Babiš s lidskou tváří

Lidové noviny (tentokrát konkrétně Tomáš Tománek) pokračují v prezentaci miliardáře Dalibora Dědka. V celostránkovém rozhovoru pan Dědek nejprve vysvětluje, proč se rozhodl zapojit do volební kampaně STAN a kandidovat jako lídr kandidátky v Ústeckém kraji: „Ve STAN tedy cítím podobné prostředí jako ve firmě.“ Pan Dědek to netuší, ale to není bezpodmínečně chvála. Jsou tam prý lidé, kteří v životě něco reálného zkusili (pan Dědek zjevně vychází z babišovského přesvědčení, že politika není práce jako každá jiná). Do Sněmovny chce kvůli tomu, „jak strašnou pověst má naše politika: je to pajzl nejhoršího jména, kterému se slušný člověk vyhne obloukem“. Já jsem na rozdíl od něho přesvědčen, že to nejhorší teprve přijde, a on je toho prorokem. Chce ke standardní volební kampani, jakou má připravenu hnutí STAN, přidat ještě něco netradičního: totiž zdravý selský rozum a humor. Výborně, bude aspoň sranda. Následuje historický exkurs do dějin USA: tam prý lidé s organizačním talentem šli napřed do byznysu roztočit ekonomiku, aby stát fungoval, zatímco v politice zůstali aktivisté, kteří měli ideály, ale neměli organizační talent. To je pozoruhodné, u nás po listopadu to bylo naopak: nejprve, v prvním období po listopadovém převratu, přišli aktivisté s ideály a bez organizačního talentu, a ti svým vrtáctvím otevřeli stavidla pro specifickou třídu lidí „s organizačním talentem“, kteří využili příležitosti a postupně a pomalu celý stát rozkradli (vrcholné období jejich aktivit zažíváme právě nyní, když po ovládnutí podnikání provádějí frontální útok na dobytí politiky a ještě to vše nakonec podpořili nestydatou mesianistickou ideologii). U nás dnes podle pana Dědka se v souvislosti s nástupem Andreje Babiše „projevuje efekt přirozené obavy politiků z toho, že mezi ně přichází někdo, kdo v určité oblasti má lepší schopnosti“. Jaká je ta oblast, kde má přicházející lepší schopnosti, jsem právě specifikoval, a zrovna případ Čapí hnízdo“ o tom v detailu leccos napovídá.

Panu Babišovi pan Dědek vděčí za to, že mu dal odvahu do politiky vstoupit. Nevidí ho černobíle, ale bere ho jako průkopníka: „on své impérium vybudoval bojem… Naučil se mistrně balancovat na hraně zákona… Ale je to bojovník a jeho styl je drsný druh leadershipu.

Pan Dědek je ovšem něco docela jiného: podnikatelský konkvistador s lidskou tváří. „Firmu jsem postavil prací, resp. spoluprací, nešel jsem na to bojem… za Dědkem a Jablotronem nenajdete zástupy ublížených a spálenou zemi… Prostě říkám, že to jde i slušně.“ Jistě, když se nepochválíš sám, nikdo tě nepochválí.

Myslím, že pokud chceme pochopit to, co se u nás teď děje a čeho nedílnou součástí je i Dalibor Dědek, je potřeba vycházet nikoli ze story „USA na konci 18. a na začátku 19. století“, nota bene velmi zvláštně pojatou, ale ze story „český stát a česká společnost ve 20. a na počátku 21. století. Story je tato: v devatenáctém a na počátku dvacátého století u nás postupně vznikla podnikatelská vrstva (nebo třída, chcete-li). Měla své zvláštnosti, ale taky jistou tradici poctivosti a solidnosti, zakotvenou v tisícileté tradici a v působení vzorů z vyspělejšího západního prostředí. V téže době u nás vnikly základy české politiky, která přes všechny nacionalistické výstřelky stála na liberálních a demokratických základech. I na ni mělo velký vliv vyspělejší západní prostředí a tisícileté duchovní tradice. Vznikla politická vrstva (či chcete-li třída). Po krvavém extempore druhé světové války přišla skoro půlstoletá ruská potopa, která obě ty vrstvy (či třídy) plánovitě a dokonale zničila. A to, co pak následovalo, od havlovských idealistů přes klausovské „pragmatiky“, nakonec nutně vyústilo v invazi těch, co mají za sebou nějakou práci, používají selský rozum, v lepším případě dokonce věří ve svou vlastní slušnost a mají i trochu smyslu pro srandu. Jedním slovem, vzniká nám tu buranistán. Je to úděsný pohled: svou vlastní svobodu, kterou jsme v roce 1989 zadarmo získali, jsme prošustrovali a prodali jsme se těmto lidem.

A nakonec jen malé soukromé vysvětlení a vlastně přiznání: Dívám se na svět z úplně jiného úhlu než pan Dědek. Neimponují mi ti, kteří si své impérium vybudovali bojem a balancují na hraně. Pro mne stojí někde na začátku jeden, co nebojoval, snažil se přesvědčit lidí o tom, co je správné a co se má (na začátku jich až tak moc nebylo), a nakonec skončil na kříži. A jsem přesvědčený, že přes to vyhrál a vyhrává: přes všechny ty dřívější a dnešní, co si budovali a budují svá impéria bojem a balancovali a balancují na hraně, v lepším případě věří, že jsou slušní, a občas je s nimi i legrace.

18. srpna 2017