ARCHIV

Návrat remcavého syna

Čím déle čtu české noviny, tím silnější mám dojem, že u nás vstupu do Evropské unie dost dobře nerozumíme.

„Euroskeptické“ výhrady zformuloval v tomto listě naposled Vilém Barák (Zóna zaostávání, 20. prosince). Podmínky, které představitelé ČR v Kodani vyjednali, jsou podle něho nejhorší ze všech kandidátských zemí (stejného názoru je bývalý maďarský ministerský předseda a vůdce opozice Viktor Orbán, ovšem s tím rozdílem, že mluví o Maďarsku pravice visegrádských zemí zjevně bude muset ještě svést o poslední příčku úporný zápas). Unie nám prý nabízí milodary a podezřelé „evropské hodnoty“: paternalismus, intervencionismus, stagnaci, regulaci, omezení svobody slova, diktát většiny, vyvlastnění, zestátnění atp. Tedy samé levicové neřesti.

Evropská unie má jistě spoustu much. Některé její projekty jsou příliš radikální, než aby je bylo možno uskutečnit. V budoucnu se bude buď muset přizpůsobit realitě (a bylo by dobře, kdybychom se i my na tom mohli podílet), nebo dřív či později vezme za své. Každé lidské dílo je takhle ohroženo.

Přesto je na českém pojetí přístupu k EU něco v základě falešného. Naše sebevědomí jen opřeno o velké iluze, špatný odhad našeho nynějšího postavení a hlavně způsobu, jak jsme se do něho dostali.

Tak se například jeden český publicista a přívrženec EU raduje, že vstupem do Unie budeme znovu patřit do civilizačního společenství, ze kterého jsme byli násilně vytrženi. Významný český politik nás zase už před rokem varoval, že „Evropská unie nemá otevřenou náruč. Vstup do EU pro nás nebude z jejich pohledu, jejich očima, návrat ztraceného syna, na kterého se už všichni hrozně těšili, bude to taková adopce cizího dítěte, o kterém moc nevíme, jaké je.“ Publicista a politik stojí na zcela opačné straně barikády. Jeden je pro Unii, druhý je rezervovaný. Společně však vytvářejí legendu: byli jsme násilím vytrženi z prostředí, kam jsme patřili, a toto prostředí by tedy mělo bez dalšího otevřít svou štědrou náruč (ještě přímočařeji to před časem vyjádřil Václav Bělohradský: Evropa zavinila náš nešťastný osud a je povinna nás nyní bohatě odškodnit). Místo toho se na nás dívá skrze prsty a nanejvýš nás ponižuje milodary.

Doporučoval bych v tomto ohledu eurorealismus, ovšem jiný než je ten pana Zahradila. Mezi středoevropskými postkomunistickými zeměmi a západní Evropou zeje propast, ať už jde o výkonnost ekonomiky, životní úroveň i bezpečí a jistoty občanů (rozsah korupce a zlodějiny). Michal Mocek napsal nedávno v tomto listě útěšně, že náš vstup bude každého Západoevropana v příštích třech letech stát pouhých 66 centů, což je cena tří litrů mléka. Nemylme se, i tyto tři litry mléka musí být zdůvodněny z vyššího principu mravního. Mlékem se nemá plýtvat. Jaké jsou dobré důvody, aby do nás každý Západoevropan investoval tři litry mléka?

Měli bychom jít do sebe a zamyslet se především nad tím, jak to bylo s naším násilným vyčleněním z Evropy. Naši otcové a dědové se na něm velmi aktivně podíleli. Nabídli se dobrovolně Stalinovi a dobrovolně ustoupili od evropského pojetí lidských a občanských práv, omezili svou politickou svobodu a svobodu vlastnit a podnikat. Odměnou za to pak v sovětském impériu padesát let žrali slupky s prasaty. Jenomže dnes se marnotratný syn vrací nikoli zahanben a naplněn lítostí, nýbrž jako by se nechumelilo. Dokonce i opdpustky za část svého selhání si vymohl. My nic, my muzikanti, byli jsme násilím vytrženi, musíte nás odškodnit.

To, co očekávám od EU já, je podstatně skromnější. Nikoli hospodářskou prosperitu, tu si můžeme zasloužit jen vlastní prací. A ani „hodnoty“, to slovo naznačuje jakýsi luxus, kroužek v nose, kterým se pyšní černošský náčelník před těmi, co ho nemají, ale nakonec by se přitom bez něj obešel. Nýbrž jen docela elementární výhody, totiž návrat k něčemu, na co byli naši předkové zvyklí a co si člověk v barbarském prostředí, do něhož vlezl z vlastní indolence, odvykne tak snadno jako večerní a ranní hygienu, nulovou toleranci k blechám, vším a štěnicím či používání toaletního papíru po stolici. Například to, že až se o mně napříště pokusí napsat přední český deník, který má ostatně podobné psaní v tradici, že by mne měli vyhodit v práce, bude to jeho vedení, redaktorům i čtenářům tak eklhaft, že od toho raději upustí. Kdyby se u nás díky EU opět zakořenily takové zvyklosti, přiznám se, že bych snesl, ač nerad, i trochu toho paternalismu, intervencionismu, stagnace a regulace, které tak vzrušují pana Baráka.

Mladá fronta Dnes 28. prosince 2002