovou vládu, ještě týž den Andrej Babiš uvede do úřadu „některé ministry“. Pak odjíždí na dva dny na summit do Bruselu, zbytek se vyřídí poté. Dosavadní ministr životního prostředí a místopředseda vlády Richard Brabec zdůraznil výhodu menšinového kabinetu: „Je velká šance realizovat různé projekty… Vytváří se tu naprosto unikátní možnost zrychlit a zjednodušit celou řadu připomínkových řízení, takzvaných mezirezortních řízení, kdy si pinkají úředníci mezi sebou spoustu názorů.“ Jistě, názor bude jen jeden, nebude třeba pinkat, panu Babišovi se nikdo nebude plést pod nohy.

Havlovským iniciativám a médiím ve spolupráci s ČSSD se podařilo vrátit stát Andreji Babišovi. Předpokládám, že těchto „užitečných pomocníků“ (Vladimír Iljič Lenin to říkal trochu jinak) teď už nebude zapotřebí. Někteří se dají na „spolupráci“, jiní možná vytvoří nějakou parodii na disent a zároveň budou přesvědčovat budoucí generace, jak to všechno myslili dobře. Na to přesvědčování budou mít dost a dost času, Nových pořádků se hned tak nezbavíme.

Otázka je, jak asi budou Nové pořádky v reále vypadat. Historické paralely - nejblíže je tzv. normalizace z let 1969 ad. – bývají přesné jen v hrubých obrysech. Tenkrát šlo jen o to, obnovit režim, který se sice sesypal, ale jeho mocenské instituce zůstaly zachovány a také osvědčené „kádry“ byly pořád k dispozici. Šálivé období rozvratu podobného svobodě trvalo všeho všudy pár měsíců.

Na druhé straně, společnost si však na „normalizaci“ zvykala poměrně neochotně, zvlášť když ta byla pupeční šňůrou propojena s ruskou vojenskou intervencí. (Pojetí oblíbené v kruzích českého disentu, že tenkrát lid zradil své elity za mísu čočovice, je nechutná sprosťárna; lid nepodepsal ani moskevské protokoly, ani pendrekový zákon). Proto úplný návrat do normálu trval řadu měsíců.

Dnes je situace jiná: dvacet osm let tu existovala parlamentní demokracie západního střihu a právní stát, jistě, obojí s velkými zvláštnostmi. Ale lidé si na to zvykli a došlo ke generační výměně. Na druhé straně: lidé nemusí překonávat stresující zážitek ruské okupace, tentokrát jsme si vystačili vlastními silami a zásadní politické změny se uskutečnily formálně vzato demokratickou cestou. Také mezinárodní situace je dnes jiná, ne v moc dobrém smyslu: tenkrát měla ruská intervence ve světě jednoznačně negativní ohlas. Dnes má Západ destabilizovaný migračním problémem spoustu práce sám se sebou a na ČR nebude mít čas – ostatně, formálně vzato, Nové pořádky jsme si zařídili sami. I proto bude lidí velmi nespokojených přinejmenším zpočátku výrazně méně než v letech 1968-9. Nástup Nových pořádků by tedy měl být o něco pomalejší a aspoň zpočátku méně viditelný než tehdy. Ale to je výhoda jen relativní. Co je vlastně lepší: když svoboda umírá pomalu, nebo když umře najednou?

To, co nyní začíná, je normalizace s lidskou tváří. Projevili jsme (my všichni) nedostatečnou míru rezistence. To nás přijde draho. Ale nemylme se: lidská tvář sem, lidská tvář tam, přechod z (relativní) svobody do (větší) nesvobody vždycky bolí. A vždycky je k němu zapotřebí nechutného násilí. Zároveň je to vždycky tak, že nebolí všechny. Těch, které bolí, bude třeba tentokrát míň, než v minulosti. Jenže to je náš problém a naše ostuda.

5. prosince 2017