ARCHIV

Strategické argumenty

Středeční Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesl rozsáhlý článek profesora Normana M. Naimarka ze Stanfordské univerzity v USA o vyhnání Němců z východní a střední Evropy. Jeho základem je přednáška pro Historickou komisi vedení SPD a dotýká se též otázky zřízení Centra proti vyháněním. Text je nezvykle otevřený a kritický. Přetiskujeme z něho podstatné části.

Při největších pohybech příslušníků jednoho národa v moderních dějinách bylo ke konci druhé světové války a v prvních mírových letech vyhnáno ze střední a východní Evropy asi 15 milionů Němců. Přinejmenším dva miliony, především starší muži, ženy a děti, vyhánění nepřežily. Tisíce, možná desetitisíce byly zavražděny. Kolik jich bylo, se nikdy nedozvíme. Tisíce spáchaly sebevraždu. Mnoho jich zemřelo hladem a nemocemi nebo podlehlo krutým klimatickým podmínkám. Mnozí byli během vyhánění a internace biti, oloupeni či znásilněni. Mnozí se dali na dlouhou a nebezpečnou pouť do Německa, jiní vytrvali týdny nebo měsíce na nádražích a v nouzových táborech. Zvláště Poláci a Češi – když odhlédneme od Rusů – jednali s Němci velmi krutě. Týrali a ponižovali Němce úmyslně a metodami, které museli sami zažívat za Třetí říše.

Většina historiků je zajedno v tom, že vyhnání je třeba posuzovat v souvislosti s dějinným kontextem. Nejprve byla brutální národnostní politika rasistického nacistického státu na východních územích. Češi byli vyhnání z anektovaných Sudet, Poláci a Židé z polských oblastí připojených k Říši. Následovala operace Tannenberg, eliminační útok nacistů na polskou elitu: pak přišla brutální vláda Hanse Franka v „Generalgouvernementu“. Nacisté nebyli zodpovědni pouze za smrt tří milionů Poláků a tří milionů polských Židů. Okupační režim chtěl kromě toho z Poláků udělat národ otroků a nevynechal žádnou příležitost, aby je ponižoval a mučil.

Vláda českého Protektorátu postupovala méně brutálně a umožnila Čechům v protikladu k velké části obsazené Evropy relativně stabilní existenci. Avšak bezradnost tváří v tvář nacistickému panstvu vedla k frustraci a roztrpčení, které stejně jako v případě Poláků dostalo výraz po válce v útocích proti Němcům. Tak položili nacionální socialisté základy k akcím odplaty a násilným deportacím.

Všichni byli pevně rozhodnuti

Neměla by být přehlédnuta ani druhá souvislost: politika cíleného násilného vysídlení, jakou prováděla československá a polská vláda – přičemž polský případ je vzhledem k přesunem hranic země směrem na západ trochu jiný než ten český. Avšak: od exilových vlád v Londýně po komunisty ovládanou vládu ve Varšavě a demokratickou vládu v Praze byli všichni politici pevně odhodláni vykázat Němce ze svého státního území. Ať už Mykolajczyk a Gomulka v Polsku nebo Beneš a Gottwald v Československu – všichni byli zajedno, že nesmí zůstat nikdo kromě několika málo specializovaných pracovníků a že nezáleží na tom, zda byli postižení Němci mladí nebo staří, fašisté nebo antifašisté, dobří nebo špatní předváleční občané. Všichni museli zemi opustit. Takže k vyhnání nevedlo spontánní pobouření občanů v místě samém. Bylo naplánováno a provedeno vládami a jejich zmocněnci, paravojenskými útvary, justičními orgány a armádními jednotkami.

Třetí kontext je mezinárodní společenství. Spojenci právě vedli krutou válku; neměli proto příliš soucitu s Němci v jejich nouzi. Rozhovory mezi Stalinem, Churchillem a dokonce i Rooseveltem vykazovaly zjevný nedostatek citu k lidskému životu, i když se jednalo o Němce a dal se vysvětlit národnostní stereotypizací Mezitím dal Stalin Benešovi a Gomulkovi, který odpovídal za tzv. znovuzískaná území, zřetelně najevo, že námitky proti vyhnání Němců jsou nepřípustné. Spojence zaměstnávala v první řadě otázka, zda pro ty uprchlíky bude dost místa v okupačních zónách.

Na Postupimské konferenci v létě 1945 se pokusili přesidlování zpomalit a učinit humánnějším. Konference však neukončila brutální deportace. Místo toho se poměry ještě zhoršily, protože mnozí Němci byli až do transportu internováni.

Je možné číst tisíce stran nejstrašnějších vzpomínek obětí vyhnání, a člověk přitom nenalezne jediné slovo o první souvislosti, o odpovědnosti nacionálních socialistů. Polské a české tiskové zprávy o „wypędzeniu“ a „odsunu“ vůbec nezmiňují druhý kontext, odpovědnost polské a české vlády. Třetí, mezinárodní kontext je atraktivním pro všechny strany, protože odpovědnost za vyhánění může být připsána někomu jinému, totiž spojencům a zvláště Stalinovi a Sovětskému svazu. Za těchto okolností je užitečné srovnat vyhnání Němců s jinými případy vyhánění a etnických čistek v Evropě ve dvacátém století.

V květnu 1992, v první fázi války v Bosně a Hercegovině, se objevil pojem „etnická čistka“. Tehdy se týkal srbských útoků, jimiž měli být bosenští Muslimové vyhnáni ze svých domovských oblastí. Pojem „etnická čistka“ byl rychle zařazen do mezinárodního slovníku zločinů. Vztahoval se nejprve na srbskou agresi v bývalé Jugoslávii, později na podobné útoky Chorvatů vůči Muslimům, Srbů vůči Chorvatům a konečně Srbů vůči kosovským Albáncům. Všem případům je společný úmysl vyhnat oběti z území, které si nárokují pachatelé.

Etnická čistka se nemůže klást na roveň genocidě. Stejně jako při právním vymezení vraždy je také zde rozlišovacím kritériem úmysl. Genocidou rozumíme úmyslné částečné nebo úplné vyvraždění etnické, náboženské nebo národnostní skupiny. Etnická čistka má odstranit národ z určitého území, často včetně stop, které tam zanechal. Na jednom konci spektra vykazuje etnická čistka podobnost s deportacemi nebo tak zvaným přesunem obyvatelstva. Lidé jsou legálními nebo pololegálními prostředky přinuceni k tomu, aby přesídlili. Na druhém konci spektra se etnická čistka a genocida liší pouze svými cíli: etnická čistka přechází v genocidu, neboť masová vražda se páchá proto,aby byla země očištěna od určitého národa.

Na základě této definice rozlišuji pět případů, nebo komplexů případů etnických čistek ve 20. století. První dva případy jsou genocida Arménů v roce 1915 a vyhnání Řeků z Anatolie během řecko-turecké války v letech 1921-22. Události v Arménii byly etnickou čistkou, která vyústila v genocidu. Tak zvaná řecká katastrofa patří jednoznačně do kategorie etnické čistky.

Také útok nacistů na Židy začal jako etnická čistka. Na začátku světové války se z něho stal holocaust, shoa, paradigmatický případ genocidy ve 20. století. Nucené deportace nebo etnické čistky probíhaly v téže době v Sovětském svazu, třeba deportace Čečenů a Ingušů z jejich vlasti v únoru 1944 a takřka identicky probíhající deportace krymských Tatarů v květnu téhož roku. O něco později začalo vyhánění Němců z Československa a z Polska.

Na pozadí evropských dějin 20. století se vnucuje otázka, zda vyhnání Němců spadá pod pojem etnické čistky. Odpověď je podle mého názoru jednoznačně ano. Jednak to, co se událo, není genocida. Cílem české a polské vlády bylo vyhnat Němce ze své země, podle libosti je potrestat. Jejich úmyslem nebylo německé obyvatelstvo vyvraždit. Pouhým transferem obyvatelstva, jak se tomu v Polsku a v České republice často říká, však vyhnání Němců také nebylo. Transfery obyvatelstva mají spořádaný průběh, nejsou spojeny s násilím, vražděním, znásilňováním a krádežemi. Jak v takzvané „divoké“ fázi vyhnání před Postupimskou konferencí, tak také v údajně „spořádané a lidsky důstojné“ fázi poté byli Němci vyháněni s extrémní brutalitou a násilím.

Etnické čistky jsou vždy spojeny s násilím. Lidé se nevzdávají svých domů dobrovolně. Musí být vyhnáni, případně i tím nejnelidštějším způsobem. Míra násilí je jiná než za „normálního“ vedení války. Při etnické čistce proti sobě stojí většinou ozbrojený pachatel a neozbrojená oběť. Násilí je vykonáváno zblízka, je zlovolné. Míra mučení, fyzického týrání a bití dává tušit, že oběti musí pykat za svou jinakost. Vlastně takřka každá forma násilí je nesmyslná, ale zvláště v tomto případě chybí jakékoli vysvětlení pro čirou hrůzu, která je obětem působena. Stačí, aby člověk četl nekonečnou řadu výpovědí očitých svědků, aby poznal, že cesta do Německa byla provázena hroznými násilnostmi.

Etnickým čistkám padne skoro vždycky za oběť mnoho lidí. I když neexistuje úmysl zabíjet, umírají mnozí nemocemi, hladem a v důsledku nebezpečí spojených s vyhnáním. V případě vyhnání Němců je těžké určit, kolik lidí ve které fázi deportací zemřelo. Mnozí zemřeli ještě ve sběrných táborech. Odhad asi dvou milionů se nezdá být přehnaný.

Etnické čistky jsou velmi často spojeny s válkou. Válka poskytuje dotyčné vládě krycí plášť, pod nímž lze spustit etnické čistky, které by vlastní obyvatelstvo nebo mezinárodní veřejnost v době míru pravděpodobně netolerovaly. Tím, že jsou základní občanská práva ve jménu vojenské nutnosti zneplatněna, vytváří válka příležitost zbavit se nepohodlné menšiny. Ve válce je novinářské zpravodajství silně reglementováno a vojenská cenzura zpravidla brání tomu, aby se informovalo o zvěrstvech.

Válka přivyká účastníky k tomu, aby zabíjeli a poslouchali rozkazy. Na etnických čistkách se skoro vždy podílejí pravidelné vojenské jednotky, a to platilo i pro československou a polskou armádu. Ale válka s sebou nese i existenci paravojenských tlup, které často páchají to největší zlo. Odstrčení lidé a kriminálníci jsou často přitahováni bandami jako byly ty, které táhly „znovunabytými“ územími v západním Polsku (na takzvaném „divokém západě“), nebo československé milice, které plenily kdysi německé části Čech.

Nebyly skoro žádné výjimky

Nadto dává válka vládám a politikům pro etnické čistky strategické argumenty. Také Češi a Poláci se odvolávali na strategické zájmy, které mluví pro vyhnání německé menšiny. Ti lidé se nechali manipulovat Hitlerem, aby podryli integritu vlastního státu. Proto si znovuvýstavba bezpečné středovýchodní Evropy vyžádala eliminaci Němců.

Etnické čistky se překrývají s cíli moderního státu a jeho vůdců potud, pokud je obojí nasměrováno k totalitě. Všechny etnické čistky vidí svůj cíl v tom, odstranit všechny příslušníky dotyčného národa; výjimky prakticky nebyly. Při předmoderních útocích jednoho národa na druhý se napadení mohli vzdát, změnit stranu, konvertovat, platit tribut nebo přeběhnout k útočníkům. Etnické čistky, které byly ideologicky uváděny v chod integrálním nacionalismem a navíc vojenskou a technickou silou moderního státu nepropustily nikoho svým hustým sítem. V Polsku a v Československu mohli někteří nNěmci oficiálně zůstat, aby pracovali v klíčových odvětvích průmyslu a v hornictví, ale i ti měli být vykázáni, jakmile budou k dispozici dostatečně kvalifikovaní polští a čeští dělníci…

(Autor dále hovoří o tom, že zpočátku o tom, kdo je Němec, rozhodovaly pololegální paravojenské a komunistické skupiny, později pak soudy. Ti, co byli označeni za Němce, byli vysídleni, v Českoslovnsku směli zůstat němečtí rodinní příslušníci Čechů, v Polsku tzv. autochtonní (ti, kteří nemuseli být nutně považováni za Němce, ale přitom nebyli Poláci – Slezané, mazurové, Kašubové). V zásadě ovšem všichni Němci byli zbaveni občanství a museli území opustit.)

Etnické čistky nespočívají jen v deportaci celých národů, ale i ve vyhlazení vzpomínky na jejich přítomnost. Fyzické znaky národnosti byly zničeny jako první. Během vyhánění Němců ničili Češi a Poláci německé pomníky a odstraňovali německé nápisy z kostelů a ze hřbitovů. Domy byly příliš cenné na to, aby byly spáleny, ale aspoň byly německá úsloví nad vchodem nebo na domovních štítech prohlášena za ilegální. Ve Slezsku, kde mnozí autochtonní přijali polské státní občanství, a v Československu byly spáleny archivy, aby se zajistilo, že se nikdo nevrátí a nebude uplatňovat své právní nároky. Města a ulice byly přejmenovány, německé nápisy na obchodech přeloženy do polštiny nebo do češtiny. Stejně jako v jiných případech etnických čistek byly vytištěny nové učebnice dějepisu, turistické průvodce, atlasy a mapy a ty staré byly zničeny.

Etnické čistky se obracejí stejně jako proti lidem i proti majetku – formou loupeže a krádeže - a to jak ze strany státu, tak ze strany soukromých osob. Ač je vyhnání obvykle motivováno v první řadě nikoli hospodářsky, nýbrž politicky a ideologicky, převažuje ve všech případech představa, že oběti jsou bohaté a že zbohatly vykořisťováním svých sousedů. Z toho důvodu si zaslouží, aby byly vyvlastněny a oloupeny…

(Autor píše o tom, že etnické čistky jsou namířeny i proti ženám jako těm, co vychovávají příští generaci a předávají jí duchovní a kulturní hodnoty.)

To, že se tolik žen stává jejich obětmi, vyplývá taky částečně z okolnosti. V krizových dobách často nejprve emigrují muži s tím, že je rodiny potom doženou. Muži se také jako první chápou zbraní, odcházejí do hor nebo kladou odpor. Mnozí muži se přímo podílí na válce. Četní němečtí muži z východní Evropy padli nebo byli pohřešováni, takže v západních polských oblastech a v Československu zůstali převážně ženy, děti a staří lidé.

Tak byly útoky na Němce především útoky na ženy. Mnohé byly poníženy nebo znásilněny. Zvláště v internačních táborech byly ženy pravidelně zneužívány; Češi a Poláci je předávali Rusům a nutili k prostituci.

To, stejně jako znásilňování německých žen sovětskými vojáky během války a po ní, je komplexní, obtížná a traumatická záležitost. To co spojuje vyhnání Němců s ostatními případy etnických čistek, je skutečnost, že jeho hlavní tíže spočívala na ženách.

Co si při pohledu na tuto historii myslet o Centru proti vyhánění? Především bychom se neměli domnívat, že by rozhodnutí o výstavbě Centra mělo být učiněno rychle a lehce. Nebylo by to ani žádoucí. Trvalo celých patnáct let, než bylo ve Washingtonu 22. dubna 1993 otevřeno Museum holocaustu. Výsledkem byl, jak se domnívám, skvělý úspěch: z perspektivy přeživších, kteří viděli, že jejich utrpení bylo náležitě oceněno; z perspektivy veřejnosti, jejíž potřebě po objasnění komplexního historického tématu se vyšlo vstříc; z pohledu vědců, kteří mají přístup k jedinečnému archivu s vědeckými materiály o genocidě; a konečně i z perspektivy sponzorů a politiků, kteří mohou shlížet s hrdostí na muzeum, jemuž se ze všech stran dostává pochvaly.

Nadace pro Centrum proti vyháněním existuje teprve dobré tři roky a problematika je možná ještě komplexnější než v případě Muzea holocaustu, především proto, že je třeba se vyrovnávat s vehementními námitkami Poláků a Čechů.

Zdá se mi, že vyhnání je jedním z ústředních témat moderních německých dějin. Sympatizuji s obětmi - a byly to oběti: ti, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, ti, kteří zemřeli, ti, kteří museli snést svévolnou brutalitu a strašné podmínky internace a vyhnání. Jistě má vyhnání svou prehistorii, agresivní politiku nucených deportací na východě. Přirozeně je bohatý a mnohotvárný život německých sídlišť ve východních oblastech rovněž součástí této prehistorie. Ale historie vyhnání přerůstá v důležitých bodech výchozí dění: internace milionů Němců ve spojeneckých táborech v Německu; pokusy integrovat vyhnané do východoněmecké a západoněmecké společnosti a politický vliv vyhnaných a jejich organizací na vývoj Spolkové republiky…

(Autor dále hovoří o tom, že německý nacionalismus už po porážce nacismu nikdy nezesílil, že však téma vyhnání dlouho chybělo ve společenském, historickém a politickém rozhovoru. Situace se sice v poslední době zlepšila, přesto je třeba ještě mnohé dohnat.)

Oběti, jejich představitelé a jejich kronikáři spolu musí hovořit. To, že se téma „Centra proti vyháněním“ objevilo právě v této podobě, ukazuje, že vyhnaní mají potřebu uznání. Vytvořením, muzea a stálé výstavy, dokumentačního centra a památníku požadují jistou formu sociální a historické legitimace.

Mravní perspektivy

Přes jednoznačnou srovnatelnost vyhnání Němců s jinými případy etnických čistek v Evropě dvacátého století se liší vyhnání Němců od ostatních v jednom významném aspektu – v mravní perspektivě, z níž je na ně nahlíženo. Jenom málo těch, kteří stáli mimo, mělo tenkrát soucit s Němci, vyháněnými ze střední a východní Evropy. Dnes je tomu sotva jinak, zvlášť na Východě, který byl kdysi obsazen nacisty. Tam se jednoznačně rozlišuje mezi vlastním obyvatelstvem a Němci jako pachateli – nebo katy, jak je jmenuje Marek Edelman. Nacisté byli pasivně, často i aktivně podporováni právě těmi Němci, kteří nyní museli trpět pod Poláky a Čechy…

(Autor dále píše, že i nepolitičntí Němci žili aspoň zpočátku na úkor porobeného slovanského obyvatelstva. Pak, při vyhnání, však byli postiženi i němečtí antifašisté.)

Avšak oproti všem ostatním případům etnických čistek – Arménů, Židů, Čečenců, Ingušů, krymských Tatarů, bosenských Muslimů, kosovských Albánců a Řeků – zůstává u vyhnání Němců pocit dvojznačnosti v tom, kdo byl obětí a kdo pachatelem. Proto by nemělo mít Centrum proti vyháněním – nehledě na to, s jakou opatrností je koncipováno - za ústřední paradigma nebo strukturující motiv vyhnání Němců.

Ostré, zčásti polemické reakce Poláků a Čechů na návrh zřídit Centrum proti vyháněním dávají poznat, jak těsně pod povrchem každé debaty o polsko-německých nebo česko-německých vztazích leží kolektivní vzpomínky na druhou světovou válku. Německé přísliby, že stávající hranice budou respektovány a že vyhnaní nepožadují území ani odškodnění, nikdo nebere vážně. Je stále mnoho citlivých momentů, což je mimo jiné způsobeno tím, že Poláci žijí s pocitem, že okolní svět nikdy náležitě neuznal jejich utrpení pod Němci a Rusy. Kromě toho nevěří, že Němci mají pochopení pro skutečnost, že i oni byli „vyhnanými“.

Také Poláci mají komplikovaný poměr k svému vlastnímu martyriu, především ve vztahu k Židům. Mnozí Poláci se domnívají, že se holocaustu neprávem přisuzuje ústřední místo v dramatu obětí druhé světové války. Teď se obávají, že němečtí vyhnanci zaujmou druhou hlavní roli.

Žádná skupina obětí – je jedno, zda jde o Řeky, Židy, Armény, Bosenské muslimy, Němce nebo krymské Tatary - není ráda, když je nahlížena zároveň jako oběť i pachatel. Proto jsou Poláci a Češi pobouřeni výčitkou, že se za války dopustili násilí na jiných, protože přece oni sami byli docela jednoznačně obětmi. Proto bylo pro Poláky tak obtížné, aby přijali odpovědnost svých spoluobčanů za vraždu Židů v Jedwabném. Zacházení s komplikovanou dějinnou minulostí je ještě ztíženo tím, že v Polsku a Československu skoro padesát let vládli komunisté a historické vzpomínání bylo v obou zemích zmanipulované.

Otázka, zda je třeba vybudovat centrum, vyžaduje tedy i nadále intenzivní přemýšlení, trpělivost a vyčerpávající veřejné diskuse - jak mezi Němci různé politické orientace, tak s polskými a českými sousedy Německa. Teprve pak bude možno rozhodnout, jakou formu Centra je možné zbudovat- pokud má být vůbec zbudována – a kde má vzniknout.

Norman M. Naimark