Prague Pride

K létu a prázdninám patří odlehčenější témata, než jsou třeba Heydrichiáda a Lidice, které nás zaměstnávají na jaře. Poslední dobou je to např. už tradičně veselice sexuálních menšin. Přiznám se, že je mi citově poněkud odpudivá. Na druhé straně uznávám a chápu, že jde o lidi, kteří byli (a mnohde a mnohdy ještě jsou) diskriminováni, a že z toho plyne potřeba se nějak viditelně emancipovat. Pro demokratickou společnost jsou přitom stejně užiteční, jen mají handicap. Kdo z nás nemá nějaký handicap, jen jsou mezi těmi handicapy jakési rozdíly. Já např. vůbec neumím zpívat, což mne zbavilo lidského práva stát se operním pěvcem. Pokorně uznávám, že když je někdo ochrnutý od pasu dolů, je to daleko, nesrovnatelně strašnější. Chci jen říci, že k životu patří handicapy, s nimiž se musíme nějak vyrovnat.

Například české národní hnutí minulých dvou století: různé Prague Prides (např. Všesokolské slety) k nim neodmyslitelně patřily, jak to u malých národů (taky menšin, i když nikoli sexuálních) bývá. Okolní svět se na to vyvádění díval občas s nepochopením až pohoršením. Když např. na začátku minulého století navštívil Prahu francouzský básník Guillaume Apollinaire, udivila ho jakási vitrina České obce sokolské, v níž byly vystaveny spisy Victora Huga. Poznamenal k tomu konsternovaně: nechápu, co to má společného s tělocvikem.

Ještě daleko pitomější mi však připadají různé protidemonstrace většiny. Odpadá u nich jakýkoli důvod, který by se dal pochopit. Václav Klaus mladší (podle Miroslava Koreckého) se prý vyjádřil v tom smyslu, že demonstrace homosexuálů jsou stejně nemožné jako průvod pod heslem „líbí se mi velký kozy“. Přiznám se, že tu zálibu sdílím a taky nevím, proč bych za ni měl demonstrovat, jenomže to má háček: sdílím ji s dalšími miliardami lidí a dosud nikdo nikdy neměl tu drzost nám to zakazovat, pronásledovat nás za to nebo prohlašovat, že je to vlastně nemoc, která se dá léčit. Nedá!

Nemám moc rád akce, jako je Prague Pride, ale taky nemám rád buranství samolibých většin. Svůj problém s Prague Pride řeším tím, že když veselí vrcholí, prostě do pražského centra zbytečně nelezu. Jednou za rok, jeden den se to dá vydržet. Zato např. před Heydrichiádou a Lidicemi jsem bezbranný: nemám se kam schovat.

11. srpna 2017