indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

26.1. - 31.1.2004

ARCHIV

Americké primárky v pohybu

Začněme s připomenutím zákona, formulovaného váženým washingtonským žurnalistou Davidem Broderem: Kdokoliv se chce stát prezidentem USA, největší a tedy i nejvíc nenáviděné mocnosti, taková ambice sama o sobě je důkazem mentálního defektu, který dotyčného zájemce automaticky diskvalifikuje od dosažení zamýšleného cíle. Však kdo z normálních smrtelníků by byl ochoten utrácet spoustu peněz, nechal se tupit médii a protikandidáty, trávil dlouhé měsíce přesvědčováním voličů o svých kvalitách, stále v pohybu, na letadlech, pospávat v hotelech a motelech, polykat touž nevábnou stravu.

Za poslední víc než půl století, slavnostní přísahu vykonávat nejvíc obtížný a nejmíň vděčný úřad na světě složilo jedenáct takových vítězů: pět bývalých viceprezidentů (Truman, Johnson, Nixon, Ford, Bush I.), čtyři guvernéři (Carter, Reagan, Clinton, Bush II.), jeden senátor (Kennedy) a jeden generál, do žádné funkce dřív nezvolený (Eisenhower). Senátorovi se tak naposledy povedlo před 44 lety.Ve volebním souboji trpí nevýhodou oprávněného obvinění, že to jsou washingtonští insideři, na rozdíl od guvernérů, odpovědných za správu státu, nezřídka značně většího, početnějšího a ekonomicky zdatnějšího než mnohé členské země OSN. Guvernérům se naopak předhazuje jejich nedostatek zkušenosti v problematice zahraniční, s předpokladem, že guvernér Jižní Dakoty se jakžtakž dovede orientovat v Severní Dakotě. Jenže historie například prokázala, že pouhý guvernér a bývalý hollywoodský herec Reagan se znamenitě zasloužil o demontáž komunistické hrozby ve světě.

Devět zájemců začalo loňského roku 2003 usilovat o nominaci Demokratickou stranou stát se jejím kandidátem, který by dosavadního republikánského nájemníka George W. Bushe vystrnadil z Bílého domu. Nejpočetnější mezi nimi jsou ti zpravidla málo úspěšní senátoři (Joseph Lieberman, John Kerry, John Edwards), jeden kongresman (Richard Gebhardt), jeden guvernér (Howard Dean, z maličkého státu Vermontu), jeden bývalý generál (Wesley Clark, bývalý komandant NATO) a tři marginální postavičky, které nikdo nebere vážně. Jedna z nich (Carole Moseley Braunová) již své pošetilé úsilí vzdala a zbylým dvěma (Dennis Kusinich, Al Sharpton) voliči a tudíž ani media nevěnují pozornost.

Států máme padesát a jejich primárky se liší nejen kalendářně, ale i svou strukturou. Tu nejpodivnější – systém tzv. caucuses – mají v Iowě, na Středním Západu, v převážně zemědělském státu, kde ve školách, společenských místnostech, hasičských stanicích za mrazivého večera 20.ledna se občané sešli, dohadovali o preferencích, až komplikovaně se dostaly k jakémusi výsledku. Týden poté, ve státě New Hampshire na východním pobřeží – oblasti takzvané Nové Anglie, došlo k primárkám se zcela jinou procedurou.Tam se hlasovalo za plentou, jehož se ale mohli zúčastnit nejen voliči, registrovaní jako Demokraté, ale kdokoliv, tedy i ten, jemuž záleží, aby ani jeden z nich nevyhrál.

Oba to jsou státy netypické – nejsou v nich velká města, mají pramálo menšinového obyvatelstva, tamějšími prioritami jsou starosti o stavu ekonomie a zdravotnictví a nikoliv Irák a mezinárodní terorismus. Nicméně tam se kandidáti vrhli (Lieberman a Clark ale Iowu pominuli), měsíce setrvávali, stovky projevů uskutečnili, tisíce dotazů zodpovídali, rukama potřásali, dětátka líbali, to vše za velké pozornosti medií. Kandidáti tak procházeli ohněm a veřejnost měla příležitost si je zblízka dobře okouknout a vyzpovídat. Proč by pouhý zlomeček hlasů – v porovnání ke zbytku země –měl být tak důležitý? Asi také proto, že prozatím kdokoliv vyhrál v obou těchto státech, rovněž pak získal kýženou nominaci. A další vzrušení dodává dosavadní zkušenost s

nepředvídatelností sebevědečtěji formulovaných předpovědí.

Howard Dean, guvernér ze státu, sousedícího s New Hampshire, je původním povoláním lékař, jímž se stal k žalu svého otce bankéře, poté co opustil ještě původnější povolání burziána. Funkci guvernéra získal poté, co dosavadní držitel úřadu umřel. Hned na začátku kampaně se uvedl prohlášením, že „reprezentuje demokratické křídlo Demokratické strany“, čímž de facto obvinil stranu z bezpáteřnosti vis-à-vis Bushově počínání. Prohlásil se za jediného kandidáta, který nesouhlasil s jeho válečným tažením proti Iráku. Zdůrazňoval svou schopnost docílit ve Vermontu vyrovnaný rozpočet, podporovat potraty a homosexuální společenství. Se svou iniciativou získal přes internet značnou finanční podporu od tisíců nadšenců – rekordní obnos 41 milionů dolarů v roce 2003, a na reklamě utratil víc, než všichni ostatní. S pomocí zejména mladých lidí vytvořil organizační strukturu svých volebních štábů a natolik mediálně zazářil, že současně se dostal na obálku Time a Newsweek , dvou nejvýznamnějších týdeníků. Předáci Demokratické strany, pamětlivi tristního precedentu – volebního debaklu senátora McGoverna v roce 1972 s tuze podobnou vervou a rétorikou, nereagovali nikterak s nadšením .

Bližší establišmentu je kandidát John Kerry, senátor, milionář, jehož manželka, vdova po kečupovém králi Heinzovi, je miliardářka. Sportovec, hokejista, postava víc než dvoumetrová, plno hustých vlasů (důležité v USA), tento Yankee s židovským dědečkem z Moravy není příliš populární mezi kolegy v Kongresu. Je příliš studený, odtažitý, lze ho respektovat, aniž se s ním vřele sblížit. Je z Massachusetts, nejliberálnějšího státu Unie, tak jako byl i jeho údajný idol John F. Kennedy, s nímž má i stejné iniciálky J.F.K. (ale místo onoho Fitzgerald má Forbes, symbol ultrakapitalismu, jenž by nebylo politicky příliš výhodné zdůrazňovat). Má sklony ke Kennedyho rétorice („Neptej se, co může stát pro tebe udělat, ale co ty můžeš…) s často opakuje slova „Teď Američané pracují pro ekonomii, je nám třeba, aby ekonomie pracovala pro Američany.“ Za víc než dvacet let, strávených v senátě, tam schopen mluvit s kolegy, začátkem kampaně nenalézal schopnost komunikovat s národem a na sebekratší otázku odpovídal homérskou šíří typu „vy víte, já vím, celý národ ví, že…“

O nominaci též usiluje senátor John Edwards ze Severní Karoliny, mladistvý pohledný typ, připomínající Kennedyho s jižanským přízvukem. Na rozdíl od boháče Deana a superboháče Kerryho může zdůrazňovat – a věru tak při každé příležitosti činí – svůj prostý původ, z dělnické rodiny. Pak se z něj stal také milionář, nikoliv, v amerických očích, tím nejctnostnějším způsobem, totiž jako advokát. Ze všech kandidátů se projevil jako nejlepší řečník, zvyklý ze své advokátní praxe přesvědčovat a podle potřeby i efektivně balamutit porotu. Nepostrádá Clintonovo charisma a Clinton o něm řekl, že je schopen „talk an owl out of a tree“ ve smyslu „vymámit tele z jalové krávy.“ Edwards se snaží ze svého dosud příliš krátkého působení v senátu udělat zásluhu, zdůrazňováním, že on je vlastně washingtonský outsider, právem se ztotožňující s nelibostí veřejnosti vůči počínání těch mocných v hlavním městě. Moudře odolal pokušení očerňovat konkurenty (ono tzv.negative campaigning), s nímž nejvíce hýřil Dean v útoku na Gebhardta,jehož v Iowě pokládal za svého nejsilnějšího protivníka a ten se mu se stejnou vehemencí revanžoval. Kloním se k názoru, že Edwards si tak začal vytvářet svou přijatelnost jako viceprezidentský partner pro kteréhokoliv z vítězů, z nichž ani jednoho si neznepřátelil.

Gebhardt, ze sousedního státu Missouri, strávil v Iowě nejvíc času, zdůrazňoval své sympatie se zemědělci a jako dlouholetý vytrvalý obhájce zájmu odborářů, se těšil jejich značné podpoře. Podle druhu parkujících vozidel se dalo usoudit na politické sklony posluchačů v tom kterém místě: kde spíš saaby,volva, tam mluvil Dean, kde otlučené dodávky – pick-up trucks, tam Gebhardt.

Experti předvídali , že značně zvítězí Dean s podporou (t.zv.endorsement) významných politiků jako Gore, Bradley a Harkins – nejvlivnější to politik v Iowě, a se svým rekordním množstvím peněz k dispozici, svou organizací, a štáby nadšenců, zvonících u všech dveří, a že na druhém místě skončí Gebhardt, soused z Missouri. Kerryho původní voličské podpora v Iowě byla téměř nulová, na úrovni černošského tlučhuby Al Sharptona. Z padesáti prognostiků pouze jeden předpovídal, že by mohl vydržet do finiše a zvítězit. Nedostatečně se docenila jeho rostoucí podpora mezi veterány z vietnamské války, kde sloužil jako námořní důstojník. S ním občas vystoupil na podium bývalý spolubojovník, jemuž Kerry v bitevní vřavě za velikého rizika zachránil život.

Pak přišly výsledky: 1.Kerry; 2.Edwards; 3.Dean; 4.Gebhardt. Ten poslední přiznal porážku a další kandidatury se vzdal. Ten předposlední, v šoku z tak nečekaného debaklu ale pronesl velebojovnou řeč – vulkanický výbuch, teď v mediích neustále přehrávaný, jenž se mu stala břemenem, albatrosem k nesetřesení. Získal tak stigma předpokladu, že tento dosavadní favorit je člověk explozivního temperamentu, jemuž neradno svěřovat nukleární knoflík, osud lidstva, pokud by ve volbách vyhrál – eventualita, která kvapem začala pozbývat na žádoucnosti a pravděpodobnosti. Hlavním kritériem se stalo slovo electability – kdo z kandidátů má největší předpoklad porazit Bushe, však jen o to a nic jiného nejde.

Štáby se z zmrazivé Iowy přestěhovaly do neméně mrazivého státu New Hampshire. Pole uchazečů se sice zmenšilo odchodem Gebhardta, ale zato přibyli dva aktivně se podílející kandidáti – senátor Lieberman a bývalý generál Clark. Liebermana, bývalého kandidáta na viceprezidenství v roce 2000, ale zradil jeho bývalý partner Al Gore, který svou podporu dal Deanovi, nyní velice se snažícímu o tzv.damage control – vymýtit v Iowě závěrem vytvořený dojem muže příliš temperamentního až zběsilého. Najednou mu po boku začala vystupovat jeho dosud neviditelná manželka Judy, povoláním rovněž lékařka, on při projevech mírnil hlas, již nesundaval sako a nevytahoval ruce z kapes, aby jimi zlověstně šermoval. Před televizní kamerou dovedl poklidně brnkat na kytaru.

Nikoliv v saku či dokonce v uniformě, ale v ordinérním svetru vystupuje Wesley Clark, velmi dobrý řečník, vyrostlý v nuzných poměrech ve státě Arkansasu, též Clintonově rodišti. Jako student na vojenské akademii ve West Pointu se umístnil jako zcela nejznamenitější mezi graduanty své třídy, a rovněž získal to nejprestižnější Rhodesovo stipendium pro studie na univerzitě v Oxfordu. Dotáhl to na generála se čtyřmi hvězdičkami a teď poprvé usiluje o zvolení a hned do té zcela nejvyšší funkce. Na rozdíl od kandidáta Kerryho nezdůrazňuje své vojenské zásluhy a jeho nejčastějším tématem je vzdělávání mládeže a lékařská péče. Jako Clintonův spolurodák se snaží podílet na jeho popularitě u černošské menšiny, jíž značné procento nosí vojenskou uniformu.

Jeho kritici ho však obviňují z chladnokrevného oportunismu. Předpokládaný nedostatek své popularity mezi ženami se najednou snažil odstranit podporou přerušení těhotenství až do devátého měsíce, do narození dítěte, což vyvolalo dotaz, zda by toto právo usmrcení uplatňoval až do doby, kdy dítě bude chodit do tanečních. Závažnější je jeho obrat v zásadní otázce o legitimitě vojenského zásahu v Iráku. V září 2002 ve svém projevu v Kongresu válku podpořil, teď ji vehementně zatracuje. Nemenší jsou pochyby o jeho ztotožnění s Demokratickou stranou. Když se ho novinář Brit Hume zeptal, kdy „poprvé postřehl“ („first noticed“) svou příslušnost k Demokratické straně, Clark ho zlobně obvinil, že je agent Republikánů. Tak či onak, prozatím nic nenasvědčuje realizaci Clarkovy ambice, že by dovedl zopakovat volební triumf generála Eisenhowera.

V primárkách v New Hampshire se dostavilo rekordní množsví víc než 210.000 voličů – Demokratů i těch ostatních. Zvítězil Kerry (38%), za tím pošramocený Dean (26%), na třetím a čtvrtém místě s 12% Clark a Edwards, a jako pátý s pouhými 9%

Gorem opuštěný Lieberman, který vzdor čekávání další úsilí dosud nevzdal.

Zatímco v Iowě největší množství kritiky šlo na adresu předpokládaného vítěze Deana, na druhém kolbišti, v New Hampshire, tímto terčem se stal Kerry. Dostává se mu kritiky z obou konců politického spektra. Kvůli jeho opozici proti první válce v Perském zálivu v roce 1991 (kterou Dean podpořil), kvůli jeho hlasu ve prospěch Bushovy irácké iniciativy (kterou Dean odmítl, aniž by on jako guvernér o ní mohl hlasovat). Kerrymu se vyčítá nedostatek legislativní iniciativy za všechna svá dlouhá leta v senátu, jeho značně liberální počínání včetně podpory kontroly střelných zbraní, jíž se zuby nehty brání přemnozí Američané. Mnozí patrioté mu jistě velice připomenou jeho angažování v protestech proti válce ve Vietnamu. I když třeba nepochodoval s Jane Fondovou ruku v ruce, tolik je známo, že v roce 1971 se podílel na demonstraci, při níž na schodech Kongresu odhodil své medajle, získané za zásluhy v boji (ale zřejmě patřily někomu jinému: ty vlastní teď údajně visí v jeho senátní kanceláři).

Válka Jihu proti Severu sice ukončila už téměř před jedním a půl stoletím, ale zbytky v popeli této národní tragédie ještě sem tam doutnají. Rozhodně nepomohlo, když severský Yankee Kerry prohlásil, že Demokraté mohou volby vyhrát i bez podpory Jihu, což se jim pouhým součtem hlasů podařilo v roce 2000, i když prezidentský kandidát Gore neuspěl ani v rodném jižanském Tennessee. Této upřímnosti Kerry v zápětí politoval a tuze se pokusil ji přeinterpretovat v opak.

Přiští kolo primárek se bude konat během jednoho týdne v sedmi státech, od vychodního pobřeží až po vzdálené zmrzlé pláně Severní Dakoty a pouštní Arizonu na jižním konci země. Kandidáti se nemohou rozběhnout všemi směry současně a budou se soustřeďovat na státy s největším počtem získatelných delegátů – tedy spíš na Missouri, jež jich má 74, a nikoliv na Delaware s pouhými 13 hlasy. Clark míří do Oklahomy, sousedící s jeho rodným Arkansasem, zatímco Edwards se snaží docílit vítězství zejména v Jižní Karolině, jeho rodišti. Téměř polovinu voličů tam tvoří černoši, vesměs proti Bushovi zaměření, ale v sociálních otázkách spíš konzervativní, nábožensky založení a rozhodně nepodporující novotu manželství homosexuálů, tak jak teď se zdá být populární v Massachusetts. Kerry získal podporu vlivného černošského kongresmana Clyburna v Jižní Karolině, což jistě nepotěšilo rodného syna Edwardse. Všeobecně se počítá s tím, že v případě tamější prohry Edwards další úsilí o nominaci vzdá.

Clyborn neobjal Kerryho kvůli jeho principům, ale především s ohledem

na jeho „electability“ – zvolitelnosti, předpokladu jeho schopnosti porazit Bushe. To se rovněž stává hlavní motivací voličů v nadcházejích kolech primárek. Političtí předáci Demokratů se netají svou preferencí soutěž kvapně uzavřít, na společném kandidátovi se dohodnout a tak i skončit se vzájemným osočováním, které může být jen k prospěchu Republikánům v podzimním volebním utkání.

Vzdor vábení z několika stran, bývalý prezident Clinton prozatím odmítl vyjádřit svou podporu pro toho kterého kandidáta. Neopoměl jsem postřehnout názor, že jeho skupině by víc vyhovovala kandidatura guvernéra Deana, který zejména zásluhou svého temperamentu by proti Bushovi prohrál aspoň tak dokonale, jako kdysi McGovern a po něm Dukakis, a tak by se v roce 2008 uvolnilo místo pro paní choť Hillary,kdy Bush by byl ústavou nucen úřad opustit. Takové záměry by ale znicotnilo případné Kerryho vítězství.

A třeba všechno dopadne úplně jinak.

Ota Ulč