Novelu zákonů o ČT a ČRo je třeba smést se stolu

Dámy a pánové, děkuji organizátorům, že mi umožnili vystoupit.

Zajímá mne politický aspekt věci: politické zpravodajství a publicistika ve veřejnoprávních médiích a svobodný prostor, který je jí poskytován. Považuji to za zásadní.

Zpravodajství a publicistika jako celek nemají být politicky účelové: to jest nemají sloužit jednomu politickému uskupení v jeho zápase o politickou moc a nemají diskriminovat ostatní.

Zaměřím se na způsob jmenování mediálních rad. K druhé podstatné věci, k úloze a jmenování správní rady, jen podotýkám, že úprava je pokus o to, aby se management ČT a ČRo octl pod trvalou kuratelou: tak ovšem žádný management žádné instituce nemůže pracovat, je to pokus o jeho účelovou manipulaci.

Takže pokud jde o rady: dosavadní úprava vypadá tak, že kandidáty navrhují organizace a sdružení, představující zájmy kulturní, regionální,sociální, odborné, zaměstnavatelské, náboženské, vědecké, ekologické, národnostní. Neexistuje přitom žádný jejich předem daný soupis.

Z návrhů pak členy vybírá o volí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, a to tak, aby byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Sněmovna jako státní instituce ztělesňuje politickou pluralitu ve společnosti. Její legitimita je dána všeobecnými, přímými a tajnými volbami. Tento způsob spoluúčasti na výběru a volbě členů rad je zcela v pořádku. Vydávat sněmovnu za pouhou sešlost politických stran je projev pohrdání parlamentní demokracií.

Stávající zákonná úprava je zcela vyhovující.

Navrhovaná úprava vypadá takto: je přímo vyjmenováno 22 sdružení a organizací, které navrhují po jednom členu rady. Ty pak po kontrole náležitostí jmenuje do funkce předseda Senátu. Možnost navrhnout člena rady mají i politické strany se zastoupením ve Sněmovně.

Kritériem při výběru sdružení a institucí byla jejich úctyhodnost a důstojnost. Mají představovat elitu národa. Dovoluji si upozornit, že „elita“ je subjektivní a proměnlivý pojem a pokus o její institucionalizaci otvírá bránu manipulaci. Nedá se posvěcovat hlasováním, což by se v tomto případě stalo. Navíc by to provázel populistický nátlak na volitele s využitím kýčovitých představ o úctyhodnosti a důstojnosti. Je to pokus o nečistou politickou hru. Zároveň je třeba konstatovat, že navržené organizace představují jen malý výsek společnosti a je otázka, zda a nakolik opravdu zastupují ty, které mají reprezentovat. Politické strany, zastoupené ve Sněmovně, které prošly sítem voleb, se jim přitom staví na roveň.

Jde o pokus o nahrazení demokracie v citlivé oblasti (svoboda projevu) falešným kýčovitým elitářstvím. A zároveň jde o jeden z mnoha pokusů nahradit údajně zkostnatělou formální demokracii otevřenými, dynamickými strukturami, v nichž autorita vůdců vyrůstá z jejich osobnosti a nikoli z jejich nomenklaturního postavení, a proto by měli být vybaveni i velikou osobní důvěrou a v ní založenou velkou pravomocí. A to vše souzní v mnoha ohledech s pokusem Andreje Babiše a jeho hnutí ANO o vystřídání „Starých pořádků“ (polistopadový demokratický režim) „Novými pořádky“.

Navrhovatelé se odvolávají na německý, resp. bavorský model výběru mediálních a správních rad. Je to zase jakási forma nátlaku, která staví na „úctyhodnosti“ a „osvědčenosti“. Proto považuji za nutné říci, že tento model je jednak problematický sám o sobě a jednak se na naše poměry nehodí.

V Německu se pracuje, pokud jde o výběr členů rad, s termíny „staatsnah“, případně „staatsfern“ (počet těch, co jsou „staatsnah“ je třeba snižovat). Stát je v tomto pojetí nedůvěryhodnou silou, kterou je třeba hlídat. Je to zjevně důsledek německé zkušenosti s nacismem (přičemž tenkrát neselhal v první řadě stát, ale jeho občané). Demokratický stát není nedůvěryhodná síla, ale politické zařízení, které jsme si sami vybudovali pro naši potřebu a má v sobě zabudovánu řadu kontrol. Je to náš stát. Proto má Poslanecká sněmovna právo podílet se na výběru a volbě členů rad.

A dále: je velký rozdíl mezi německým, resp. bavorským politickým prostředím a tím naším, pokud jde o politickou kulturu. Německo má za sebou šedesát šest let kontinuálního demokratického vývoje. My jen dvacet sedm, přičemž nacismus vládl předtím v Německu dvanáct let, kdežto my jsme byli po čtyřicet let součástí ruského bolševického impéria. Tato skutečnost se promítá jak do reprezentativnosti sdružení a organizací, tak do toho, v jaké míře jsou poznamenány rezidui předchozího nedemokratického režimu. Je přitom správné, že organizace a sdružení „občanské společnosti“ se u nás i nyní podílejí na výběru členů rad: a to v míře úměrné skutečnostem, které jsem právě uvedl.

Je ještě třeba uvést politické okolnosti, za nichž má být o novele jednáno a kdy má být uvedena do života. Na podzim proběhnou volby do PS, vzápětí poté v lednu prezidentská volba. Obojí budou mít rozhodující vliv na další osud demokracie v ČR. V tomto citlivém období návrh v případě svého uskutečnění dává možnost manipulovat veřejnoprávními médii při obcházení demokratických mechanismů (úloha „elit“). A při prosazování návrhu lze využít vůči volitelům podobně populistického nátlaku, jako to učinila „Rekonstrukce státu“ při shánění podpory pro „protikorupční zákony“ před volbami 2013.

Z toho všeho jako závěr plyne:

Novela zákonů o ČT a ČRo je ve své podstatě špatná. Znamenala by zmenšení prostoru pro svobodu projevu v ČR. Je podstatně horší než platná úprava. Nevidím důvod, proč by se jí měla PS meritorně zabývat; je třeba ji smést se stolu.

Opravdu svobodná debata o změně současné úpravy je možná teprve tenkrát, až se toto stane. Zároveň upozorňuji, že vypjaté a citlivé období před volbami zvyšuje šance pro demagogy a politické vyděrače.

27. ledna 2017