Kdo se stal nástrojem předvolebního boje?

Lidové noviny věnovaly v sobotní příloze Orientace pozornost knížce Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky Žlutý baron. Stalo se tak v obsáhlém článku doc. Bohuslava Binky z Masarykovy univerzity. Má název „Černobílá žluť jistého barona“.

Pan Binka autory tvrdě kritizuje za to, jak v knížce referují o podnikání někdejšího Babišova konkurenta Bohumíra Rady a bývalého manažera Kosteleckých uzenin Jana Bočka. Má velké výhrady k tomu, jak autoři líčí poměry na Ministerstvu životního prostředí dříve i dnes. A uzavírá, že knížka nesplňuje „zásadní kritéria dobré žurnalistiky: úctu k faktům, zaujetí spojené s férovým přístupem, snahu nemanipulovat čtenáře“. Je to prý „nepovedená kniha, ve které snaha poškodit Andreje Babiše jednoznačně přebila… smysl pro uměřenost a schopnost hrát fér“.

Nakolik v těchto věcech mají nebo nemají pravdu paní Vlasatá s panem Patočkou, nebo jejich kritici, se může samozřejmě rozhodnout jen v nezaujaté, kritické a veřejné svobodné diskusi. Některé výtky pana Binky a další okolnosti jeho polemiky ovšem přesahují rámec takové diskuse. Pan Binka soudí, že knížka se „nemůže stát knihou, které posiluje kvalitu české demokracie“. Naopak se z ni stal „nástroj předvolebního boje“ a taky „často používaný protibabišovský argument“. Tím už pan Binka poukazuje na politický kontext, situaci, v níž se dnes o knížce diskutuje, a nejen diskutuje. Není žádný důvod, proč - taky o tom - nehovořit. To, co na to téma řekl on, je ovšem třeba přinejmenším rozvinout a posunout. Jde o to, proč, jak a do jaké míry se kniha stala „často používaným protibabišovským argumentem“.

Především je třeba výrazně upřesnit tvrzení pana Binky, podle něhož je Andrej Babiš „jedním z mocných současné politiky“. To je výraz tak slabý, že tu velmi výrazně „přerůstá kvantita ve kvalitu“ a formulace se stává nepravdou. Pan Babiš není žádným „jedním z“. Je nyní s přehledem nejmocnějším (a podle mého názoru taky nejnebezpečnějším) účastníkem dnešního politického zápasu. Disponuje obrovskou ekonomickou, politickou a taky mediální mocí. V tom mu nikdo z jeho politických soupeřů nemůže konkurovat. Chce skoncovat se „Starými pořádky“ (posledních 27 let, tj. 1990 až 2016), kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. A staví se do čela obyčejných lidí, co se na to už nemohli dívat, aby zavedl „Nové pořádky“. Jeho heslem je: stát jako rodinná firma a zjednodušená demokracie.

O tomto projektu se bude rozhodovat ve volbách do PS za zhruba tři neděle a mělo se o něm prvoplánově diskutovat přinejmenším v posledních šesti měsících. Nestalo se to ani náhodou, a to mimo jiné proto, že svoboda diskuse byla podstatným způsobem omezena nynější platnou úpravou zákona o volbách do Parlamentu ČR, jakož i (v poslední době) praxí Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí, který politickou soutěž a veřejnou diskusi dozoruje. Do jeho péče se nepřímo dostala i knížka paní Vlasaté a pana Patočky – tedy přesně řečeno to, jak byly pořádány veřejné besedy o knize. Úřad zavedl se spolkem Svoboda projevu, který besedy organizoval, správní řízení. Spolku hrozí pokuta 10 000 až 100 000 Kč. Tato skutečnost neodmyslitelně patří ke způsobu, jak se kniha stala „nástrojem předvolebního boje“. Když se řekne „stala se nástrojem“, aniž by se uvedly všechny okolnosti, je to zkreslení, které by si etik, byť i jen environmentální, mohl z profese dopustit.

Dále: článek pana Binky vyšel v Lidových novinách, tedy v listu, který byl dlouho ve vlastnictví pana Babiše a hájil zájmy jeho uskupení. Nyní je pan Babiš už jen Obmyšleným, ale na složení týmu, který LN řídí a provozuje, na profilu listu i na způsobu psaní se nezměnilo vůbec nic. Článek pana Binky do něho, je mi líto, celkem harmonicky zapadá.

Hlavní notou článku je: proč takový rozruch kolem té knihy, vždyť za nic nestojí. Zda za něco stojí nebo nestojí, by měla rozhodnout svobodná veřejná diskuse, ale autoři knihy mají následně problémy související s tím, že ji veřejně prezentovali (pan Binka se svou polemikou zjevně takové problémy nemá). Navíc argument tohoto typu jsem už v životě slyšel několikrát, příznačné je, že zaznívá vždycky v době skomírající svobody (např. za normalizace; o protektorátu hovořit nemohu, byl jsem tehdy malé dítě). Je v něm notná dávka alibismu.

Mnoho lidí, kteří dnes publikují v listech jako Lidové noviny, si nejspíš říká: nu co; to, co publikuji, je natolik správné a dobré, že si zaslouží spatřit světlo světa bez ohledu na to, kde zrovna se to stane. Ve skutečnosti je to spíš naopak: publikující, ať chce, nebo nechce, dává kus své osobní důvěryhodnosti k dispozici médiu, v němž publikuje. Stává se „užitečným pomocníkem“, ať chce nebo nechce. A nedá se nijak poznat, zda chce, nebo nechce.

U každé knížky (nejen u té paní Vlasaté a pana Patočky) je svízelné říci, zda posílila kvalitu demokracie. Pozná se to obvykle až za dlouhou dobu. Hned je však jasné, zda přímo či třeba jen nepřímo přispěla k tomu, aby se stala zjevnou vážná situace, v níž se naše země ocitla. I kdyby autoři byli dosáhli jen toho, je už to samo o sobě hodně. Pan Binka k poznání situace svou polemikou vlastně taky přispěl, i když nechtěně: je její součástí a snaží se, aby to bylo vidět pokud možno co nejmíň.

A nakonec: velmi mne zaujala i tato formulace pana Binky: „Za proklamativním humanismem a odvážným novinářstvím se nepříjemně rýsuje tvář ryze účelového politického pragmatismu.“ Totiž jako zdařilá, i když zase nechtěná sebedefinice.

2. října 2017