Příspěvek k ideologii Nových pořádků

Bylo u nás zvykem – tedy za Starých pořádků, když nám vládli politici, co nemakali a kradli – že každé velké české médium mělo svého čelného publicistu, jakousi výkladní stránku, v níž byly přitažlivým způsobem představovány ideje, k nimž se list hlásil. Takovou funkci plnil například napřed v Lidových novinách (v době, kdy na politické scéně dominoval Václav Klaus) a následně v Právu (v době, kdy se dostávala ke slovu Sociální demokracie) Václav Bělohradský, filosof a politolog takříkajíc multifunkční. V Mladé frontě Dnes jako v konzervativním deníku plnil trochu podobnou roli na počátku tisíciletí Karel Steigerwald. V dnešní MfD v době, kdy je jejím Obmyšleným Andrej Babiš a vstupujeme do Nových pořádků, zaujal toto místo, jak se zdá, „přední český spisovatel a historik“ (cituji charakteristiku z dotyčného listu, proto ty uvozovky) Vlastimil Vondruška.

A jen na okraj ještě malá poznámka terminologická: „co jest buranismus“. Patří k době, v níž dnes žijeme. Buranismus je ideologie buranstva. Buranstvo není ani náhodou totéž co lid nebo snad dokonce venkovský lid. Většina normálních lidí v městě i na venkově nejsou vůbec žádní burani, a naopak, existuje řada vzdělaných, graduovaných lidí, kteří burani jsou, a to až na půdu. (Raději nikoho nejmenuju, mohl bych začít hodně vysoko).

Když se burani příliš rozmnoží a zaujmou význačné pozice ve společnosti, vzniká společenské uspořádání, kterému se učeně říká buranokracie. Není to české specifikum, zaplavuje dnes celý svět a jsou jí ohroženy i vyspělé západní státy – viz např. fenomén AfD, Národní fronta ve Francii, FPÖ. A existují i mírnější formy (člověku se v této souvislosti mocně dere na rty např. jméno současného amerického prezidenta; panu Vondruškovi taky, ale v jiné souvislosti).

A nyní k panu Vondruškovi. V době, kdy ve volebním klání vrcholí zápas o Nové pořádky, kdy stát bude fungovat jako rodinná firma a jeho politickým uspořádáním bude zjednodušená demokracie, vychází v MfD na pokračování jeho historicko-politický seriál Civilizace 2017. Přečetl jsem si podrobně jeho druhý díl, „Privilegovaní a plebs“ (MfD 3. října). Je to jakýsí „historický materialismus“ doby Nových pořádků. Zde je jakýsi krátký breviář názorů pana Vondrušky. Pořídil jsem ho, milí čtenáři, z ohleduplnosti: abyste to nemuseli jako já celé číst.

Nejprve popis Starých pořádků: třídní struktura vypadá takto: „Politici s pomocí úředníků vládnou, aktivisté vykonávají duchovní službu a říkají lidem, co je správné, lidé jako třetí stav pracují a svými daněmi obě předchozí skupiny živí. A pak tu máme čtvrtý stav, který se eufemisticky nazývá sociálně slabí a nepřizpůsobiví lidé, kam dnes ještě přibyli migranti. I ty třetí stav živí a dělá to proto, aby tenhle čtvrtý dával své hlasy tomu prvnímu a umožnil mu dál vládnout… Tenhle krátký exkurz je hodně schematický, protože každé zobecnění musí pracovat se zjednodušením, ale v principu to tak je.“ Čili: lidé jako třetí stav (dřív se tomu říkalo proletariát) živí politiky, úředníky, aktivisty, sociálně slabé a migranty. Pan Vondruška sleduje stopy tohoto uspořádání až do starověku a upozorňuje: „Lidé mají vždycky tendenci se v rámci společnosti povyšovat nad jiné, kteří jsou v dobových představách postaveni níže než oni… Kdo chce ukázat, že patří k horním deseti tisícům, musí mít luxusní automobil, značkové oblečení a drahé hodinky či šperky. Je to úsměvné, protože nic z toho nedělá ve skutečnosti člověka lepším, než jsou ti ostatní, ale nechme těm bohatým, ať si to myslí. Dějiny znají spousty velikánů, kteří chodili doslova v hadrech, a spousty pitomců, kteří se oblékali do brokátu. Ale abych byl spravedlivý, znám i velikány v brokátu.“ Jsou tedy i výjimky.

Pak ovšem existují taky elity, které se vymezují „podle abstraktně chápané a jinak těžko uchopitelné kvality duševních schopností, učenosti a správnosti názorů“. Ty se dělí na elity skutečné („lidé, kteří prostě něco dokázali“, podotýkám, že o sobě to s oblibou říká například Andrej Babiš) a pseudoelity, pocházející zejména z vysokoškolského prostředí, z divadel; a zejména je sem třeba zařadit „zneuznané intelektuály, spisovatele a lidi sice vzdělané, ale příliš ctižádostivé a úspěchem nezasažené. Nebo zasažené podle jejich názoru málo“.

A pan Vondruška pokračuje: „Pseudoelity často poklonkovaly a sloužily vládcům, neboť tím získávaly obživu, a ještě si připadaly důležité. Skutečné elity se naopak zhusta stavěly proti nim. Proto si panovníci, šlechta i radnice najímali pro veřejná vystoupení různé šašky a komedianty. Kronikáři a později novináři psávali v žoldu mocných texty, skládaly se písně na oslavu vládců. Tohle dělali už středověcí minesengři. Dnes tihle lidé hlásají dogma, že chytří plédují pro jednotné (a neuchopitelné) evropanství.“

Netřeba se však bát, píše pan Vondruška: „panovníci přicházejí a odcházejí, po hloupých komentářích za pár let nikdo ani nevzdechne, umělecká díla poplatná vládcům zmizí v propasti času, ale jsou nadčasové hodnoty, které přetrvají. Jednou z nich je to, čemu se říká zdravý selský rozum.“

Tak hlavně, že to dobře dopadne. A teď už taky víme, že úplná definice Nových pořádků zní: stát jako rodinná firma, zjednodušená demokracie a zdravý selský rozum. To už nemá chybu.

3. září 2017