Dokáže Mirek Topolánek vzdorovat Novým pořádkům?

Mirku Topolánkovi není možné upřít jednu zásluhu: tím, že ohlásil svou kandidaturu na funkci prezidenta, demoralizované české veřejnosti připomněl, že v české politice pořád ještě o něco jde. Svědčí o tom mj. i opakovaná hysterická a nevlídná reakce Andreje Babiše: „Já ho beru jako společného kandidáta pana Kalouska a ODS a myslím, že je to výsměch. Pro mě je to skutečně nejzkorumpovanější premiér v historii naší země a Kalousek je zase symbol korupce.“

Prezident je v našem politickém systému jednak formální reprezentant státu, jednak jakási politická autorita, která posvěcuje významná rozhodnutí a podílí se nespecifikovaným způsobem na některých oblastech politiky (zahraniční politika). Je také vrchním velitelem Armády ČR (není zcela jasné, co všechno to obnáší). Kromě toho by z povahy své funkce měl napomáhat v rozuzlování těžko řešitelných konfliktních situací v politice. Zatím se dařilo čím dál tím víc jen to, že prezident tvořil – od Havla přes Klause až po Zemana – jakousi zásadní oponenturu zbytku exekutivy. Byl přitom kryt svou autoritou nejvyššího ústavního činitele, která byla před pěti lety ještě navíc posílena mandátem z přímé volby. Něco podobného (tj. funkci jakéhosi vrchního kverulanta) je ovšem možné provozovat jen v aspoň jakž takž stabilizovaném politickém prostředí.

V posledních letech jsme prošli dosti bouřlivým politickým vývojem: Shrnuji: nejprve byl na počátku roku 2013 zvolen přímou volbou do funkce prezidenta Miloš Zeman. Následoval v létě téhož roku pád vlády, vláda bez důvěry a podzimní volby do Poslanecké sněmovny a podzimní předčasné volby, v nichž se druhým nejsilnějším politickým uskupením stalo Babišovo ANO. A v letošních volbách pak získaly drtivou většinu „antisystémové strany“ (tj. strany, protestující proti politickému systému, který se u nás ustavil po listopadu 1989). Nová situace činí do budoucna z prezidenta někoho, kdo má ze své funkce zastřešovat „Nové pořádky“: to jest jednoduše řečeno zaštiťovat poslední etapu bourání demokracie, být jakýmsi ceremoniářem tohoto nechutného obřadu. Představa, že by se někdo z kandidátů po svém zvolení vzepřel, tedy někdo z těch, co se do soutěže až dosud přihlásili, se vymyká realitě (o současném prezidentovi vůbec nemluvím, je druhým nejvýznamnějším symbolem toho nového, co teď zrovna nastupuje). Jsou to lidé bez politického zázemí a politických zkušeností, většinou buď bývalí činovníci nepolitických institucí, úctyhodných hlavně svou vnější povahou, „kariérní diplomaté“ (jak přesný termín!), manažeři z oblasti podnikání ap. Je prakticky vyloučeno, že by kdokoli z nich dokázal plnit úlohu toho, kdo tvrdě vzdoruje čím dál tím rychlejšímu procesu demontáže české demokracie. Je daleko víc pravděpodobné, že budou tomuto procesu dělat nedůstojnou štafáž. Vůbec se proto nedivím tomu, že v české veřejnosti zavládla po volbách hluboká deprese a přesvědčení, že už se stejně nedá dvakrát moc nic dělat.

Pan Topolánek vnesl svým nástupem na poslední chvíli do toho postupného umírání české demokracie trochu života a naděje. Nejsem přesvědčen, zda vůbec přesně ví, o co jde: jde totiž o to, že úlohou prezidenta v nových poměrech, v nastupujících „Nových pořádcích“ není být směšným ceremoniářem kanibalského hodokvasu likvidátorů demokracie, nýbrž že se musí pokusit s poměrně malou politickou podporou a s nevelkou nadějí na úspěch tomuto procesu vzdorovat a aspoň na nějakou dobu zachovat aspoň zbytky demokracie v České republice. A že přitom bude pod strašným politickým a mocenským tlakem. Mirek Topolánek má aspoň elementární politické předpoklady k tomu, aby takovou roli na sebe mohl vzít. V minulosti už dokázal, že mu nechybí rozhodnost a průbojnost. Ale na druhé straně: po roce 2002 nijak moc přesně nevěděl, že jeho povinností je vytvořit v ODS jasnou a silnou alternativu k Václavu Klausovi.

Taky samozřejmě nejsem přesvědčen, že bude zvolen. Přesto bych byl rád, kdyby dostal příležitost se o to pokusit. Jen se bude muset jasně a jednoznačně vyjádřit, čeho chce jako prezident v této situaci dosáhnout. Přeji si to ze sobeckého důvodu: abych ho mohl volit. Jenže on to zatím ještě neudělal. Jistě, uznávám, neměl na to dost času.

8.listopadu 2017