Demytizace v životě, literatuře, politice

Před časem se na mne obrátili z ČT Art s prosbou o rozhovor na téma demytizace. Téma se mi zalíbilo, jen jsem je upozornil, že se uměním a literaturou, na něž měl být hovor zaměřen, už skoro půlstoletí nezabývám. A za druhé, že nejsem schopen podat učený výklad, opřený o citace z filosofických spisů, ale jen svůj osobní názor, opřený o to, co jsem v životě zažil a dělal. Rozhovor bude odvysílán na ČT Art v pořadu ASAP ve středu 22. března po 23.00 hod. Protože jsem si udělal víc poznámek, než co se vešlo do deseti minut, které byly mému vystoupení vyhrazeny, dávám tu svou přípravu v ucelené podobě k dispozici. Týká se nejen minulosti a kultury, ale i „žhavé přítomnosti“ a politiky.

Vymezení pojmů: mýtus a dějiny

Něco podobného patří hned na úvod a nemohu to obejít. Nechci a nemohu autoritativně tvrdit, co obojí je, ale jen vysvětlit, co pod tím rozumím.

Mýtus je jakýsi závazný stereotyp, uzavřený koloběh, který se v kruhu vždy vrací ke svému počátku. Je to něco, co je předem jasné a známé a čemu je třeba se přizpůsobit a zařídit se podle toho – ve smyslu zásad jako „co je skutečné, je rozumné“ a „svoboda je poznaná nutnost“ (protože nejsem učenec, dovoluji si je obě označit za hluboce nemravné). Co se má a musí, je tu předem známo. Je to jakýsi archaický, překonaný výklad světa a zároveň návod, jak ve světě přežít. Jistě, když se k němu kdysi naši prapředkové, právě čerstvě slezlí ze stromů, dopracovali, byl to nejspíš velký pokrok. Jenže to už je hrozně dávno.

Dějiny naproti tomu jsou něco, co je otevřené do budoucna. To znamená mimo jiné, že není známo, jak dopadnou (můžou dopadnout i špatně!), zároveň ovšem taky, že to, jak dopadnou, záleží v první řadě na nás: musíme se rozhodovat co máme udělat, s tím, že se můžeme rozhodnout dobře nebo špatně. Dobré a špatné se zhmotňuje v našem rozhodování. Zároveň samozřejmě platí, že naší povinností je rozhodnout se dobře. Jsme tedy svobodní a neseme za svá rozhodnutí osobní zodpovědnost.

Dějinná dimenze se otvírá např. v „historických“ knihách Starého zákona (dělal, co je dobré v Hospodinových očích, dělal, co je zlé v Hospodinových očích, od té doby taky psát o dějinách znamená zároveň i závazek je hodnotit). S troškou nadsázky je možné říci, že teprve tehdy se dějiny otevřely. Předtím nebyly. Dějiny jsou ustavičným překonáváním mýtů a mýty je třeba překonávat.

Osobní zážitek: Tvář

V šedesátých letech jsem pracoval jako literární kritik a posléze jako redaktor v časopise Tvář. Byl to kulturní měsíčník původně „pro mladou literaturu“ a pozoruhodný byl mj. tím, že ho bolševici dvakrát zakázali. Snažili jsme se společně bourat mýtus bolševického pojetí literatury a obecněji umění, kodex, literární Olymp, který se dotvořil za stalinismu. Později, když bolševismus začal korodovat, bylo původní pojetí jeho strážcům poněkud hloupé a pokoušeli se je zlidštit: nejkřiklavější pitomosti byly eliminovány, otevřel se prostor pro jména a díla, která byla dřív zakázána. Vznikl bolševický Olymp s lidskou tváří.

Naše představa byla, že žádný takový kodex být nemá. Že proměny umění a jeho vnímání spočívají v otevřenosti, v nekonečném procesu přehodnocování, v němž neustále a opakovaně platí, že „poslední budou první a první poslední“ (Mt20,16). Protože jsme ji realizovali v každodenní kritické práci, záhy jsme se dostali do konfliktu s papaláši ze Svazu spisovatelů (vydavatel Tváře), kteří si udržovali i na reformovaném a zlidštěném Olympu teplá místečka.

Jakési Olympy ostatně vznikají samospádem i ve svobodnějším prostředí než byl bolševismus: svůj Olymp měla i česká literatura první čs. republiky, patřili do něho např. Nezval, Seifert, Halas, Holan, Čapek, Vančura ap. Pro hodně původní autory (např. Richard Weiner, Ladislav Klíma, Jakub Deml) tam bylo místo jen na okraji v rubrice „kuriozity“. Protektorát a pak hlavně dlouhá léta bolševismu zabrzdily proces přirozené obnovy a demytizace, v němž se (jistě, mimo jiné a ne vždy nutně) první stávají posledními a poslední prvními. Pokoušet se ho obnovit bylo v době nesvobody nesnadné a člověk musel občas něco obětovat.

Demytizace v českých politických dějinách

I tohle je osobní poznámka, dva malé příklady toho, jak se moderní české politické myšlení propracovávalo ke kritičnosti, věcnosti a demokracii. Zabýval jsem se jimi trochu zevrubněji v hnusné době „normalizace“.

Za prvé, Karel Havlíček a „slovanský mýtus“: v dnešní době, za třeštění nad Muchovou Slovanskou epopejí“ je zvlášť užitečné ho připomenout. Představa, že my malincí Čechové patříme do jakéhosi mohutného mýtického útvaru „Slovanstva“, byla jednak lákavá a jednak nebezpečná (hrozilo nám, že budeme samou láskou sežráni, a v letech 1945-89 se to taky skutečně stalo). Havlíček už ve čtyřicátých letech devatenáctého století bral naše „slovanství“ věcně a kriticky: „jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenství všeslovanské.“

Za druhé, T. G. Masaryk a mýtus „starobylé české literatury“ , jejž je v případě nezbytí možno budovat i s trochou fixlování: známý případ Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. V rámci „demytizace“ padělků tehdy Masaryk mj. napsal: „Každý rozumný člověk želeti bude zklamání, které nás tuším očekává, ale je v národě lidí dosti, kteří mají nervy pro zvěsť neblahou. Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak, jak zase u nás jen nerozumní věc hájí bez náležité kritiky. Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilosť uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí!“

Dvě poznámky: zrod nových mýtů, cynická demýtizace

Život má naneštěstí mnoho tváří a boření jedněch mýtů provází nebo následuje vznik nových. Hezký příklad obojího procesu v jedné osobě je zrovna T. G. Masaryk: jeho pojetí novějších evropských dějin z dvacátých let minulého století (uceleně je představil ve „Světové revoluci“) spočívá na tezi, že tyto dějiny spočívají ve stálém úporném zápasu mezi „teokracií“ a „demokracií“; boj vyvrcholil „světovou revolucí“, totiž první světovou válkou, v níž nakonec demokracie nad teokracií zvítězila. Za necelých dvacet let se ukázalo, že to byl krutý omyl, účelové vyvození dalekosáhlých a účelových závěrů (ospravedlnění existence ČSR) z dílčího, omezeného historického materiálu. Poněkud zlomyslně podotýkám, že demytizaci tohoto mýtu se u nás nevěnovalo příliš pozornosti, taktně se obchází. Řekl bych, že TGM by s tou taktností nesouhlasil.

Podobným moderním mýtem je např. teze Friedricha von Hayeka o dějinách jako o ustavičném konfliktu socialismu s kapitalismem („Cesta do otroctví“) nebo přesvědčení Francise Fukuyamy o „konci dějin“ v té podobě, jak jsme je dosud chápali, a o vítězství liberální demokracie. Dějiny jsou nekonečné trápení a skončí, teprve až my, tedy lidstvo, vymřeme.

Demytizace je významnou, ne-li hlavní součástí „dějinotvorby“. Problematická ovšem může být i demytizace sama, totiž určitý způsob demytizace. Všichni to známe v triviální rovině: čím dál tím víc lidí tvrdí, že celé dosavadní evropské dějiny jsou jednou sérií násilí a ukrutných křivd a velcí evropští panovníci minulosti byly v drtivé většině krvelačné stvůry. Ježíš nebyl ukřižován, oženil se s Marií z Magdaly, šťastně spolu žili a měli kopu dětí. Panna Orleánská nebyla panna a Alexandre Dumas st. nenapsal Tři mušketýry. Atd. V těchto groteskních krajnostech vynikne to, oč jde: falešná, cynická demytizace, boření mýtu jako samoúčel. Klasickými příklady jsou militantní ateismus a zejména marxismus - „stavění světa z hlavy na nohy“.

K tomu je třeba říci: aby bylo možno smysluplně bořit mýty, musí člověk napřed něčemu věřit; mít nějaký pevný fundament, osobní přesvědčení, víru. Jen aby bylo jasné, o čem hovořím: já např. jsem věřící evangelík. Tím neříkám, že k bourání mýtů je třeba, aby člověk byl věřící evangelík, nebo že by všichni lidé na zeměkouli měli být věřící evangelíci - chci jen uvést jeden z příkladů.

Žhavá současnost, to jest Andrej Babiš

Na počátku žhavě současné souhry boření a vytváření mýtu je velké hysterické protikorupční hnutí let 2012-13. Celý polistopadový politický vývoj byl podle protagonistů tohoto vyvádění neustálým bujením korupce. Vládli nám politici, co nemakali a kradli.

V tomto kvasu se zrodil mýtus falešného mesiáše: mesiáš přichází v čele „obyčejných lidí“, co se na to už nemohli dívat, aby konečně udělal pořádek.

Je v našem životním zájmu tento mýtus co nejrychleji zbořit: ve jménu liberální demokracie, vycházející z myšlenky občanských a lidských práv a čerpající z křesťanských základů, na nichž (pořád ještě) naše současnost stojí. Když se to nepovede, velmi hrozí, že dějiny (tedy aspoň ty naše) dopadnou špatně.

5. března 2017, psáno pro Fórum 24