ARCHIV

Blahořečení Jiřiny Bohdalové

Život za činné spolupráce médií předložil české veřejnosti dojemnou story se šťastným koncem: populární herečka byla očištěna od nepěkného podezření, že kdysi spolupracovala se Státní bezpečností. Možná, že na to téma nyní vznikne televizní seriál.

Úlohou komentátora je mimo jiné problematizovat dojemné příběhy. Co se vlastně stalo a co to znamená?

Podle toho, co prošlo tiskem, byl otec Bohdalové někdy v roce 1954 (poté, co herečka úspěšně ukončila DAMU) zatčen a v politickém procesu odsouzen na patnáct let vězení. Dva dny byla „zajištěna“ i jeho dcera (zřejmě forma nátlaku na obviněného: máme tu vaši dceru, tak koukejte být rozumný). Musel to být pro mladé děvče dosti příšerný zážitek: každý dobře věděl, co je to StB a komunistický kriminál.

StB měla metody vypracované a mimořádně hnusné. Počkala si několik let, až se herecká kariéra Bohdalové začala zdárně rozvíjet, a pak ji vydírala: předpokládáme, že si nechcete zkazit budoucnost, zvlášť když zároveň máte možnost pomoci svému otci.

Jméno Jiřiny Bohdalové se ocitlo v registru svazků StB. Žádný vázací akt se nedochoval. Podle pozdějších estébáckých zápisů herečka projevovala krajní neochotu a vyhýbala kontaktu s řídícím důstojníkem. V šedesátých letech se teror významně „rozvolnil“ a zároveň její hvězdná dráha začala strmě stoupat. StB na ni už zjevně nemohla a ztratila o ni zájem. Na základě toho všeho nyní soud rozhodl, že se Státní bezpečností nikdy nespolupracovala. Bohdalové to ovšem nestačí, usiluje o vymazání svého jména ze seznamu. K tomu je třeba novelizovat zákon. Koalice (předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek) i opozice (stínový ministr vnitra ODS Langer) jsou horlivě pro.

Přiznám se, že na rozdíl od většiny české veřejnosti chovám k paní Bohdalové málo sympatií. Nikdy si sice s režimem výslovně nezadala (kdo ze slavných bavičů si vlastně výslovně zadal?) ale pomáhala od přelomu padesátých a šedesátých let vytvářet zábavnou štafáž komunistické každodennosti. Nechci k ní však být nespravedlivý: byla hned na začátku vystavena strašné životní zkoušce. Obstát v ní předpokládalo velkou morální i intelektuální sílu. Pokud by byla podlehla, nedokázal bych jí právě za to opovrhovat. Rozhodnutí soudu je třeba respektovat, i když i soud se může mýlit. Ve vzduchu byla jakási veřejná objednávka, která ztěžuje nezávislé rozhodování. To všechno však není hlavní věc.

Příběh Jiřiny Bohdalové má dvě další dimenze. Především je důsledkem nedůstojného způsobu, jakým se všechny polistopadové politické garnitury vypořádávaly s problémem spolupracovníků StB. Nejprve Havel a jeho lidé připustili, aby značná část archivů byla zničena. Přímo pod nosem docela bezmocného místopředsedy federální vlády Čarnogurského likvidoval setrvavší náměstek ministra vnitra a bývalý velitel StB generál Lorenc nepohodlnou dokumentaci. Zbytek se pokusil ministr vnitra Sacher využít proti svým politickým oponentům, pak jej použili Havlovi lidé proti konkurenci (případ Bartončík). Bylo jasné, že se s věcí musí něco dělat. Základem toho, co zbylo, byl tzv. registr svazků, pouhý seznam spolupracovníků komunistické politické policie. Jediné, na čem se shodlo skoro celé politické spektrum, bylo, že se tyto seznamy nesmí za žádnou cenu zveřejnit. Když takto vyřadili racionální řešení, začali vymýšlet iracionální. A jak už to bývá, většina seznamů se vzápětí dostala na veřejnost neoficiálně(Cibulkovy seznamy).

Nejprve vznikl lustrační zákon. Byly určeny funkce ve státní a veřejné správě, které nesmí zastávat lidé evidovaní v registru svazků. Jejich zaměstnavatel byl povinen požádat o lustrační osvědčení, to přišlo na adresu uchazeče o místo. V případě, že bylo pozitivní, nemusel ho uchazeč nikomu ukazovat, ale zároveň nemohl být přijat. Lustrace se týkaly jen vybraných lidí a byly veřejné-neveřejné.

Ještě předtím se Federální shromáždění a ČNR usnesly prolustrovat všechny poslance. Když příslušná komise zjistila, že dotyčný je evidován v registru svazků, dala mu na vybranou: buď dobrovolně odejde, nebo bude zveřejněno, že v registru svazků figuruje jeho jméno. Poté poslanci slabších nervů rezignovali (všeobecně se vědělo, proč), oprsklejší setrvali a někteří setrvávají dodnes.

Lustrační zákon, původně koncipovaný jako dočasné opatření, byl několikrát novelizován a jeho účinnost několikrát prodloužena. Pak dostali lidé možnost podívat se na svazky, v nichž figuruje jejich jméno. A nakonec, po třinácti letech, se udělalo to, proti čemu se zpočátku skoro všichni bouřili: plošné zveřejnění seznamu spolupracovníků.

Mezitím lidé pozitivně lustrovaní využívali mezer v dokumentaci a ochoty bývalých důstojníků StB svědčit v jejich prospěch. Obrátili se na soudy a v mnoha případech spor vyhráli. Věrohodnost zachované evidence StB dostávala ránu za ranou. Případ Bohdalová je, jak se zdá, vzhledem k publicitě, které se mu dostalo, a k sympatiím veřejnosti jakousi ranou z milosti. Ačkoli podezření na herečce ulpělo již v okamžiku, když vyšly na světlo Cibulkovy seznamy, na soud se obrátila teprve teď (teprve nyní má ovšem obvinění oficiální charakter) a doprovodila ho jímavým vyprávěním o anonymních telefonátech.

O znevěrohodnění dokumentů StB usilovala hned od počátku KSČM, lidé z Občanského hnutí, značná část ČSSD. Argumentovali tím, že se zavádí kolektivní vina, není jasné, jak byl který agent horlivý a nakolik škodil, a důvěřuje se materiálům nedůvěryhodné instituce (StB). Toto tažení bylo součástí „sametovosti“ listopadového převratu: nejsme jako oni.

A tím se dostáváme ke druhé, významnější dimenzi pozadí celého příběhu: úplné zmlhovatění spolupráce s komunistickou policií je konstitutivní součástí naší postkomunistické současnosti. Česká společnost žije stále jednou nohou v minulosti, jednou v přítomnosti. Lidé si přáli v listopadu 1989 změnu, ale zároveň nechtěli bolestivě přetrhat neviditelná pouta, která je spájela a dodnes spájí s jednačtyřiceti lety před převratem. Odtud např. obliba příběhů, které vytvářely kulisu bolševické každodennosti: Pyšné princezny, Anděla na horách, Císařova pekaře a Pekařova císaře, Ženy za pultem, Nemocnice na kraji města, dokonce Třiceti příběhů majora Zemana. Není náhodou, že v současné době je druhou nejsilnější stranou KSČM, sympatizuje s ní každý pátý Čech. Užaslému pozorovateli se otvírá pohled na orwellovskou hospodu, kde sedí čuňata s farmáři za společným stolem, a všichni usilovně pečují o to, aby se co nejméně poznalo, kdo je farmář a kdo je čuně.

Soud rozhodl, že Jiřina Bohdalová se Státní bezpečností nespolupracovala. Věřme mu, nic jiného nám ostatně nezbývá. Naše postkomunistická přítomnost dostává charakter jakési velkolepé televizní „estrády“, žánru tak oblíbeného za minulého režimu. Marta Kubišová se drží v objetí s Helenou Vondráčkovou. A od nynějška bude to celé moderovat Jiřina Bohdalová. Proč ne, má v tom praxi.

25. ledna 2004