ARCHIV

Hrdinové naší doby

V posledních dnech zaměstnávaly česká média a českou veřejnost dva případy.

První z nich je příběh Jiřího Kajínka, odsouzeného za dvojnásobnou nájemnou vraždu a za pokus o třetí. Po svém spektakulárním útěku z Mírova se stal mediální hvězdou, získal si skupinu horlivých příznivců (lépe řečeno příznivkyň) a svým šarmem zapůsobil dokonce i na tehdejšího ministra spravedlnosti a dnešního předsedu Ústavního soudu Rychetského. Jeho obhajoba teď tvrdí, že získala další důkazy o nevině a že by soudní řízení mělo být obnoveno.

Druhým je úspěšná soudní pře populární herečky Jiřiny Bohdalové: už přes deset let je všeobecně známo, že její jméno figuruje v registru svazků StB. Seznamy spolupracovníků komunistické policie, zveřejněné nyní ministerstvem vnitra, to oficiálně potvrdily. Bohdalová vnitro zažalovala a stejně jako už mnoho jiných před ní svůj spor vyhrála: soud rozhodl, že s StB nikdy nespolupracovala. Teď herečka hodlá usilovat o výmaz svého jména ze seznamu. Provázejí ji sympatie veřejnosti i kolegů z branže, z nichž mnozí na svou rehabilitaci teprve čekají. K tomu je ovšem třeba změnit zákon. Horlivé reakce politiků zprava i zleva nasvědčují, že to nebude těžké.

Jistě, oba případy jsou velmi odlišné. Navíc paní Bohdalová již byla rehabilitována, kdežto Kajínek si bude na svou rehabilitaci muset ještě počkat. Nezajímá mne ostatně konkrétní lidský příběh, ale spíš jakási typologie. Kdo se dokáže zařadit, stává se srozumitelným a má o sympatie postaráno.

První typ je romantický a hrdinský: lupič gentleman, případně zbojník, který bohatým bere a chudým dává (nevadí přitom, že sobě taky). Postmoderní doba znamená, jak vidno, obohacení jeho repertoáru o nájemné vraždy. Lze o něm točit melodramatické filmové příběhy. Když se do tohoto osvětlení dostane nějaký konkrétní lidský osud, strhne na sebe zájem a sympatie. Člověk obviněný a odsouzený, byť třeba nespravedlivě, ze zpronevěry, takové štěstí nemá.

Druhý typ je lyrický a sentimentální: oběť vyděračských metod komunistické policie. Octl se na nějakém seznamu, a od té doby ho štvou anonymní erýnie, posedlé myšlenkou kolektivní viny. Nic nepodepsal, nikoho neudal. Zprzněná nevinnost, která prosí, aby byla očištěna. Herečky z protektorátních veseloher měly vlastně smůlu: na jakýchsi seznamech se octly, až když už bylo po všem, a navíc v době, která lyrice příliš nepřála.

Máme příležitost být užaslými svědky pohádkového světa: obývají ho lupiči, kteří neloupí, vrazi, kteří nevraždí, udavači, kteří neudávají. Zároveň se jaksi stírá hranice mezi nimi a námi, kterým je dopřáno žít naši bezvýznamnou šedou každodennost prostě proto, jak pěkně řekla paní Helena Štáchová, že jsme neměli tu příležitost. Obrňme se tedy trpělivostí a čekejme: třeba se na nás nakonec taky dostane.

31. ledna 2004