Změní se Česká republika v politický nevěstinec?

V České republice jsme si nějak moc zvyklí myslit na zadní kolečka. Tak například kolaborace se dosud rozjížděla jako projev selhání a slabosti v nesnesitelné situaci (protektorát). Dnes žijeme a budeme žít v situaci sice nepříliš vábné, ale přece jen o dost lepší než protektorát (není válka, nikdo se nás nepokouší vyhubit). Nicméně vzniká tu – a to už delší dobu – idea kolaborace jako projekt politicky racionálního chování. A to je určité novum.

Šéfredaktor elitního časopisu Respekt projevuje už delší dobu, někdy od přelomu let 2013-14, jisté okouzlení Andrejem Babišem. A letos v lednu v souvislosti s očekávaným výsledkem voleb napsal mj. toto: „Otázka totiž s největší pravděpodobností nezní, zda ANO povede příští vládu, ale s kým v ní bude. A jestli to budou spíše liberálně-proevropští partneři, či odpůrci stávajícího směřování země. Pokud někdo vyznává romantismus v politice, tak prosím, ale Babiše budou strany nejúčinněji kontrolovat, když s ním budou sedět ve vládě. Bude to možná nepopulární, bude to nepochybně těžší, ale bude to i smysluplnější.“ (Éra Andreje Babiše se blíží, Respekt.cz 14. 1. 2017). O článku už jsem v Událostech už psal, zde jen ještě poznamenávám, jaká to nejspíš bude „kontrola Babiše“.

Pan Babiš bude ten, který bude po volbách držet v rukou nejlepší karty. Bude si moci vybírat, s kým do koalice jít a s kým ne. Aspoň zpočátku pro něj asi nebudou nejatraktivnější okamurovci a komunisté (už jen z taktických důvodů, s ohledem na mezinárodní kontext, v němž ČR zatím existuje). Je pro něj vhodnější oslovit „systémové“ strany (tentokrát už vesměs o hodně slabší, než je on) a dát jim na srozuměnou: koneckonců mohu jít do koalice i s těmi druhými, ale můžu si vybrat i Vás, přestože to pro mne v jistých ohledech bude složitější. Jenže se budete muset trochu snažit. Nebude přitom zjevně potřebovat všechny systémové strany, bude si moci vybírat. Skeptik tedy předpokládá jistou tlačenici mezi zájemci: a úvahy toho typu, jaké rozvíji pan Tabery, směřují k tomu, aby tlačenice byla co největší. Pozice koaličního partnera v takové situaci bude přitom víc než slabá. To se to bude špatně kontrolovat!

Kromě toho, taková situace se dá předpokládat, ale ještě pořád není. Ale už pro ni máme předem vymyšlen model chování, a to nepříliš vábný. Pro pana Taberyho je to neromantická politika, ve skutečnosti jde o cynickou „reálpolitiku“, navíc ještě hloupou. Stojí na zásadě, že svoboda je poznaná nutnost. Po pravdě řečeno, v hájemství Pravdy a Lásky bych něco podobného nečekal.

Dnes, pár dní před volbami, kdy je o hodně zjevnější, jak asi dopadnou, vyšly postupně dva texty, které rozvíjejí stejné myšlenky, s nimiž přišel v lednu pan Tabery: články Jana Moláčka „Demokraté se nesmí Babiše štítit. Jinak přijme roli diktátora“ (Aktuálně.cz 10. října) a Marka Švehly „„Nikdy s Babišem“ se dobře poslouchá. Ale co po volbách?“ (Respekt.cz 17. října).

Titulek článku pana Moláčka je výmluvný: když na pana Babiše nebudeme hodní, může se proměnit k horšímu a „přijmout roli diktátora" (přijmout roli, ne stát se. Jsme zjevně na divadle). Je proto třeba překonat pochopitelnou ošklivost, která člověka přepadne, když dělá něco, co je všeobecně považováno za ohavné.

Opět jde o střetnutí reálpolitiky s neplodným moralizováním. Pan Moláček mluví o „oslepující záři morálního imperativu „s Babišem nikdy““ (proti reálpolitickému „bez Babiše nelze“). Úplně přesné by ovšem bylo říci: bez Babiše nelze sedět ve vládě; ale všichni přece nemusí sedět ve vládě.

Sled argumentace pana Moláčka je tento: Andrej Babiš sice není ryzí demokrat, ale nikdo jiný zrovna po ruce není (k sedění ve vládě, připomínám). „Vládní vliv komunistů, a ještě víc Okamurova spolku“ by přitom „znamenal katastrofu, jejíhož konce nelze dohlédnout“ – to jsou tzv. nedozírné následky, jimiž nám starším hrozíval někdejší prezident Ludvík Svoboda, když nebudeme poslouchat Husáka. Následuje strašení Maďarskem a Polskem, dnes obvyklé. Pan Moláček mluví se o tom, že budou vyřazeny z provozu demokratické pojistky – veřejnoprávní média a nezávislá justice. Musím říci, že to na mně nedělá velký dojem, veřejnoprávní média jsou u nás tak přestrašená, že si tam člověk nepřipadá moc bezpečně. A tvrdit, že byla v Maďarsku a Polsku vyřazena z provozu nezávislá justice, je nesmyslné přehánění. Jistě, situace v obou zemích, pokud jde o úroveň občanských svobod, je povážlivá. Jako ostatně i u nás, milý pane. Jak to, že jste si toho ještě nevšiml? To jsou těšínská jablíčka: pořád je to tu ještě lepší, než v Polsku nebo v Maďarsku. Co je to proboha za argument?

A na závěr vlastní autorovo poselství: „Prodemokratické a prozápadní strany by si měly nechat otevřená zadní vrátka ke "koalici s ANO bez Babiše ve vládě" nebo nějakému podobně neelegantnímu a bahnem reálpolitiky umolousanému řešení. Budou mít po volbách neradostnou povinnost se další čtyři roky tvářit, že nevidí Babišův obří střet zájmů, a bránit něčemu mnohem horšímu. A hledat cestu, jak ho definitivně porazit, samozřejmě.“ Takže: budou se muset čtyři roky tvářit, že není to, co je, a bránit něčemu daleko horšímu. To znamená sedět ve vládě, aby tam neseděli nějací jiní, co jsou (ještě) horší než oni. Už jen tím je zaručeno, že aby se v vládě udrželi, stanou se přinejmenším stejně špatnými jako ti, kteří by jinak byli přišli místo nich. A až se stanou takovými, nebudou ani schopni hledat cestu, jak Babiš odstranit, proč taky. (Ostatně, Andrej Babiš by musel být úplný idiot, kdyby se proti takovým úmyslům předem nepojisti, nota bene když se předem vyhlašují v novinách).

Švehlův článek je v podstatě totéž jako ten Moláčkův, jen je snad trochu jinak načechraný. Volba je: buď Babiš s KSČM a Okamurou, nebo s některou ze „systémových“ stran. Zabránit první možnosti je jediný „morální imperativ“ pro demokratické strany, který v textu najdeme (už po volbách si prý nebudeme přát nic jiného, než aby šla zásadovost a vnitrostranické kalkuly stranou“; nu, jak kdo). Najdeme tu tytéž zlehčující formulace: o „s gustem pronášených slibech „S Babišem nikdy““, o „líbivých závazcích“. „Zásadovost“ píše pan Švehla v uvozovkách. Znamenala by prýv situaci, kdy hrozí vláda s okamurovci a komunisty, „otevřené přitakání vládě bývalého komunisty a evidovaného spolupracovníka StB s extrémisty.“ To je opravdu úděsné uvažování: za to, že Babiš utvoří koalici s Komunisty a s Okamurou, neodpovídá on, zodpovědnost ponesou ti, kdo se mu včas nenabídli za koaliční prostituty sami.

Česká demokracie by měla podle pana Švehly čtyři roky Babiše přežít, stejně jako přežila Itálie Berlusconiho a Amerika přežije Trump. Jistě, ale Itálie a USA je přežily, resp. přežijou je proto, že jim osobní přesvědčení a víra, a taky i opravdový politický pragmatismus tamnějších politiků i veřejnosti nedovolil, resp. nedovolí, aby s nimi horempádem kolaborovali, až se jim budou dělat boule za ušima.

Samozřejmě, v textu nesmí chybět ani strašení Orbánem: „Orbánovsou cestu autoritativního vládnutí otevře teprve to, když se demokratické strany stáhnou do opoziční bezvýznamnosti.“ To je pořádné pohrdání ne snad demokracií, ale politikou vůbec. Opozice není bezvýznamná a v příštích letech bude mimořádně záležet na tom, zda tu nějaká bude a jaká bude. Bude to záležet přinejmenším taky na ní. Dilema „kolaborace nebo nicota“ je na úvahách tohoto typu to nejodpudivější. Stejně jako rozdmychávání hysterie, která k podobným úvahám patří.

Jistě, příští léta nebudou lehká. Bude nejspíš nutné – bohužel - leccos obětovat. Člověk, který nic neobětuje, není u veřejnosti důvěryhodný. Ale to zásadní je jedno a jediné: změní se v příštích letech Česká politika a Česká republika v orwellovskou hospodu, v níž vedle sebe sedí farmáři a čuňata a už se vlastně nedá poznat, kdo je farmář a kdo je čuně? Distanci mezi farmáři a čuňaty je nutné za všech okolností držet. Autoři výše uvedených úvah pracují chtě nechtě k tomu, aby se ta distance co nejúplněji smazala. To jste to dopracovali, koryfejové Pravdy a Lásky!

18. října 2017