Jak se dělilo Československo. Melancholická vzpomínka.Myslím, že se v té věci mluví hodně od věci. Na druhé straně jsem podjatý: Demokratická iniciativa (později Liberálně demokratická strana), v níž jsem se angažoval, byla rozhodně pro rozdělení ČSFR. Poté, co bylo na podzim 1991 na sjezdu strany původní vedení strany, které kdysi demokratickou iniciativu zakládalo a k němuž jsem patřil, „odvoleno“, vstoupil jsem někdy v únoru nebo březnu následujícího roku do ODS a přijal jsem místo šéfporadce premiéra Klause. Funkci jsem vykonával od července roku 1992 do července roku 1993, někdy v únoru r. 1993 jsem se s Klausem dohodl, že odejdu, protože se mi otevřela možnost učit na Fakultě sociálních věd KU (pracoval jsem tam pak v letech 1993 – 2003). Na místo „ředitele odborného ústavu předsedy vlády ČR“ jsem nastoupil 1. července 1992. S rozdělením ČSFR jsem souhlasil, i když jednání Klaus – Mečiar (probíhala v červenci a pak srpnu 1992) jsem už nemohl žádným způsobem ovlivnit (upřímně řečeno, bylo by to taky nadbytečné). Pokud jde technické provedení „rozchodu“, měl jsem jakousi dílčí výhradu v jedné jediné věci: Klausova interpretace tehdy byla: my jsme rozdělení státu nechtěli, ale protože představy slovenské strany o tom, jak by měl společný stát vypadat, byly s těmi našimi neslučitelné, shodli jsme se nakonec se slovenskými partnery na tom, že nezbývá než se rozejít. Postoj LDS (DI), a tedy i můj tehdy i dnes, byl takový, že rozdělení je prostě nevyhnutelné a bylo by nevěcné jakkoli nastolovat otázku „kdo za to může“, resp. kdo za to může víc a kdo míň. To se prostě nemělo řešit. Bez rozchodu by nebylo (paradoxně) možné udržet přátelské vztahy mezi Čechy a Slováky, toť vše. Bylo zjevné, že decentně řečeno, smysl společného státu se úplně vyčerpal (chce se mi napsat „už dávno“). Klaus asi z taktických důvodů vyšel vstříc tomu, že česká společnost považovala společný stát především za svůj vlastní, a nenápadně podstrčil o kousek větší zodpovědnost za rozchod Slovákům. Proto taky některé vnější okolnosti nabuzovaly dojem, že „Slováci vystoupili ze společného státu“. Frapantně to bylo vidět zejména na případu státní vlajky, česká strana si přivlastnila tu československou, Slováci proti tomu oprávněně protestovali, ale nakonec to nechali plavat (jako ostatně i já). Jinak musím zdůraznit, že výklad, jakoby rozdělení státu byli upekli Klaus s Mečiarem na zahradě vily Tugendhat, je nevěcný a nestydatý. Oba pánové samozřejmě měli na klidném rozdělení státu velký podíl a bude jim to u Posledního soudu přičteno k dobru. Rozdělení pak ovšem připravily exekutivy obou států a s konečnou platností o něm bylo rozhodnuto až 25. listopadu 1992, kdy Federální shromáždění přijalo těsnou třípětinovou většinou Ústavní zákon č. 542/1992 o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992. Zákon je oproti výše uvedené jednostranné interpretaci zcela symetrický: společný stát přestává existovat a vzniknou dva samostatné státy, přičemž v čl. 3, odst. 2 se praví, že „Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní republiky.“ Tato část zákona byla z české strany v případě státní vlajky fakticky porušena, Slováci z toho nakonec vědu nedělali, je zbytečné se k tomu dnes vracet, trochu stydět bychom se možná mohli. Řeči o tom, že mělo být referendum, jsou ovšem nesmyslné. Problém nebyl v tom, že by jedni chtěli rozdělení a druzí ne. Všechny relevantní politické subjekty s výjimkou Slovenská národní strany byly pro společný stát. Slovenské strany si ho ovšem představovaly úplně jinak než české. To se nedá řešit na bázi „ano“ či „ne“. A Klausovi protivníci se zlomyslně těšili, jak si na tomto problému jejich konkurent vyláme zuby. Nestalo se, a argumentovat referendem je demagogie. Závěr je jednoznačný: rozdělení státu proběhlo v podstatě tak, jak mělo. Upřímně řečeno, velmi významnou roli přitom hrála jedna vlastně technická okolnost: hranice mezi Českem a Slovenskem byly v podstatě jednoznačné historicky i národnostně (jakési drobné tahanice o pár hektarů tu sice byly, ale neměly žádné dramatické následky). V tom jsme měli my i Slováci velikou kliku. 26. srpna 2017 |