Kalouskova demise

Dnes před obědem oznámil Miroslav Kalousek na krátké tiskové konferenci, že na listopadovém sněmu nebude kandidovat na žádnou volenou funkci ve straně. Koncepci strany, tak jak byla vytvořena při jejím založení, je podle něho třeba přizpůsobit podmínkám, odpovídajícím nové situaci: změnila se politická kultura, vnímání politiky jako takové a došlo ke změně postojů veřejnosti vůči EU a západním hodnotám vůbec. A tak volební výsledky neumožňují sestavení demokratické prozápadně orientované vlády, TOP09 se na ní nebude podílet a bude plnit opoziční roli. Zde je podle pana Kalouska šance pro nového předsedu TOP09.

Tento způsob rezignace je podle mého názoru důstojný a přiměřený. Strana utrpěla neúspěch (jen s obtížemi se dostala do PS) a její lídr se jen těžko může tvářit, že se nic neděje. Navíc, jak se praví v evangeliu, „kde je mrtvola, slétají se supi“, což se už děje. Je to v politice taky normální. Podstatná věc v takové situaci je především jedno: jaká bude nová strategie, vycházející z nové situace, a kdo je ten, kdo má po panu Kalouskovi otěže řízení strany převzít. Obojí spolu těsně souvisí.

A tu musím v první řadě říci, že nevidím široko daleko nikoho, kdy by mohl v TOP09 nebo v jejím okolí Miroslava Kalouska nahradit. Nechci ho nijak idealizovat a nemyslím si, že by nebyl udělal řadu chyb: ale byl ze všech českých politiků v posledních čtyřech letech jediný, který naplňoval aspoň v něčem představu, jakou člověk má o opozičním politikovi. Kromě toho má dlouholetou zkušenost s parlamentem i exekutivou, což je v mnoha ohledech nenahraditelné.

Proto mi připadá sice možné, že si strana vyhlídne či zvolí novou osobnost (nebo potvrdí tu starou), a v návaznosti na ni a za její podstatné spoluúčasti pak vznikne nový program nebo nová strategie. Nedovedu si však představit, že si někdo vymyslí novou strategii a nové programové priority, a pak si k nim vymyslí ještě nového předsedu. Chci jen říci, že takový postup může uspět jen velmi obtížně.

Druhá podstatná věc je sama povaha nové strategie a nové šance. Podle toho, co pan Kalousek řekl, jde o „společný postup demokratických subjektů od středu doprava“, tak aby vznikla „silná věrohodná opozice, jež bude vzdorovat predátorům, kteří chtějí zničit demokratický systém T. G. Masaryka a Václava Havla. Musím říci, že mi toto vymezení připadá příliš úzké, a tedy vadné. Nevešel bych se do něho.

Za prvé: je jistě velmi rozumné, když pan Kalousek, jak řekl na tiskovce, uvažuje o spolupráci třech malých a svým způsobem spřízněných stran pravého středu, TOP09, STAN a KDU-ČSL, o spolupráci, která se bude aspoň zpočátku realizovat v docela praktických věcech (např. spolupráce parlamentních klubů). Když ovšem jde o tak široký úkol, jako je obrana a posílení demokratického systému, nevím, proč by se nemělo vycházet z toho, že přirozený rámec, v němž se takové úsilí má odehrávat, se nemá omezovat na strany a hnutí „od středu do prava“, nýbrž měl by se odehrávat „od leva do prava“.

S tímto vymezením je u nás po listopadu 1989 potíž. Hned po převratu se vytvořil jakýsi falešný konsensus v tom smyslu, že boj s předlistopadovým režimem je boj pravice s levicí. V disentu, ani bezprostředně před listopadem 1989, nic podobného neexistovalo, bylo by to ostatně absurdní. A je to nesmyslné i historicky. Socialistická uskupení v Evropě se od druhé poloviny 19. století postupně integrovala do evropské politiky a přijala demokratický rámec. Toho si byl plně vědom i T. G. Masaryk, na něhož se pan Kalousek odvolává. Považuji proto za nutné, aby se jakékoli úsilí o obnovu demokracie pohybovalo v tomto širokém rámci.

Jen na okraj ještě poznamenávám, že v polistopadovém Česku panuje konfúze, podle níž „levice“ = KSČM + ČSSD. K této konfúzi přispěli sice mocně svou indolencí i sociální demokraté (tedy někteří), ale vůbec to není pravda. ČSSD je demokratická strana s docela úctyhodnou tradicí (jíž ovšem po listopadu 1989 vinou různých avanturistů v čele s nynějším prezidentem zůstala hodně dlužna), kdežto KSČM je legitimní dědičkou KSČM, hlavní servisní organizace předlistopadového režimu – což nebyla vůbec politická strana v normální slova smyslu, a levicová byla asi tak jako Džingischán nebo Ivan Hrozný). Chápu, že ČSSD je zrovna teď vlastní vinou ve velmi bídném stavu, ale omezovat úsilí o obnovu demokracie na „demokratické nelevicové síly“ je zbytečné, nevhodné a nesprávné. A není to otázka technická a pragmatická, ale zásadní a ideová.

A za druhé, „demokratický systém T. G. Masaryka a Václava Havla“: to je populistické omezení ideové orientace na dva svaté obrázky, a kromě toho je to příliš úzké: jde o evropský, euroatlantický, západní demokratický systém, jehož základy byly vytvořeny v osvícenství, opírá se o myšlenky občanských a lidských práv a vyrůstá z křesťanských základů. Masaryk a Havel jsou dvě dejme tomu „dílčí realizace“ v takto vymezeném celku, jsou jistě pro dnešek v mnohém velmi inspirující (otevřeně řečeno daleko víc Masaryk než Havel), ale zaslouží si věcný přístup a kritiku: zejména Havlova nedůvěra k demokratické politice se bohužel na dnešním politickém marasmu podepsala daleko víc, než se na první pohled zdá.

A shrnuto a podtrženo: myslím si, že by nějaké budoucí politické hnutí za obnovu demokracie mělo stát na širších základech a mělo by se k minulosti, na níž navazuje, vztahovat věcněji a kritičtěji, než co dává tušit to, co sdělil veřejnosti pan Kalousek. Říkám to mj. i proto, že jsem od osmdesátých let přes disent a Demokratickou iniciativu až po Klub na obranu demokracie držel toto širší pojetí. Vím samozřejmě že z toho, co bylo řečeno na krátké tiskové konferenci, nelze vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry. Já taky píšu jen o tom, co mne na první poslech zarazilo a o čem by se podle mého názoru mělo mluvit.

24. října 2017