ARCHIV

Naučíme se žít s násilím?

Několikrát do týdne se občané Západu, Izraele či zemí sužovaných islámskými fanatiky stávají obětí sebevražedných nájezdů. Pro islamisty se jedná o vysoce úspěšnou taktiku. Každý jejich mrtvý je vyvážen několika zabitými nepřáteli. Prudký růst obyvatelstva islámských zemí umožňuje válčit tímto způsobem donekonečna a udržovat přitom výši ztrát na snesitelné úrovni. Musejí být snesitelné, neboť intenzivní pumové útoky jsou na pořadu dne již půl století.

Radikálové se rovněž mravně zocelují, neboť pocházejí z oblastí pěstujících kult hrdinství. Osobní oběť pocit sounáležitosti takové kultury upevňuje a nemívá, na rozdíl od Západu, tak výrazné demoralizační následky. Islamisté tak mají v rukou čas, dostatek bojovníků i pevnou morálku.

Západ lépe ovládá technologii moci, lépe rozumí svým nepřátelům, jeho společnost je podstatně pružnější. Jenže právě tyto vlastnosti ho zbavily elementární jednoty, bojovnosti a nezbytné dávky bezohlednosti, bez nichž žádná kultura nemůže trvale přežít. Ve střetu se sebevrahy tak půjde o jediné: obnovíme základní bojovné reflexy dříve, než vykrvácíme?

Zatím tomu mnoho nenasvědčuje. Zejména Evropané se ničeho neobávají tolik, jako možnosti, že by museli někde bojovat. V zásadě není divu. Po dvou světových jatkách se zničující bilancí se do dalšího neštěstí nikdo nežene. Problém však spočívá v tom, že jiní k tomu ochotni jsou a žádná kořist není tak přitažlivá, jako ta, která se nijak bránit nehodlá, a volí tento svůj postoj za existenční princip.

Snad, se, jako už mnohokrát v dějinách stane něco, co nikdo nečekal, a co běh událostí zásadně změní. Koneckonců, snad v žádném jiném oboru nehraje náhoda takovou roli, jako v dějinách lidstva.

Zdeněk Švácha