Saša Uhlová a Mikuláš Kroupa účtují s národem

Výročí Charty 77 probíhá, jak se dalo očekávat, jako dunivá slavnostní kanonáda, která chtě nechtě odvádí pozornost od toho, co se dnes děje s bortící se českou demokracií. Není vůbec žádná náhoda, že se na ní tak mohutně podílí Babišova média, zejména Lidové noviny. Něco podobného se ostatečně stalo i koncem minulého roku se okázalými funebráliemi u příležitosti výročí úmrtí Václava Havla. Jediné, čím tomu člověk může čelit, je psát i teď a zejména teď o tom, co souvisí a Chartou, věcně a tedy i kriticky – stejně jako o všem, co nás v minulosti potkalo.

Proto mi nezbývá než se vyjádřit k rozhovoru se Sašou Uhlovou a Mikulášem Kroupou o „normalizaci“ ze sedmdesátých a osmdesátých let, který pod názvem „Když byla zbabělost normou“ vyšel 5. ledna t. r. v příloze Salon deníku Právo.

Předem opakuji to, co jsem už mnohokrát napsal: „normalizace“ byla to nejhnusnější, co jsem doposud ve svém životě zažil (Protektorát skoro nepamatuji a v době stalinismu jsem byl dítě). Taky si nemyslím, že by česká společnost zasloužila za to, jak se tenkrát projevila, nějaký metál. Jde mi jen o věcný a spravedlivý pohled na lidi, co tenkrát žili. Vzhledem k časové tísni se omezím na několik poznámek.

Především sám titulek. Za titulek účastníci rozhovoru samozřejmě nemůžou - nicméně cituje se v něm to, co řekla paní Uhlová v souvislosti s Antichartou: „Antichartisti žili ve společnosti, kde byla zbabělost normou“. To je malinký, ale významný posun. Zbabělost nebyla normou, všichni, i antichartisti, moc dobře věděli, že se člověk podělat nemá. Nevyslovená teze nezněla: „je třeba se podělat“, ale „za daných okolností není až tak velká ostuda se podělat“. I to je dost hanebné, ale není třeba to ještě démonizovat.

Podobným posunem je, když Mikuláš Kroupa říká: „Přece jen měla KSČ zhruba milion členů, kteří dnes vychovávají své potomky v duchu „tenkrát bylo lépe“.“ To je úplně nesmyslné přehánění. Za prvé, někteří ano, někteří ne. Za druhé: drtivá většina lidí setrvala v KSČ po roce 1968 (nebo tam pak dokonce vlezla) z prosté vychcanosti (omlouvám se za to slovo). Nebudou tvrdit „tenkrát bylo lépe“, už proto ne, že je jim většinou o hodně lépe dnes; říkají jen, „nemohl jsem dělat nic jiného“ (a zapomínají už jen dodat: protože jinak bych to měl o něco těžší a nepohodlnější). Pan Kroupa se posunul jen málo, ale překročil přitom významnou hranici mezi oprávněnou kritikou a hysterií.

Podobně paní Uhlová tvrdí, že společnost zejména v pozdní normalizaci (co to znamená? Předpokládám, že ne léta 1988-9, ale „dobu po Chartě“) mlčky souhlasila s tím, co se děje. Především, souhlasit může jen člověk, nanejvýš lidé, ne společnost (k tomu se ještě vrátím). A pokud jde o lidi, bylo by o hodně přesnější říci „lidé většinou, i když nesouhlasili, mlčeli“. Ne všichni a ne ve všem. Paušalizování vede k neplodnému fanatismu, bonmot „kdo mlčí, souhlasí“ nestačí sám o sobě na tvrdý soud o „společnosti jako celku“.

Paní Uhlová mluví taky o lidech, kteří se ve vězení a pod tlakem upsali spolupráci s StB, a teď „jako by za předchozí režim nesli větší vinu než ti, co po celou dobu mlčeli, mávali v průvodech, chodili k volbám a dávali lidi do pionýra“. Tak především: udávat se nemá, i když jsou tu jistě polehčující okolnosti, a jenom mlčet je v takových situacích lepší. Za druhé, „mávat v průvodech“. Pracoval jsem tehdy ve velkém podniku, mávat do průvodu chodil jen zlomek zaměstnanců, „papaláši“. V celostátním měřítku, vzhledem k tomu, že sem patřily i privilegované instituce a veškeré školy, to vyvolávalo dojem obrovského davu. Přitom představa, že když lidé přestanou mávat v průvodech, chodit k potěmkinským a zmanipulovaným volbám a dávat děti do pionýra, vyvolá to zásadní politické změny, je tak směšná, že ji jistě nesdílí ani paní Uhlová. K tomu, aby vznikla situace, kdy lidé nakonec nechodí k volbám, mávat do průvodů a nedávají děti do pionýra, se musí provést spousta promyšlené drobné všední politické práce: stalo se tak? (i k tomu se vrátím). Zatím jen tolik, že relativizovat rozdíl mezi udavači a „mlčící většinou“ je taky posun od věcnosti k hysterii.

Paní Uhlová vypráví vzpomínku z raného dětství. Jeli s matkou v autobuse, někdo se jich zeptal, kde mají tatínka, a ona spontánně odpověděla „v kriminále“. A všichni v autobuse se dali do smíchu. Problém historky je v tom, že nejde o „odlišnou sociální zkušenost“, Uhlovy rodiny a lidí v autobuse, ale o zcela nedostatečnou informaci, kterou jim paní Uhlová samozřejmě zcela nevědomky a nechtě poskytla. Protože politických vězňů bylo tenkrát velmi málo, bylo by to chtělo doplnit aspoň dvěma třemi slovy, za co tatínek sedí: pak by cynický buran mohl prohlásit, že si za to může sám, jiní by mlčeli a styděli se, a někdo by se jí třeba i zastal.

Pan Kroupa mluví o tom, že ti, co podepsali antichartu, poškodili charakter tohoto národa. Myslím, že poškodili především svůj vlastní charakter. Jsem optimista a myslím si, že pro to, co nazýváme charakter národa, jsou daleko důležitější ti, kteří se zachovají ve vypjaté situaci tak, jak je třeba, i když je to obtížné a nese to s sebou nepříjemnosti. Že je jich málo, je normální. Je třeba, aby tu byli a aby na ně bylo vidět.

Tím se organicky dostávám k podstatným věcem: Pan Kroupa píše: „Většina tohoto národa zklamala jak za druhé světové války, tak v době komunismu.“ A paní Uhlová mluví o tom, že „společnost … jako celek kolaborovala“. Tady se bezděčně zavádí pojem kolektivní viny. Jsem asi nadutý, ale myslím si, že před tváří dějin (a především před tváří Boží, říkám sám za sebe) váží hrstka těch, co nekolaborují a nezklamou, neskonale víc, než tisíce kolaborantů. Podle hezkého ruského lidového příměru stačí jeden spravedlivý, aby byla zachráněna celá vesnice. I proto, a především proto, je kolektivní vina zhůvěřilost.

A paní Uhlová vidí nedostatek „vyrovnávání se s minulostí“ v tom, že se „lidé neptají svých rodičů, proč se báli“. Otázka je sugestivní a zavádějící: děti (en bloc, všeobecně) se mají ptát rodičů (zase obecně): proč jste byli takoví srabi? Otázka je demagogická, neslušná a zavádějící.

V americkém westernu Sedm statečných se těsně před závěrem stane, že se vesničané za zády svých sedmi obránců domluví s bandity, před nimiž je těch sedm mělo ochránit, na kapitulaci. Vůdce banditů pak obránce zajme, ale propustí je s tím, aby táhli po svých. Když si při rozloučení děti stěžují jednomu z odjíždějících, „naši rodiče jsou zbabělci“, ten tomu, který to řekl, hned na místě nařeže. Situace ozbrojených vyvrhelů a v podstatě bezbranných vesničanů je totiž příliš nesrovnatelná, aby opravňovala tak tvrdé soudy. Podobně jako byla nesrovnatelná situace po zuby ozbrojené ruské soldatesky a jejich domácích přisluhovačů a bezprizorného českého obyvatelstva, opuštěného navíc svou tehdejší (ostatně nikým nezvolenou) elitou. Představte si, že by Chris (Yul Brynner) a jeho muži objížděli před odchodem vesnici a naváděli děti, aby se ptaly svých rodičů, „proč se báli“. Příběh filmu pokračoval, jak všichni vědí, jinak. Těch sedm se nakonec vrátilo a na bandity zaútočilo. Čtyři z nich přitom přišli o život, ale bandité byli rozprášeni, hlavně proto, že se vesničané nakonec vzchopili a přidali se. Je mi líto, ale nepodobá se vývoj politických událostí u nás v posledních letech bolševismu aspoň trochu tomuto sujetu?

Druhá věc: ten, kdo se za sebou pokouší shromáždit veřejnost a moc se mu to nepovede, by si měl místo toho, aby se spokojil tím, že to jsou srabi (uzavřeli nepsanou smlouvu o vzájemné toleranci s bandity, tj. s Husákem), ptát zároveň taky: nemělo náhodou to, co jsem jim nabídl, jakési mouchy? Myslím např. výzvu „zelinářům“, aby svrhli své okovy a vstoupili do života v pravdě v „paralelní polis“ disidentského ghetta?

A konečně: když v českých dějinách dojde k něčemu, čím se těžko pyšnit (souhlasím samozřejmě s tím, že normalizací se vůbec pyšnit nelze), hledá se někdo, na koho to svést. Děti se vrhnou na rodiče a zahanbí je svými otázkami. Tím se ztratí základní povědomí o tom, oč dnes ve skutečnosti jde: důležité není, na koho svést vinu za minulý režim, ale chovat se tak, aby na nás jednou nikdo nesváděl vinu za budoucí režim, který nám zrovna teď velmi hrozí, za babišovské Nové pořádky, jež se možná v tomto roce dovrší. Nemohu si pomoci, ale snaha zaměstnat dnešní generaci skutečnými i pomyslnými vinami jejích otců odvádí pozornost od toho, o co jde velmi naléhavě nyní.

7. ledna 2017; psáno pro Svobodné fórum