Pár slov o zachraňování národa

Sobotnímu Právu poskytl rozsáhlý rozhovor Miroslav Kalousek. V zásadě přesně popisuje situaci po volbách i důvody, proč je nesmysl, aby demokratické strany dělaly panu Babišovi křoví s alibistickým zdůvodňováním, že zachraňují situaci. K tomu připojuji pár vlastních poznámek.

Spolupracující (cizím slovem kolaborující) strany by tak zachraňovaly jen vlastní kožichy, a to neúčelně. Samy by se přitom chtě nechtě musely přizpůsobit těm, které údajně zachraňují. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl!

Masaryk kdysi ve vřavě rukopisných bojů napsal, že u těch, kteří předstírali, že lžou ve prospěch národa, se nakonec vždycky ukázalo, že lhali ve vlastní prospěch. Per analogiam se dá říci, že u těch, kteří by se v takovéhle situaci dali na spolupráci s Andrejem Babišem za zdůvodňování, že zachraňují českou demokracii, by se nakonec stejně ukázalo, že zachraňovali jen vlastní kůži.

Vláda, která se nyní ustaví, zatím formálně nebude mít důvěru. Vlastně ji ani k ničemu nepotřebuje. V podstatných věcech za ní bude stát dostatečná parlamentní většina a kromě toho se zavedlo, že si vláda, byť i bez důvěry, může dělat, co ji napadne, zvlášť když má takhle krytá záda. Navíc jsou situace, kdy ji z nezbytí bude muset podepřít i demokratická opozice (např. pozitivní kroky týkající se NATO či EU).

Dá se předpokládat, že se nakonec podaří nějakou většinu pro Babišovu vládu uklohnit. Je na to konec konců dost času. Pokud se to nepovede, dostane se po třetím neúspěšném pokusu Miloš Zeman vůči panu Babišovi do výhodné pozice: bude moci, kdykoli ho to napadne, vypsat předčasné volby. Ale jak říkám, na to nejspíš ani nepřijde řada.

Pokud vláda jednou dostane důvěru, bude pro demokratickou opozici, i kdyby se k ní náhodou přidali „Piráti“, prakticky nemožné ji odvolat. K vyslovení nedůvěry je třeba 101 zvolených poslanců.

Pokud jde o možnost, že by do politického procesu tam, kde to ústava umožňuje, legitimně zasáhla soudní moc, dovoluji si upozornit na jednu podstatnou okolnost: není pravda, že by při budování demokracie bylo nejprve zapotřebí ustavit právní stát, a teprve potom lze zbudovat demokratický režim. Je to úplně naopak: právní řád a nezávislé soudnictví mohou existovat jen v rámci fungující, „standardní“ parlamentní demokracie. Takže např. jakmile parlamentní demokracie dostane trhliny, nebude už na právní stát a nezávislé soudnictví valné spolehnutí (např. už jen proto, že soudci jsou taky lidi). S tím je třeba realisticky počítat pro příští týdny, měsíce a léta.

A nakonec jen poznámka k vývoji v TOP09 a ke změnám, k nimž došlo ve vedení strany. Napsal jsem o tom článek na svůj blog do Echa 24. Reagoval na něj na twitteru Miroslav Kalousek poznámkou, že nešlo o ústupek Babišovi, a Kalouskovo stanovisko pak rozvedl a vysvětlil Pavel Šafr ve svém článku na Fóru 24. Chtěl bych na okraj poznamenat toto:

Politiku pana Kalouska v posledních čtyřech letech považuji za správnou. Jsem si vědom toho, že byl zdaleka nejvýraznějším Babišovým oponentem, což pan Babiš po svém způsobu taky setrvale potvrzoval. Nenastolil jsem otázku, že by odchod pana Kalouska byl ústupkem panu Babišovi. Jen si vůbec nejsem jistý, zda to není ústupek těm členům TOP09 a zájemcům o předsednickou funkci, kteří si v koutku duše (větším či menším) myslí „dost bylo Babiše“ a věří, že je třeba voliče oslovit (taky, nebo snad především) něčím jiným). Člověk zvenčí, který do „střev“ strany nevidí a ani po tom netouží, se podobným pochybnostem neubrání. Ostatně pan Šafr ve svém vysvětlujícím článku sám píše: „Spolupráce demokratických stran je pro nás životně důležitá a Kalousek pro ni utvořil svým odstoupením z vedoucí pozice v TOP09 o něco více místa, protože svými osobními vlastnostmi buldoka nedělal svým partnerům jednání právě lehké.“

Je nepochybné, že pan Kalousek svým odchodem udělal o něco více místa. Je otázka, pro koho. Razance byla předností pana Kalouska, a ubrat z ní je pro politika, který si je jistý svou věcí, málo smyslné. Není to správný signál ani vůči veřejnosti, ani vůči politickým oponentům - a konec konců ani vůči partnerům. Jsou spory (zejména ty zásadní), které není třeba uhlazovat, nýbrž naopak vyostřit, jinak přestanou být vidět a nakonec se na ně zapomene.

A za druhé: když výrazný politik, který dlouho a po právu ve své straně dominoval, je vzhledem k okolnostem přinucen se svého postu vzdát, je poměrně těžko představitelné, že se stáhne na druhou pozici. Zvlášť ve straně, kde i vzhledem k tomu, jak se ztenčil poslanecký klub, je kolem něho relativní vakuum, a v politické situaci, která poměrně rychle spěje od špatného k horšímu.

Shrnuto: jistě, kompromisy se v politice musí dělat: tenhle mi však nepřipadá moc šťastný. Zejména kompromisy s faktickými protivníky bývají velmi ošajslich. Ujišťuji pana Kalouska, že sám budu docela rád, ukáže-li se, že rekviem bylo předčasné. Ukáže se to asi poměrně brzy.

4. prosince 2017