Existuje věrohodná alternativa k Babišovi a Zemanovi?

K těmto řádkům mne ispirovaly dvě události, obě se pojí s osobností Andreje Babiše.

Za prvé: pan Babiš dal minulý pátek po krátkém ostýchání najevo, že není spokojen s termínem voleb, jak jej vyhlásil prezident Zeman. Přivítal by, kdyby byly dříve, ukončilo by to hádky v koalici (je třeba říci, že hádky vyvolává v první řadě pan Babiš sám; na druhou stranu je pravda, že pokud volby vyhraje, můžeme s jistou pravděpodobností očekávat, že pak už vůbec žádné hádky nebudou).

A za druhé: pan Babiš chystá o prázdninách veselku! Ve svých 62 letech pojme za choť svou partnerku Moniku (42), s níž zplodil dvě děti, které jsou už nyní odrostlé. Jistě, je to soukromá záležitost, ovšem veřejně ohlášená, a proto se o ní může psát. V dnešní společenské atmosféře to člověku obeznámenému s českou literaturou svou vahou trochu připomíná happyend z Jirotkova románu Saturnin.

Pan Babiš si samozřejmě přeje volby co nejdřív, aby bylo co nejmíň prostoru pro řeči o svérázech jeho podnikání, především v kauze Čapí hnízdo. Výsledek vyšetřování „orgánů činných v trestním řízení“ by byl oznámen buď až po volbách, nebo tak, že by pro veřejnou diskusi k němu zbylo jen minimum času. Prezident ovšem rozhodl tak, jak rozhodl (zvedla se vlna chvály, myslím že přehnaná, řekl bych, že nic jiného mu nakonec nezbylo, spočítal si, že kverulovat by se v tomto případě nevyplatilo).

„Orgány“ to ovšem nemají lehké, jsou pod dvojím tlakem: jednak je tu sama povaha vykutálené obchodní transakce, a jednak případ vyšetřují i v Bruselu. A tu je třeba říci: při všem možném opovržení k bruselským byrokratům platí, že obecně vzato jsou v podobných věcech pořád ještě neskonale civilizovanější než ti naši a že tedy bude např. skoro nemožné je vodit za nos. No a na druhé straně barikády jsou tlaky domácí.

Vypadá to, že se pan Babiš nakonec sám chytil do protikorupční pasti, kterou dosud využíval k lapání svých konkurentů v podnikání i v politice.

Problém je ovšem jeden, a velký: lidé už jistě nejsou panem Babišem okouzleni zdaleka tak jako ještě před rokem – dvěma. Mají řadu slabých důvodů, proč jej nevolit. Nemají však bohužel žádný silný důvod, aby volili někoho jiného. Někoho konkrétního jiného. Všichni veřejně činní lidé totiž předem vědí, že „Antibabiš ne“. Je to sice absurdní (všude na světě se hráči na politické scéně konfrontují se svým nejsilnějším soupeřem), ale je to tak.

A za druhé: „problém Babiš“ není vůbec v první řadě problém korupce nebo něčeho podobného. Problém je, že pan Babiš svými populistickými kroky a vyhlášeními cílevědomě bourá a hlavně chystá se bourat základy parlamentní demokracie v ČR.

To, oč dnes u nás jde, není tedy v první řadě „boj proti korupci“, ale boj za udržení a posílení naší demokracie. Očista od korupce a hospodářské kriminality obecně má smysl jen jako součást úsilí o udržení a upevnění demokracie. U nás naproti tomu sloužila „protikorupční“ demagogie jako ideologická zástěrka k její destrukci (a vynesla na výsluní právě Andreje Babiše).

Celkem se to povedlo, a není se moc čemu divit. Podle nedávného průzkumu CVVM si u nás jen 48% lidí myslí, že demokracie je lepší než jakýkoli jiný způsob vlády (v historickém přehledu je to setrvalé, nejlepší to bylo v roce 2004, tenkrát bylo o výhodách demokracie přesvědčeno 53%). 26% lidí naproti tomu věří, že „za určitých okolností“ je autoritativní způsob vládnutí lepší. I to je setrvalý trend. A konečně 19% respondentů odpovědělo: pro nás, obyčejné čičmundy, je jedno, zda je režim demokratický nebo autoritativní.

Setrvalé je zhruba rozvržení 50% na 50%. Asi to souvisí s tím, že demokracie je ze své podstaty vratká, jako všechny dobré a cenné věci. Na druhé straně je pochopitelné, že v takovém prostředí, jaké je teď u nás, lidé cítí pana Babiše jako nebezpečí jen obtížně.

Podobně jako pan Babiš, jemuž se podařilo překlenout problémy s korunovými dluhopisy a Čapím hnízdem tím, že vyhlásil na léto svou ženitbu a mnoho lidí to okouzlilo, se činí i druhá výrazná česká osobnost, která usiluje o palmu politického vítězství, i když v jiné soutěži: totiž Miloš Zeman.

Během svého putování po Středočeském kraji mj. vyhlásil, že uvažuje o milosti pro Jiřího Kajínka. Původní postoj pana Zemana k udílení milostí byl stručně řečeno nelidský: předem řekl, že omilostní jen ty, co spáchali méně závažné trestné činy, a jen tenkrát, když už budou takříkajíc v posledním tažení. Radost z toho, že se náš prezident konečně předvolebně polidštil, kalí jen to, že si k prolomení původní zásady vybral zrovna případ několikanásobného nájemného vraha, který je dosud v plné síle, takže po propuštění možná ještě leccos stihne. Není to tedy ani tak prolomení, jako spíš posílení dosavadních prezidentových zásad. Jsem naivní a myslím si, že už jen to by normálnímu člověku mělo stačit, aby pana Zemana ani náhodou nevolil.

Pan Zeman se dále vyjádřil k americkému odvetnému útoku v Sýrii. Podporuje ho prý, ale jedině v tom případě, pokud se prokáže, že chemické zbraně použila opravdu syrská armáda a že letadla k útoku opravdu startovala z napadené základny. Dobře ví, že nikdy se neprokáže nic tak, aby se o tom dalo říci, že to je „definitivní“ důkaz, dále že čekat na „definitivní důkaz“ by znamenalo čekat věčně, a konečně že Rada bezpečnosti OSN je v zásadních věcech vzhledem ke způsobu rozhodování ze všech mezinárodních institucí ta úplně nejbezmocnější.

Poté pan Zeman trošku přibrzdil, a to je povzbuzující. Zřejmě přecenil svůj dojem, že je naladěn na podobnou notu jako nový americký prezident (nazývejme ji pracovně „buranismus“) a že toho může využít. Ukázalo se však, že americký „buranismus“ je pořád ještě o dost kultivovanější než ten český, a za druhé, že americký politický systém je natolik obdivuhodný, že dokáže vytvořit prostor, který pak musí respektovat i političtí samorosti typu pana Trumpa: tedy aspoň v základních věcech národních bezpečnostních zájmů. (Navíc nevím, zda se panu Trumpovi trochu nekřivdí, je možná třeba si trochu počkat. U pana Zemana už dávno není na co čekat).

Stručně řečeno: lézt najednou do těchto dvou zadnic (Trumpovy i Putinovy) zřejmě naštěstí nelze. Je to důvod k optimismu, a je jedinou zásluhou Miloše Zemana, že nám to předvádí.

Můžeme se tedy ptát: jek je možné, že lidé jako Andrej Babiš nebo Miloš Zeman mají u nás tak setrvalou veřejnou podporu? Laciný závěr zní: náš lid je zkažený. Ve skutečnosti lid není nikdy ani zkažený, ani svatý. A problém je v nás. Dlužíme lidu jasnou a přesvědčivou alternativu k Babišovi a k Zemanovi. Za prvé, musí to být Antibabiš a Antizeman. A za druhé, když se mluví o tom, že parlament a demokracie jsou žvanírna, je třeba vzít v úvahu, že výmluvná a přesvědčivá argumentace je důležitá, ale k poslední přesvědčivosti ještě vůbec nestačí. Ten, kdo argumentuje, by měl být taky zcela viditelně schopen něco riskovat a obětovat.

V základech naší tradice a naší víry jsou dvě sentence. První: „Zrno-li nezemře, samo zůstane. A zemře-li, mnohý užitek přinese“. Tu je třeba říci, že toto je krajní poloha. Musíme a smíme doufat a prosit, aby v tom či onom konkrétním případě na ni nedošlo. A za druhé, v okamžiku, kdy dojde na nějaké lámání chleba: „Je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ Jistě, to je pro nás jen předobraz, vztahuje se k někomu, kdo nebyl jen člověk. Ale stejně to platí i pro nás obyčejné smrtelníky. A měli bychom se snažit a prosit, abychom obstáli.

10. dubna 2017; psáno pro Echo24