Tuhle bitvu demokracie prohrála. Lze jen vyhrát další.

Miroslav Kalousek v úterý oznámil, že navrhne parlamentním stranám, které si nepřejí ustavení menšinové vlády Andreje Babiše, aby zablokovaly volbu předsedy Poslanecké sněmovny. Upřímně řečeno, je to jediný způsob, jak by bylo možné zabránit tomu, aby po demisi současné vlády Bohuslava Sobotky (vláda může podat demisi až poté, co bude ukončena ustavující schůze PS, na níž jsou zvoleny orgány nové sněmovny) prezident Zeman jmenoval Andreje Babiše premiérem. Jakmile Sobotkova vláda podá demisi, Zemanovi v tom už nikdo nemůže zabránit, a jakmile bude jmenován Andrej Babiš (a následně na jeho doporučení ministři), převezme nová vláda ministerstva a předsednictvo vlády bez ohledu na to, zda pak získá v PS důvěru nebo ne. A panu Kalouskovi jde jistě také, ne-li v první řadě o to, aby strany, které se zaklínají odporem k chystané menšinové Babišově vládě, dokázaly, že jsou pro to schopny taky něco udělat – vlastně to jediné, co je udělat možné. Potud jen to pochopitelné.

Cesta je ovšem bohužel úplně neschůdná. Jednak je předem jasné, že se podaří získat většinu poslanců pro volbu kandidáta hnutí ANO Vondráčka. Navíc nebude jednoznačně vidět, kdo všechno ho vlastně volil, volba je tajná. I kdyby se to povedlo jednou, ustavující schůzi Sněmovny je tímto způsobem možné jen natahovat: když první volba nebude úspěšná, uskuteční se další za deset dní, atp. A hlavně, faktickým výsledkem voleb, které formálně proběhly demokraticky, je to, že Andrej Babiš s faktickou podporou Miloše Zemana převezme řízení státu. To bylo jasné už před volbami. „O tom byly“, jak se říká, tyto volby. Jak daleko dokáže nová vláda, která nejspíš hned tak nedostane důvěru parlamentu, ve výkonu moci zajít, závisí od toho, kdo a jak se dokáže opřít tomuto neslýchanému postupu opřít. Ten postup je ovšem z formálních důvodů nenapadnutelný a vláda už u nás byla dvakrát podobně provozována (jistě, ne v tak dramatické situaci a v takové podobě). Rozhodne to, jak se v této situaci budou chovat kompetentní orgány (politici, Ústavní soud), jak se k tomu postaví notně pošramocená a demoralizovaná média a jak se k tomu na základě toho všeho postaví veřejnost. Blokáda, k níž se navíc vůbec nikdo nechce připojit, není šťastným úvodním krokem tohoto nutného úsilí.

Aby se nějaký politický krok dal prosadit a aby o jeho správnosti bylo možné přesvědčit veřejnost, musí se opírat o nějakou formální legitimitu. Katastrofální výsledek voleb nelze přepsat pouhou obstrukcí. Návrh pana Kalouska je radikální, neproveditelný a podobná formální legitimita mu úplně chybí.

3. listopadu 2017