Sto a jeden důvod, proč spolupracovat s Babišem

V Lidových novinách přivítal v sobotu šéfkomentátor Kamberský s velkým a pochopitelným nadšením článek Marka Švehly z Respektu.cz z 29. 11. tr. Pan Švehla tam píše: je prý zavádějící tvrdit, že o povolebních koalicích atp. rozhodují hlasy rozdané ve volbách. Ty určují jen startovací vyjednávací pozici. Babiš dostal ve volbách hlasy pro představu celkem běžné evropské modernizace Česka a „neextremistické strany“ (jinde pan Švehla píše „tzv. demokratické strany“) neměly důvod přistoupit na (koaliční) dohodu s ním, protože by pak „velmi pravděpodobně rozdělování parlamentních funkcí… vypadalo úplně jinak“ a „do vedení klíčových výborů by výrazně víc promluvili ti, kteří by s Babišem řešili vládní spolupráci.“ Voliči tedy nic nerozhodli, rozhodlo chování tzv. demokratických stran, které velmi snadno vyklidily cestu a teď pasivně koukají, co se stane. Odpovědnost prý ponesou politici, kteří se nechali zvolit s dostatečně silným mandátem, aby mohli mnohému zabránit.

Pokusím se teď překousnout skutečnost, že mi takovéhle uvažování připadá strašně odporné, je to docela fuška. Je sice pravda, že výsledek voleb, formálně vzato, určuje jen startovací pozici: na druhé straně to za žádných okolností nesmí být startovací pozice např. k bratrskému objetí farmářů s čuňaty. Třeba komunistický program před volbami 1946 mohl v tehdejším celoevropském socializačním trendu klidně leckdo považovat za „představu celkem běžné evropské modernizace“. Pak tu byla bolševická minulost domácí i zahraniční (o obojím se u nás vědělo, ne že ne), rodící se obrovský střet zájmů, vlastnictví médií, které už solidně drželo pod krkem Kopeckého ministerstvo informací, krvavé běsnění bolševické justice ve stalinistickém Rusku (souvislost a naší vlastí tehdy nikdo neviděl a necítil, ale nebyla to náhodou chyba?). Přesto tehdy české „tzv. demokratické“ (tady to tzv. tak trochu sedí) vlezly do pasti Národní fronty, povinné koalice, k níž nebyla žádná opozice: a to s odvěkou ideologií všech kolaborantů, co jich kdy na světě bylo, totiž aby zabránily nejhoršímu. Nezabránily vůbec ničemu, a když nakonec chtěly v únoru 1948 ven, ukázalo se, že už je pozdě.

Samozřejmě se ozvou námitky, že Babiš přece není Stalin ani Gottwald. Jistě. Ale pokud je něco podobného takříkajíc s lidskou tváří, je to o moc lepší? Taky není žádná válka, ani studená. A hlavně, není všech dnů konec: co opravdu Andrej Babiš je, poznáme v plné síle teprve teď.

Čím se liší lidé jako Erik Tabery, Marek Švehla, Jan Moláček a další, kteří už dlouhou dobu nabádají ke „spolupráci“ „tzv. demokratů“ s Babišem, od jeho novinářů? Např. pan Kamberský v sobotních LN poté, co ocitoval a vynachválil pana Švehlu, „zástupce šéfredaktora časopisu Respekt“, píše: Politika není nedělní škola… Ale vybíráme si nikoli ideální řešení, ale nejlepší z těch, která dokážeme zařídit. Není nic snadnějšího než podat sto a jeden důvod, proč by taková ODS neměla jít s ANO… Dilema, před nímž stojí strany jako KDS, ČSSD či KDU, je stále stejné: spálit se spoluprací s Babišem, nebo spálit zemi spoluprací Babiše s extremisty… To je podstat lidského osudu: hrajeme s kartami, jež jsme vyfasovali. Kolikrát jsem to ve svém životě už slyšel! Je to pořád ta samá písnička. A je mi líto: když jsme přišli jedenkaždý na svět, vyfasovali jsme nikoli karty, abychom hráli, ale úkol, závazek, poslání, které máme splnit. Není to žádná hra, ale smrtelně vážná věc. Je jistě pravda, že ten návazek můžeme splnit mnoha různými způsoby. Ale základní věc je, že se mu přitom nesmíme zpronevěřit.

Z tohoto hlediska se mi jeví pánové Tabery, Švehla, Moláček, Kamberský a další (jmenuju jen namátkou, je jich daleko více u Babišů i mimo Babiše) jako jedna parta falešných hráčů.

4. prosince 2017