Charta 77 a já

Charta 77 představuje jistě velmi významnou kapitolu českého odporu vůči ruské bolševické despocii a jejím zdejším pomocníkům. I když výslovně takto nebyla pojata. Je proto na místě ji důstojně připomenout.

A důležité je to zvlášť dnes: hrozí totiž, že se bude opakovat funebrální paráda podobná havlovským oslavám v minulém roce. Hlučný oslavný cirkus, který by měl zastřít, že u nás právě Andrej Babiš a spol. bourají demokracii, kterou se před sedmadvaceti lety podařilo se štěstím obnovit, a řada někdejších aktivistů Charty (občas mám dojem, jistě nespravedlivý, že skoro všichni) mu přitom ať už bezděčně nebo s postranními úmysly pomáhá.

Proto je třeba v těchto dnech k Chartě přistupovat věcně. To znamená, že by měly zaznít i kritické hlasy. A mělo by se říci, v jakém vztahu jsou myšlenky, na nichž stála, k tomu, co zažíváme dnes.

Není totiž pravda, že „v jednotě je síla“: Síla je v pluralitě, v mnohosti názorů, a ve víře, že si lidé dokážou vybrat ten správný.

Proto píšu tyto řádky.

x x x

Chartu jsem podepsal někdy před vánocemi roku 1976 jako jeden z prvních 242 signatářů. Nepatřil jsem přitom k tvrdému jádru jejich organizátorů a nesbíral jsem podpisy. Předložili mi ji mí přátelé, literární kritik Jan Lopatka a filosof Jiří Němec. Nijak jsem tehdy neváhal.

Myslel jsem si, že situace u nás je nesnesitelná a že by bylo třeba něco dělat, veřejně vystoupit. Na tom jistě něco bylo.

A myslel jsem si také, že by lidé postižení normalizací (ať už stoupenci komunismu s lidskou tváří nebo (jako já) „lidské tváře bez komunismu“ měli vystoupit společně: spojovalo nás, že jsme byli jedni jako druzí nespravedlivě perzekvováni.

Prohlášení Charty 77 se odvolávalo na dva mezinárodní pakty OSN o lidských právech. Federální shromáždění „ČSSR“ s nimi vyslovilo souhlas koncem roku 1975, v platnost vstoupily o čtyři měsíce později. Odkaz zejména na ten první (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech) byl zcela legitimní. Režim cynicky kalkuloval s tím, že je ani náhodou nebude dodržovat a že se nikdo neodváží ani ceknout. Byla to nebetyčná drzost.

Pak mne přepadly jakési pochybnosti: za prvé, uskutečnit vcelku to, co pakt o politických právech požadoval, by vedlo k okamžitému pádu režimu. Proto režim reagoval tak hystericky. Měl bohužel dost síly. A shoda reformních komunistů se stoupenci parlamentní demokracie na novém politickém uspořádání by byla vyžadovala delší čas a nebylo by to bývalo vůbec jednoduché. Proto mí přátelé Emanuel Mandler a Karel Štindl Chartu podepsat odmítli. Mandler poukazoval na to, že by bylo podstatně jednodušší a praktičtější, kdyby se pro začátek byli všichni pronásledovaní s odvoláním na pakty OSN a na helsinský proces společně ohradili proti nespravedlivé diskriminaci. Nezbylo mi posléze, než jim dát za pravdu.

A za druhé: brzy po vystoupení Charty 77 vystoupil Václav Havel, její spiritus movens, v obsáhlém eseji „Moc bezmocných“ s jakýmsi náčrtem základů její ideologie. Byl to vlastně kompromis mezi stoupenci komunismu s lidskou tváří a stoupenci lidské tváře bez komunismu. Jak „komunismus“, tak zkostnatělá („chcete-li buržoazní“) demokracie jsou prý překonané, je třeba vytvořit něco nového, co se vystříhá jejich chyb. Já a mí přátelé jsme považovali za konečný cíl obnovu parlamentní demokracie západního typu, která by samozřejmě zároveň znamenala i dodržování občanských a politických práv, vymezených ve zmíněném dokumentu OSN.

Proto jsme se s přáteli „udělali pro sebe“. Založili jsme debatní kroužek, pořádali jsme diskusní setkání po soukromých bytech a pořizovali jsme ineditní sborníky, které jsme půjčovali přátelům a známým. Připravovali jsme program pro českou společnost, „český politický národ“ v situaci, kdy jsme fakticky žádný stát neměli a byli jsme nesvéprávnou gubernií ruského bolševického impéria. Našimi tématy byly české demokratické tradice (Palacký, Havlíček, Masaryk, Emanuel Rádl), „problém Rusko“ a význam křesťanství pro český duchovní i politický život (já sám jsem náboženským vyznáním evangelík). Spolupracovali jsme přitom s řadou chartistů otevřených kritické debatě (Petr Pithart, Jan Sokol, Václav Žák, Luboš Dobrovský ad.) i s ekonomy z okruhu Václava Klause (Tomáš Ježek, Jan Stráský). Při vší kritice nikdy nikoho z nás samozřejmě ani nenapadlo se od Charty nějak „veřejně distancovat“. To se za totáče prostě nesmělo. Na podzim roku 1987 vznikla z tohoto okruhu, nejprve ve spolupráci s Václavem Havlem a lidmi z jeho okolí, nezávislá skupina Demokratická iniciativa.

x x x

Český disent nebylo žádné kompaktní, homogenní těleso. Účastnila se v něm řada lidí, kterých si vážím, některé z nich považuji za své přátele (i Demokratická iniciativa byl disent, i já jsem byl disident). Uznávám jejich statečnost a osobní nasazení. Na některé zásadní věci se ovšem dívám jinak. Tak to v životě chodí.

To oč mně šlo a proč jsem kdysi podepsal Chartu, bylo přesvědčení o tom, že je u nás třeba obnovit parlamentní demokracii, postavenou mj. na myšlence lidských a občanských práv. Po listopadu roku 1989 se to povedlo. Měla mnoho chyb, ovšem. Ale byla to demokracie. Dnes, jak už jsem řekl, se ji Andrej Babiš pokouší zbourat - se spoustou hloupých řečí o době, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli, a o budování Nových pořádků.

Považuji tedy za svou povinnost dělat to, oč mi šlo a co jsem dělal v disentu: bránit parlamentní demokracii před predátorem.

4. ledna 2017; psáno pro Echo24