Dopis vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové

Moje odpověď na dopis Vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové.

Paní

JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D.,

vrchní státní zástupkyně v Praze

Praha, 10. května 2017

Vážená paní doktorko,

děkuji Vám za dopis. Zároveň se omlouvám za opožděnou odpověď: současná vládní a ústavní krize mne jako politického komentátora bohužel dosti zaměstnala.

Oslovujete mne „pane redaktore“. Mám tedy pocit, že bych se nejdřív měl představit. Nejsem redaktor Fóra 24. Jsem ročník 1940, vystudoval jsem Filosofickou fakultu UK a působil pak jako literární kritik. Jako redaktor periodika jsem pracoval jen krátkou dobu v letech 1968-9. Za normalizace jsem svou profesi nesměl vykonávat, podepsal jsem Chartu 77 a angažoval jsem se v disentu. Po listopadovém převratu jsem byl dva roky poslancem Federálního shromáždění ČSFR, pak rok šéfporadcem českého premiéra. Od roku 1993 jsem učil na Politologickém institutu FSV UK, v roce 2003 jsem odešel do důchodu. Publikoval jsem politické komentáře v řadě českých médií, především v Lidových novinách a Mladé frontě Dnes. Spolupráci s nimi jsem ukončil, když je koupil Andrej Babiš a vyměnil šéfredaktory.

K tomu, co mi píšete, podotýkám, že jsem nikdy a nikde (taky ne v článku z Fóra 24, z něhož citujete) netvrdil, že dozor a dohled nad trestním řízením jsou totéž, ani že by státní zástupce byl absolutním pánem trestního řízení. Taky jsem se nezabýval tím, zda a nakolik je výkon dohledu pravidlem nebo ne – jen teď konstatuji, že až do konce března dohled nad řízením ve věci Čapí hnízdo nebyl, teď je. Vůbec jsem nemluvil o tom, že by státní zástupci z VSZ odnesli spis z MSZ, jen jsem konstatoval, že se tam přestěhoval, což nepopíráte ani Vy. Váš nesouhlas vyvolala pak zejména má slova o tom, že nad vysvětlováním státních zastupitelství o průběhu vyšetřování se člověka zmocňuje podivný dojem, jako by se vše dělo jaksi samospádem, přičemž vyšší úrovně vlastně jen vyhovují tlaku, které na ně vyvíjejí nižší složky – a že je obtížné zbavit se dojmu, že jde o účelový alibismus. Musím bohužel konstatovat, že tento můj dojem Vaše vysvětlování nijak nerozptýlilo.

Protože jste mne oslovila, a to shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy je podle mého názoru v sázce další osud parlamentní demokracie a právního státu v naší zemi, chtěl bych využít situace k tomu, abych Vás v souvislosti s tím krátce oslovil. Přiznám se, že jsem si přitom vzpomněl na někdejší dopis Václava Havla Gustávu Husákovi - přitom samozřejmě vím, že Vaše kompetence jsou o hodně omezenější než kompetence někdejšího československého prezidenta a že na druhé straně mám, jak aspoň doufám, větší naději, že to, co Vám píšu, budete brát vážně.

Politická krize, která dnes vrcholí v krizi vládní a ústavní, zraje u nás už víc než čtyři roky. „Orgány činné v trestním řízení“ k ní podle mého názoru možná bezděčně, ale výrazně přispěly.

Podstatné je, že během té doby se setřela hranice mezi politickou a trestní odpovědností. Prosazuje se přesvědčení, že se politické spory dají a mají řešit ve vyšetřovnách a soudních síních.

Klasický příklad je kauza expremiéra Nečase a „politických trafik“. Jejím skoro okamžitým výsledkem byl pád vlády a nové rozvržení sil v české politice. Jinak se (zatím) nestalo nic. Přitom někteří státní zástupci a vyšetřovatelé od počátku šířili zprávy, jako kdyby byla rozkryta rozsáhlá zločinecká organizace, prorůstající politiku, ekonomiku a snad i justici a policii, jakési spiknutí proti České republice. V obvinění vzneseném proti třem poslancům ODS se uplatnil právní názor, že orgány činné v trestním řízení jsou kompetentní posuzovat, nakolik je jednání obviněného v souladu s jeho nejlepším vědomím a svědomím a se zájmy všeho lidu, a vyvozovat z toho trestně právní důsledky. Považuji to za nezodpovědné a nebezpečné, protože se tak, třeba mimoděk a nechtěně, otvírá cesta k politickým procesům.

V hysterické atmosféře „boje proti korupci“ se stává chtě nechtě i obvinění nebo jen pouhé zahájení vyšetřování zároveň politickým instrumentem, nechutně využívaným v politickém zápase. Kriminalizace politických rozhodnutí je dnes už na denním pořádku. Je mi líto, ale na tomto neblahém vývoji máte i Vy a Vaši profesní kolegové svůj podíl.

Nemyslím si samozřejmě, že by se „orgány činné v trestním řízením“ měly řídit ohledy na momentální politickou situaci. Jen by si proboha měly být vědomy, že jejich rozhodování má v některých případech i tento dopad a že tedy nesou taky politickou odpovědnost. Zásada „padni komu padni“ se velmi snadno proměňuje v zásadu „fiat iustitia pereat mundus“. Obávám se, že se to u nás už stalo, a to i s přispěním Vás a Vašich kolegů.

Chápejte prosím mé znepokojení: prvních padesát let svého života jsem prožil v situaci, kdy nebyla naděje na důstojné politické a právní prostředí. V dospělém věku jsem se snažil v rámci svých sil a dle svých možností dělat něco pro to, aby se věci změnily k lepšímu. Nakonec se to taky shodou okolností povedlo, v podobě jako vždy nedokonalé. A teď se už čtyři roky spousta lidí, někteří nejspíš vedeni dobrými úmysly, pokouší tuto křehkou stavbu zničit. Cítím za tím velkou neúctu ke „Starým pořádkům“ (já jim říkám polistopadový demokratický režim) a nedostatek zodpovědnosti za ně. Prosím Vás proto, abyste tyto mé řádky brala vážně.

S přáním všeho dobrého

Bohumil Doležal

P.S. považujte prosím tento dopis za otevřený.

10. května 2017