ARCHIV

V Klausově vile straší

Klaus má na svá obydlí už tradičně smůlu. Dnes se to znovu potvrdilo: ve vile, kterou mu pronajala armáda České republiky, obchází duch lahůdkáře Lipperta. Byl to provozovatel proslulého pražského obchodu a navíc Němec, což se mu stalo osudným: v roce 1945 si to on, respektive jeho dědici, šupačili, oholeni o vše, směr americká zóna poraženého Německa.

Fakt, že se prezident ČR nastěhoval do německého konfiskátu, vyvolal malou mediální aféru. Podíl na ní má nepochybně i skutečnost, že řada českých novinářů sympatiemi ke Klausovi neoplývá a teď dostali příležitost projevit aspoň částečně své city. Nicméně, odmyslíme-li si tyto vnitropolitické averze, je tu další důkaz, jak sajrajt, zametený pod koberec, nutí ty, co po něm chodí, provádět volky nevolky různé nedůstojné klopýtavé tanečky. A to přesto, že jediná věc, na níž se dnes bez problémů shodne koalice, opozice, drtivá většina mediální scény i veřejnosti, je: tyhle věci patří minulosti, k níž je skoro neslušné se vracet.

Prezident se dušuje, že o ničem nevěděl. Jeho lidé svádějí všechno na vojáky, prezident je pouhým nájemníkem. Vojáci se chabě hájí: najít v Praze aspoň trochu reprezentativní objekt, který v posledních šedesáti letech nebyl ani jednou zkonfiskován, je prakticky nemožné. Prezidentská kancelář se zabývá projektem na zbudování nové, naší, české prezidentské rezidence. A v pozadí zní obavy: co na to sudetští Němci?

Signály nejistoty záhy vystřídala vlna probuzené národní hrdosti. V čele stojí jako obvykle Jan Kovařík z Páva, mediální stálice listu od sedmdesátých let a symbol kontinuity tohoto režimu s minulým. Všechno je OK, protože německý majetek byl zabaven v souladu s pařížskou reparační dohodou z roku 1946. Ocitáme se v časové smyčce: konfiskační Benešovy dekrety byly totiž vydány v červnu a říjnu roku 1945.

Problém Klausovy vily jistě není Problém s velkým P. Je to jen jedna malá, zadřená nepříjemnost s přídechem ostudy. Opírá se o něco, co se odehrálo před víc než půlstoletím. Podobných ostud byla už celá řada a čekají nás i do budoucna. Je možné je bagatelizovat: tak učinil v tomto listě Karel Steigerwald, když napsal, že vlastnictví je něco, čím minulé století pohrdalo. Století ovšem nemůže ničím pohrdat, pohrdat mohou jen lidé. Lidé jsou nedokonalí, ale i v tom se navzájem liší: Angličané např. pohrdali vlastnictvím i v minulém století podstatně méně než Češi; Češi za první republiky pohrdali vlastnictvím méně než Češi v letech 1945-8 (o tom, co bylo po roce 1948, raději nehovořit). A právě o tyhle rozdíly jde.

Problém je nadto úplně zbytečný a nemusel vyvstat, kdyby česká politika po roce 1989 byla hledala ve vztahu k českým Němcům a k vlastní nevábné minulosti jiná než vyčůraná řešení (jejich zhmotněním se stala Česko-německá deklarace, kterou si obě signatářské země vykládají po svém a jsou s tím zjevně spokojeny). Řešením samozřejmě není, obrazně řečeno, že se vystěhuje Klaus a nastěhuje Lippert, jak nás straší ti, kterým leží na srdci komplikace našich vztahů se Západem. To, že majetkové restituce po tolika letech od vyhnání Němců nepřipadají v úvahu, dnes vědí všichni nebo skoro všichni. Jde o věc nutnou, i když méně náročnou: správně pojmenovat to, co se stalo, a dát najevo politování nějakým gestem dobré vůle. Poslední příležitost česká strana propásla, když Správní rada Fondu budoucnosti zamítla návrh Sudetoněmeckých sociálních spolků na odškodnění nejhůře postižených vyhnanců. Pro spravedlnost třeba dodat, že se tak stalo za účinné podpory zástupců SPD a německých Zelených.

Mladá fronta Dnes 2. února 2004