ARCHIV

Konec vše napraví?

Rozklad vládní koalice a její nejsilnější strany vstoupil, jak se zdá, do nové fáze. Nejen členstvo, ale už i vedení ČSSD zachvacuje panika z propadu preferencí. A tak dvě někdejší hvězdy protizemanovského tábora (a zároveň dva z nejpopulárnějších českých politiků) vystoupili s kritikou chování špiček strany, za níž se skrývá jemná distance od jejího nepříliš úspěšného předsedy. Stanislav Gross byl jako obvykle opatrnější, zato Petra Buzková, zjevně pod tlakem pražské organizace strany, které předsedá, se vyslovila ostře a síla její kritiky „stranické oligarchie“ je ještě podtržena tím, že je to vlastně za poslední dva roky poprvé. Je otázka, co si od toho může paní Buzková slibovat: její akce má lehce sarajevský přídech a osudy přeběhlíků nebývají vždy lehké.

Zároveň se aktivuje „levicové“ křídlo strany (Kavan, Laštůvka, Hojdar) a ve žďárských lesích se třese nedočkavostí blanický rytíř Zeman, větří příležitost a čeká na signál svých věrných, že už je straně opravdu nejhůř.

Ještě minulý týden to vypadalo, že vedení strany hodlá odtroubit druhé kolo finanční reformy, přesněji řečeno její významnou část, sblížení sazeb DPH. Ministr Sobotka, který se pro ně ve shodě s koaličními partnery ještě před nedávnem vyslovil, začal mluvit o třetí sazbě: a pokud by nesouhlasili koaliční partneři, měla přijít na řadu nulová varianta: nebude se dělat nic. Koaliční partneři právem namítali, že třetí sazba znamená pouhé zdražení (při sbližování sazeb se bude zdražovat, ale vytváří se zároveň jakýsi prostor pro zlevnění).

Reforma, spočívající v částečné demontáži nemocenské, a v okázale populistických pseudoopatřeních (zavedení majetkových přiznání a registračních pokladen) by byla zároveň nepopulární a směšná. Zejména do toho posledního vkládají sociální demokraté podobné naděje jako kdysi Nikita Chruščov do pěstování kukuřice. Jeho politický osud by jim měl být výrazným varováním.

V základě takové strategie spočívají dvě velká nedorozumění:

Za prvé: vládní strana sice může provozovat populistickou politiku, ale má vůči opozici vždycky nevýhodu: je vázána svými reálnými možnostmi a svými zdroji. Skrovné možnosti, které sociální demokraté kdysi měli, bohatě vyčerpal a přečerpal během svého čtyřletého vládnutí Miloš Zeman. A opozice (zvlášť takoví matadoři jako KSČM) vládní strany v populismu vždycky hravě přetrumfne: slibovat je lehčí než dávat, ČSSD o tom přece ví své.

A za druhé: nelze dost dobře stavět politiku na tom, že se něco neudělá. Vládní nečinnost je oblíbeným tématem opozice a vláda jí takhle dává do rukou laciné argumenty. Zdrženlivostí v nepopulárních krocích se snad nepřízeň voličů na čas zmírní, ale trvalý obrat v preferencích přinést nemůže. Rozumná politika musí být postavena na tom, co se udělá, a na odvaze a důslednosti, s jakou se to udělá. Jistý příklad by si sociální demokraté mohli vzít ze svého britského přítele Tonyho Blaira.

Zdá se, že v nouzi nejvyšší pomohly ČSSD poslední průzkumy CVVM a Sofres Factum: propad preferencí strany se aspoň na chvíli zastavil, panika ve vedení utichla a chuť ponechat koaliční partnery jejich osudu, to znamená lidovce odéesce a Unii Svobody klinické smrti, byla zase na chvíli odložena. Zrodil se kompromis, snad o něco málo lepší než původní kapitulantské plány sociálních demokratů: horní sazba DPH se sníží na 19% a zato se sem z dolní sazby převede vše kromě potravin, léků, vnitrostátní hromadné dopravy, pohřebnictví a několika dalších položek. Zdražení bude kompenzováno sociálními úlevami pro důchodce a rodiny.

Integrita koalice je tedy opět na pár týdnů, možná měsíců zachráněna: totiž bude zachráněna, pokud se o smysluplnosti dohody podaří přesvědčit poslanecký klub ČSSD. Pokud se to nepovede, posílí si nynější vládní garnitura image sboru kocourkovských konšelů, kterým byla jakýmsi tragickým nedorozuměním svěřena na čas do péče ne úplně malá země.

1. února 2004