Naše listopadová Prague Pride: Další orgie nechumelismu

Rekapituluji zde stručně a namátkou, co zaznělo na sobotních oslavách Dne boje za svobodu a demokracii.

Mluvčí (nebo snad organizátor?) Koncertu pro budoucnost Václav Němec, profesí filosof, prohlásil už před akcí: „Svoboda a demokracie jsou křehké květiny, o které musíme pečovat, aby nám neuhynuly. Koncertem pro budoucnost chceme hlasitě připomenout, že jsme zde a že si naši svobodu a demokracii nenecháme vzít.“ Milý pane, mám pro Vás špatnou zprávu: už je pozdě, už nám tu svobodu zase vzali. Je o to postaráno opoziční smlouvou (tentokrát pro jistotu nepsanou) mezi ANO, SPD a KSČM (Piráti se vlastně při tom taky ochomejtají). V jejím rámci třeba (malý příklad za všechny) kontrolu vlády v PS převezme smluvní opozice: bezpečnostní výbor Okamura, komisi pro kontrolu GIBS komunisté. To ostatní si bude kontrolovat Babišův konglomerát sám: podle zásady sám sobě smluvní opozicí.

Podle předsedy Senátu pana Štěcha „není žádný důvod bít na poplach a panikařit,“ protože „existují silné pojistky, máme Ústavní soud a Senát“. Také rektor Masarykovy univerzity Bek pravil, že „v ČR dál fungují silné instituce jako soudy nebo univerzity, které jsou schopny vyvažovat myšlenky, které by nabourávaly demokratické uspořádání státu“. To o schopnosti vyvažovat však vůbec není pravda, protože pravda je pravý opak: nezávislé soudy jako takové mohou existovat jen ve svobodném, demokratickém politickém prostředí, ale nejsou ho schopny samy ze sebe generovat. A se zhroucením svobodného, demokratického politického prostředí končí i ony. Prezidentský kandidát Drahoš zase soudí: „Je třeba demokracii opečovávat, je to křehká kytka a neroste sama sebou. Ale nemyslím si, že bychom o ni přišli. Já jsem v tomhle směru optimista.“ Řekl bych, že k optimismu v tomto směru je už bohužel docela málo důvodů.

K nechumelismu patří i zaklínání se (blíže neurčeným) odkazem Václava Havla. Provozují ho zejména prezidentští kandidáti. Jiří Drahoš: „Pravda a láska je heslo, které dnes někdo zpochybňuje, a zároveň nazývá určitou skupinu lidí „pravdoláskaři“. To je něco, co nechápu. Snad každý chceme žít v pravdě a každý chceme prožít lásku.“ Michal Horáček: „Byl to můj osobní přítel… opovažuji Václava Havla za člověka, který je pro nás důležitější, než si možná dneska uvědomujeme.“ Jeho myšlenky (nespecifikované) prý pořád žijí. Mirek Topolánek: „Je to člověk, který je v zahraničí vnímán víc pozitivně než u nás, byl to nejlepší produkt, který jsme za posledních x dekád vyprodukovali.“ (Pan Topolánek se ovšem se zlou potázal, komentátor Martin Fendrych, který ho považuje produkt Starých pořádků, klausovce a trochu asi i za agenta Moskvy, nasazeného do prezidentské soutěže proti Drahošovi, jeho výrok jednak prohlásil za „strašlivý blábol“ - na čemž něco je - a jednak považuje za neuctivé tvrdit, že jsme Havla „vyprodukovali“).

Všichni tito lidé se hlásí k několika banálním tezím, které nám proti Babišovi pomohou asi tak, jako aspirin proti rakovině. Václav Havel je součástí, nikoli řešením našeho problému. A to, co nám ti lidé servírují jako jeho duchovní odkaz, nás může oslovit asi tak stejně jako Masarykova dutá fráze „Tábor je náš program“ (přičemž, podotýkám, Masaryka si v jiných věcech velmi vážím).

19. listopadu 2017