Václava Klause st. novým kouskům nenaučíš

Exprezident Václav Klaus poskytl rozhovor Obmyšlené Mladé frontě Dnes. Je nevelký (zjevně je to výraz toho, jaký význam mu Nové pořádky a jejich periodika připisují). Týká se výročí tzv. Sarajevského atentátů“ z r. 1997. Základní teze je: „Sarajevo“ otevřelo cestu levici.

To prosím není názor, to je duševní porucha. Důsledek „Sarajeva“, „opoziční smlouva“ vedla daleko spíš k tomu, že se nepodařilo nastolit normální, slušné, korektní vztahy mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí. Vznikly tu dvě zpotvořeniny, „zemanismus“ a „klausismus“. Jednak třídní nenávist mezi pravicí a levicí, jednak kuloární kompromisy. A nelze zastírat ani tu základní zkušenost, že na tomto neblahém vývoji se svou humpoláckou politikou činně podíleli prezident Havel a jeho spojenci z US a KDU-ČSL. Jejich volební výsledek v r. 1998 byl nevalný, přesto svou strategii postavili na tom, že Klaus a Zeman (každý z nich sám o sobě silnější než oni dohromady) se vzhledem k ideologickým rozdílům nikdy nemohou spojit a že je tedy budou moci oba vydírat. Klaus a Zeman tehdy udělali jen to, co by udělal na jejich místě každý jiný: domluvili se proti tomuto směšnému a drzému pokusu. Jiná věc je, že to udělali nepřípustným způsobem: opoziční strana, která slíbí svému oponentovi, že ho nikdy (tj. až do příštích voleb) nesvrhne, není už žádná opozice.

Základní věc je ovšem: když potomci „sarajevských atentátníků“ vykládají ty události tak, že to byla zásadní porážka české demokracie, kterou ve Velké protikorupční revoluci legitimně odčiňovali, nemají ani trochu pravdu. Oni a Václav Havel jsou jen integrální součástí rozkladného procesu, který vedl k nynějšímu krachu české demokracie. Je to hysterické překreslování toho, co se stalo. Opoziční smlouva byla jen epizoda, zhroutila se sama od sebe v roce 2002. Následovala koalice ČSSD (nezemanovská, obrozená) – Pravda a Láska. Technikou jejího vládnutí byl bohužel totální chaos.

A poslední poznámka: nelze zapírat, že důvody nespokojenosti „sarajevských atentátníků“ byly v mnohém legitimní. Forma, jakou svou akci provedli, se bohužel velmi podobala zradě. Cituji jen, co jsem o tom tenkrát napsal tuším do MfD (oni své vystoupení proti Klausovi načasovali na chvíli, když byl coby český premiér zrovna na návštěvě v Bosně-Hercegovině, odtud název „Sarajevský atentát“): jistě, atentát na tyrana může být legitimní, je však nezbytně nutné, aby při něm byl tyran přítomen.

2. prosince 2017