Krajina po explozi

Včerejší volební zážitek byl, musím říci, opravdu mohutný. Napsal jsem sice už předem, že výsledek voleb může být překvapivý, že ale v žádném případě nepůjde o překvapení příjemné. Jenže zažívat to nikoli jako představu nebo prognózu, ale jako skutečnost, to člověka nakonec vždycky zaskočí.

Představte si, že se octnete v terénu, který důvěrně znáte, ale kterým právě otřásl mohutný výbuch. Jste najednou uprostřed trosek, všude kolem dým, doléhá k vám sténání a skřeky. Základní úkol je: rychle se aspoň trochu zorientovat. To je smysl těchto řádků.

Takže, za prvé, stalo se to, s čím kdekdo (i já) počítal: „Staré pořádky“ vyletěly do vzduchu. Proti této proměně bylo to, co se stalo v roce 2013, jen nevinná předehra.

První, nedůležitější věc: ve volbách na celé čáře zvítězily „protestní“, „antisystémové“ strany: ANO, Piráti. SPD. Jejich protest je veden v duchu nové, „přímé“, „zjednodušené“ demokracie. To vždycky ve skutečnosti znamená destrukci demokracie. Destrukci toho, co se tu budovalo (za mé větší či menší spoluúčasti) po listopadu 1989: parlamentní demokracie; právní stát, opřený o lidská a občanská práva a vyrůstající z křesťanských základů, a zakotvený v osobní víře zúčastněných. ( např. představy jako ta o zodpovědnosti soudců za vynesené rozsudky před institucionalizovaným lidem, s níž přicházejí tzv. Piráti, mi připadají úděsné jako krevní msta).

K destrukci se ovšem nikdo přímo nehlásí: vždycky se vydává za vylepšení nebo rekonstrukci. Když Vám ji ovšem slibuje člověk, jemu ze všech kapes trčí dynamitové patrony, měli byste se mít na pozoru. Nestalo se.

Pak je tu jedna „protestní“ a „antisystémová“ strana poražená, komunisté: protestovali proti Starým pořádkům nikoli v duchu světlé budoucnosti, ale v duchu světlé minulosti. Vzhledem k tomu, že ztratili ve volbách polovinu své přirozené váhy, budou asi jen přívěskem třech výše jmenovaných.

Všechny tyhle strany mají v nové Poslanecké sněmovně podle předběžných propočtů dohromady 137 mandátů. To je naprosto dostačující ústavní většina. Na některých konkrétních krocích, pokud jde o destrukci, se sice asi shodnou, shoda však aspoň zatím nebude nijak omračující.

Poražené „Staré pořádky“ bude v PS zastupovat ČSSD, ODS, TOP09, KDU-ČSL a (snad) STAN. Dohromady budou mít pouhých 63 hlasů. Nebude snadné, aby se domluvili, např. nejsilnější z nich, ODS, trpí paranoidní představou, že zvítězila. Strany (snad kromě STAN, ta je na to příliš malá) jsou vnitřně destabilizované a bude v nich probíhat boj o moc, který možná promění jejich podobu.

V „novém systému“, který volbami vznikl, bude mít rozhodující úlohu exekutiva (k exekutivě patří i přímo zvolený prezident). Parlament bude v lepším případě bezmocný. Soudní moc se snadno stane kořistí exekutivy, nemá žádnou vlastní sílu, o niž by se mohla opřít: nezávislá soudní moc je myslitelná jen ve vyváženém politickém prostředí. Jejím úkolem je prosazení spravedlnosti, tedy něčeho, co v každém konkrétním případě ještě není, ale má být. Proto se nemůže opřít o veřejnost, „vůle lidu“ tu není směrodatná, protože i lid se může mýlit a mýlívá se dost často. V nové situaci pak v prosazování spravedlnosti snadno získají převahu exekutivní složky (prokuratura, policie) nad nezávislými soudy – tedy získají převahu tak, že soudy přestanou být nezávislými. Což je běžné ve všech zemích s novou (tj. omezenou) demokracií.

To, o co by mělo jít, je vytvořit nějaké opěrné body stability v rozvráceném prostředí. Smysl má jen politické řešení. Nejvíc se bojím „ruského modelu“: na jedné straně autoritativní stát, na druhé hlučná, příliš neorganizovaná, neinstitucionalizovaná opozice, vyžívající se ve spontánních veřejných akcích (demonstrace) bez skutečného politického dopadu. Apolitická, anarchická „paralelní polis“ toho typu, jako byla kdysi Charta 77. Bezmocná a k ničemu.

22. října 2017