Naděje v čase politické sklíčenosti

K těmto řádkám mi dal příležitost pan Erik Tabery svými několika kritickými poznámkami v Respektu.cz („Polemika, nebo udání?“, Respekt.cz 28. ledna); věnoval se tam kromě mne i Adamu Drdovi). Tentokrát mne dokonce jmenoval a podepsal se plným jménem. Děkuji mu za to. Je dobré, když spolu lidé, kteří mají zcela zásadně odlišné názory, přesto tu a tam diskutují. Mohou v takové konfrontaci své názory aspoň rozvinout a upřesnit. Snad se tedy přece jen něco v této poměrně chmurné době obrací trochu k lepšímu.

Jak správně polemizovat

Polemika pana Taberyho je ovšem polemika sui generis. Vysvětluji si to nezvykem. Předpokládám, že se to během času vylepší.

Nejprve k formální stránce k věci: pan Tabery si stěžuje, že žongluji termíny jako kolaborace a vytahuji na něj nacisty, přičemž dokonce padlo jméno Adolfa Hitlera. V normální slušné polemice se v takových případech uvede, co dotyčný opravdu řekl (říká se tomu citace). Čtenář, aspoň ten nedůvěřivý (předpokládám, že i pan Tabery má tu a tam nějakého nedůvěřivého čtenáře) si pak může ověřit, zda si kritik náhodou nevymýšlí. Protože pan Tabery nic podobného neudělal, musím za něho zaskočit.

Psal jsem o panu Taberym ve dvou článcích, které vyšly vzápětí po sobě na Svobodném fóru a zároveň na mých Událostech. První, „Případ Nečasová – Rittig v kontextu doby“, 17. ledna, druhý, „Kolaborace: Erik Tabery „rozšlapává problém““, o čtyři dny později. Reaguji v nich na dva texty Erika Taberyho z Respektu.cz: „Éra Andreje Babiše se blíží“ (14. 1. t.r. a „Babiš, psychologie spiknutí a mnichovanství“ (Respekt.cz 19. 1. t.r.) Ve svých článcích mluvím tam o „ideologii kolaborace“ , o tom, že pan Tabery v případě vítězství Andreje Babiše v podzimních volbách do PS demokratické strany ke kolaboraci s Babišovým ANO vyzývá: vybízí je, aby s ním šly do koalice s cílem zabránit nejhoršímu. Považuji to za politicky nesprávné a morálně problematické. Pokud jde o vytahování nacistů a dokonce Hitlera, pan Tabery v druhém ze svých článků v Respektu mluví o tom, že Babiš to myslí upřímně, chce ukázat, že umí z Česka udělat lepší zemi a nemalá část české veřejnosti ho obdivuje a věří mu. K tomu jsem podotkl, že tato definice vlastně sedí i na Adolfa Hitlera, že tím ovšem nechci srovnávat Babiše s Hitlerem, jen poukázat na to, že Taberyho vymezení ještě neznamená vůbec nic pozitivního.

Mluvit o žonglovámí a vytahování bez uvedení toho, o co vlastně jde, se dá shrnout pod označení pomluva.

Není dobré si vymýšlet

Teď k jádru věci. Podle pana Taberyho taky vidím v Babišovi problém, ale chci ho řešit radikálními prostředky. Věřím prý v zásadovost všech politiků, takže Babiš nebude mít s kým sestavit vládu. Tomu pan Tabery říká romantismus a uzavírá: „Uvidíme po volbách, čí přístup je realističtější a čí přístup vlastně vedl k posílení moci Andreje Babiše.“ Musím pana Taberyho upozornit: polemiky se zásadně nevedou tak, že si kritik něco vymyslí a napadený pak musí dokázat, že nic podobného nikdy nenapsal. Ten, kdo polemizuje, musí to, co říká, doložit – pokud se tak nestane, platí presumpce, že lže. Z toho, co pan Tabery napsal, usuzuji, že mé články vůbec nečte. Nezlobím se na něho proto, nikdo nemusí číst všechno. Zlobí mne jen, že je vůbec nečte a přesto s nimi polemizuje. Dále mám prý dojem, že žijeme v totalitním systému. Moc by mne zajímalo, jak na to přišel. Ten samý případ.

„Realismus“ a kolaborace

Proti mým názorům, které si pan Tabery pro jednoduchost vymyslil, staví svůj realismus: „očekávám, že ostatní strany udělají vše pro to, aby tu Andrej Babiš (ani kdokoli jiný) absolutní moc nezískal. A ano, do toho je třeba zařadit i úvahu o vládnutí s ním, pokud bude ve hře horší varianta. Pochopitelně ne za každou cenu a s jasným cílem kontroly jeho moci.“ A tady vidím problém: od kontroly vládní moci je v demokracii odjakživa opozice. Proto by měla být silná a účinná. Lézt do nějaké vládní koalice s tím, že v ní budeme spoluvládnout, abychom mohli silnějšího partnera lépe kontrolovat, je na první pohled výmluva: abychom mohli kontrolovat, musíme prý být u toho, musíme se taky ve vládnutí namočit. Ve skutečnosti jde v té argumentaci o docela opačnou věc: abychom zdůvodnili podíl na vládě, ve které nemáme co pohledávat, alibisticky uvádíme, že do ní jdeme proto, abychom mohli partnery lépe kontrolovat.

Tím se dostáváme k pojmu, kolem něhož se vše točí, ke kolaboraci. Podle pana Taberyho slovo kolaborant označuje člověka, který spolupracuje s okupační mocí; kolaboranti se dopouštějí vlastizrady, a proto se zavírají do vězení nebo popravují“. Tento výklad je vyvozen z jednoho historického případu, německé okupace. Dějiny jsou barvitější: od té doby jsme zažili ještě stalinismus a šířeji bolševismus, normalizaci, a dlouho předtím „bachovský“ neoabsolutismus padesátých let devatenáctého století. Se spoluprací s okupační mocí to tehdy nebylo zdaleka tak přehledné a jednoduché. Kolaboranti se nezavírali ani nepopravovali, ale dlouhodobě odměňovali, chválili - a v nejmírnější verzi aspoň zahrnovali soucitem : chudáci malí, co si všechno museli protrpět (agenti StB po listopadu 1989). A je proto přesnější označovat za kolaboraci také spolupráci zběhlých demokratů s uzurpátorským, násilnickým režimem.

Krize české demokracie

Pan Tabery ovšem nenapsal do Respektu.cz jen těch pár kritických řádek, ale už předtím dva o něco rozsáhlejší texty (viz výše). Jde o zcela zásadní spor, a proto bych rád shrnul své názory, které se od těch pana Taberyho naprosto zásadně liší.

Psal jsem už v roce 2013, že u nás proběhla změna režimu. Nikde ani slovo o tom, že tu od té doby máme totalitní systém. Jen se plíživě proměnily některé důležité parametry toho, co pan Babiš pohrdavě označuje „Starými pořádky“, totiž polistopadového demokratického režimu, který považuji za svůj a hlásím se k němu: roste úloha autokratických politiků a nedemokratických hnutí; je marginalizována role demokratické opozice, omezena svoboda slova, v základech se otřásá právní stát; pokus o posun směrem k policejnímu státu z pozdního léta se podařilo ve spolupráci ČSSD s demokratickou opozicí odvrátit jen s vypětím všech sil. Žijeme v období, které v mnoha ohledech připomíná tři kritická období v minulosti: druhou Československou republiku, léta 1945 – 8, kdy se potichu hroutilo to, co ještě zbylo z první Čs. republiky, nastupující normalizaci (období od září 1968 do léta 1969). Ke všem patří „nechumelismus“ – zatím se nic tak strašného neděje. Dále hysterické sebeutvrzování – „z této cesty živi nesejdeme“, během něhož se pomalu rozlézá rakovina kolaborace. A konečně pokus o konstrukci falešné národní jednoty: všem nám přece jde o jedno! Ani jedno, ani druhé, ani třetí přitom nebyla pravda. Ve skutečnosti šlo ve všech třech případech o plíživou likvidaci reziduí normality z předchozího období, leckdy i tak skrovných (v době počínající normalizace). A je nutné připomenout i pravzor všech „normalizací“ u nás, nástup neoabsolutismu v polovině devatenáctého století, od nastolení Schwarzenbergovy vlády na podzim roku 1848 po Silvestrovské patenty a likvidaci ústavnosti v prosinci 1851. Chci mluvit o Havlíčkovi, pan Tabery o něm mluvil taky - proto ani tohle nemohu vynechat.

Opozice, ne koalice; nepropadejme kolaborantství s kapitulaci

Odlišnost dnešní doby od těch čtyřech, jež jsem připomenul, je jen jedna, ovšem zcela podstatná: dnešní období není dosud uzavřeno. Dosud je možné se z minulosti poučit, nepropadnout kapitulantství a kolaboraci. K tomu je zapotřebí, aby demokratické strany a uskupení dokázaly v dvojích zásadních volbách, které nás čekají, při všech nutných rozdílech držet v některých základních věcech basu. Tedy něco, co tu po listopadu 1989 existovalo jen v zárodku a velmi nedokonale.

Přitom platí: Nejde v první řadě o to, spojit se proti autokracii, oligarchii a buranokracii. V první řadě jde o to, ve jménu čeho se spojit, tedy o demokracii. A jde o to, aby dělící linie mezi přívrženci a odpůrci demokracie byla jasná. K tomu není nutné vytvářet ani nové strany (na to už ostatně ani není čas), ani nějaké předvolební koalice. Jasné je jen jedno: vědět, co se děje.

Souhlasím s panem Taberym v tom, že se v tuto chvíli vítězství pana Babiše zdá být pravděpodobným. To vůbec neznamená, že není zapotřebí dělat v rámci ústavy a zákonů všechno proti tomu.

Pokud by Babišovo ANO volby vyhrálo, není zapotřebí, aby s ním ostatní lezli do pelechu, ale aby tu byla silná a účinná demokratická opozice s jasným a pozitivním programem. Pokud se to nepovede, aby tu vůbec byla nějaká demokratická opozice. A pokud se nepovede ani to, aby tu byl aspoň demokratický disent. To všechno je důležitější, praktičtější a morálnější než kolaborace s Babišem pod záminkou jeho účinné kontroly.

Nedá se vyloučit, že dělící strana povede napříč demokratickými stranami, které vesměs nejsou v dobrém stavu. Zároveň je dobré vědět, že k demokratickým stranám patří i ČSSD, že není ani o moc horší, ani o moc lepší než „demokratická pravice“.

A je třeba se co nejúporněji bránit mantře všech obhájců kolaborace: je nutné „být u toho“, jinak přijde někdo ještě daleko horší než my. Vždycky to skončilo tak, že ti, kterým se podařilo „být u toho“, se nakonec chovali tak, jak se měli správně chovat ti ještě horší. A stali se stejně špatnými jako ti, před nimiž chtěli svou kolaborací vlast a národ chránit. Kolaboraci klidně nechme na těch, co jsou horší, je to jejich parketa.

Havlíček nebo Peroutka

Zbývá Karel Havlíček. To, jak se ho pan Tabery dovolává, je pobuřující. Článek, z něhož cituje slova o radikalismu a umírněnosti a v němž Havlíček vůbec neříká, že je třeba být umírněný a ne radikální, nýbrž že je třeba být umírněný i radikální (a také konzervativní) tam, kde je být umírněný, radikální nebo konzervativní na místě, byl jakýmsi vstupním, programovým textem Národních novin v dubnu 1848, kdy se zhroutil rakouský absolutismus a v okamžiku zdánlivé svobody na všechny strany si lidé z bujnosti vymýšleli nejnemožnější skopičiny. Tu je třeba zdůraznit, že v době tak podobné dnešní, v době nástupu „neoabsolutismu“, byl Havlíček v Národních novinách a pak ve Slovanu radikální: představoval nakonec jediný pořád ještě svobodný hlas v umlčené zemi. Nešel cestou svých bývalých spolupracovníků z Národních novin, kteří v duchu „realismu“ jenž mi nějak moc připomíná realismus, který hlásá pan Tabery, nakonec ve Vídni vydávali za vládní peníze české noviny, jež měly jediný smysl, totiž Havlíčkovi čelit (a jakmile Slovan přestal vycházet, i tento plátek zanikl). Držel cestu ústavnosti a „zákonného odporu“. A v jednom ze svých nejkrásnějších článků (vyšel ještě v Národních novinách těsně před jejich zákazem) na téma umírněnosti a radikálnosti psal o „stálosti, vytrvalosti a neohroženosti politické“ toto: „Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy nepřeskočí ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce na žádné jejich, že při tom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody.“

Beru tato slova jako výzvu a závazek, jemuž bychom se my, často slabí a váhající, měli pokoušet dostát v dnešní době, na niž označení „zarmoucená doba politické sklíčenosti“ padne jako ulité. Výzvu a závazek udělat si naději, pokud možno jinou, než že se po volbách na podzim budou všichni o sto šest pelešit s vítězným Andrejem Babišem. A v jejich světle je třeba chápat to, co Havlíček napsal v roce 1848 o konzervativnosti, umírněnosti a radikálnosti.

Pan Tabery se hlásí k trochu jiné tradici: k tradici těch, kteří v nesmírně těžkých dobách druhé republiky a let 1945 usilovali o to, jak vtvořit podmínky k přežití. Jejich ztělesněním je Ferdinand Peroutka. Byl to schopný, kultivovaný, vzdělaný žurnalista. Nenapsal žádný článek o tom, že Hitler je gentleman. Ale dělal nenáležité ústupky, které nakonec k ničemu kloudnému nevedly: dal najevo pochopení pro německý antisemitismus (my to ovšem budeme dělat jinak) a hlavně: podporoval bezvýchodnou spolupráci s komunisty v rámci „socialismu“ v letech 1945-8.

Nemáme jednu kontinuální tradici české žurnalistiky. Jsou tu dvě tradice: havlíčkovská a peroutkovská. Pan Tabery se hlásí k té druhé. A jeho vymezení toho, co dělat v zarmoucené době politické sklíčenosti, je politicky i morálně zcela neuspokojivé.

P.S. A jen malá poznámka na závěr. Pan Tabery píše, že jsem na něj napsal udání. Pojem by bylo zapotřebí analyzovat: udání bývá adresováno mocenskému orgánu a vyzývá k trestnímu postihu. Já jsem se jen obrátil k tomu malému výseku veřejnosti, který jsem schopný oslovit, s prosbou o zvážení mých argumentů a případné pochopení a podporu. Na to mám jako publicista právo.

29. ledna 2017; psáno pro Fórum 24