Povolební očekávání: nelžeme si do kapsy!

Miloš Zeman je intelektuál. Uvažuje koncepčně a cítí potřebu se tím před veřejností pochlubit. I poroto teď bez obalu oznámil, co námi hodlá v příštích letech provést: předčasné volby považuje za nesmyslné a škodlivé, proto bude menšinovou vládu Andreje Babiše držet i po vyčerpání všech tří pokusů o její jmenování. Ústava mu to umožňuje: neříká se v ní, že po vyčerpání tří pokusů prezident předčasné volby vypíše, ale že je může vypsat.

Jistě, v ústavě je díra: je to ale vina jejich autorů? Ústava, stejně jako každý zákon, předpokládá od společnosti určitou míru dobré vůle. Zákonnost může fungovat jen tam, kde je aspoň trocha dobré vůle. Napsat zákon odolný vůči všem zlomyslným dezinterpretacím je nemožné a ve slušné společnosti taky zbytečné.

Andrej Babiš na rozdíl od prezidenta není intelektuál, ale pragmatik. Cítil potřebu se od svého spojence lehce distancovat. Zjevně nechápe, proč o tom předem mluví.

Nemusíme se však dívat tak daleko do budoucnosti. Za čtrnáct dní proběhne a bude ukončena ustavující schůze sněmovny. Sobotkova vláda podá demisi. Prezident jmenuje pana Babiše premiérem a na jeho návrh všechny ministry. Vláda obsadí Strakovku a ministerstva a začne řídit ten státní aparát, který je jí svěřen. Tím vznikne nová situace, jiná než ta dnešní. Je otázka o kolik, ale že by to byla změna k lepšímu, je vyloučeno.

Jak jsou rozdány karty? Spojenectví pánů Babiše a Zemana je pragmatické, ale v tuto chvíli pevné. Za delší konec v něm tahá pan Babiš. V Poslanecké sněmovně mají výraznou většinu „protisystémové“ strany: ANO, SPD, Piráti a KSČM. To, že se nedohodnou na společné vládě, neznamená ještě, že se nedohodnou vůbec na ničem. Vzniká také jakýsi napůl spontánní tlak, aby panu Babišovi vypomohla některá z demokratických stran. Ideologie je jako vždycky (tj. jako za „normalizace“): je třeba zabránit nejhoršímu a předejít nedozírným následkům. Je to nejjednodušší způsob, jak nedozírné následky přivodit.

Demokraté se teď ocitli v menšině. Jistě, stalo se to demokratickou cestou a není to snad napořád. Jenže: zatímco cesta z demokracie ven je snadná a jde to ráz dva, cesta zpátky je namáhavá a trvá hodně let.

Podaří se udržet v novém prostředí aspoň zbytky demokratických struktur, hlavně opoziční demokratické strany? Takové, které nestrčí dobrovolně Babišovi hlavu do chomoutu? Bude se náš politický systém aspoň v něčem odlišovat od toho ruského, kde parlamentní opozice fakticky neexistuje?

A hlavně: dokážou lidé v dílčích, konkrétních věcech trvat na svých občanských právech? Zbude něco, čemu Karel Havlíček kdysi říkal „zákonní odpor“? Cituji: „Kdykoli se od vládního některého úředníka nebo orgánu komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdo tuto křivdu mlčky snášeti, nýbrž se má vždy všemožné hájiti zákonným způsobem… Čím větší hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti.“

P.S. Pokud byste si chtěli přečíst celý Havlíčkův článek o „zákonním odporu“, najdete ho zde.

5. listopadu 2017; psáno pro E15