ARCHIV

Strategické argumenty (dokončení)

Tak byly útoky na Němce především útoky na ženy. Mnohé byly poníženy nebo znásilněny. Zvláště v internačních táborech byly ženy pravidelně zneužívány; Češi a Poláci je předávali Rusům a nutili k prostituci.

To, stejně jako znásilňování německých žen sovětskými vojáky během války a po ní, je komplexní, obtížná a traumatická záležitost. To co spojuje vyhnání Němců s ostatními případy etnických čistek, je skutečnost, že jeho hlavní tíže spočívala na ženách.

Co si při pohledu na tuto historii myslet o Centru proti vyhánění? Především bychom se neměli domnívat, že by rozhodnutí o výstavbě Centra mělo být učiněno rychle a lehce. Nebylo by to ani žádoucí. Trvalo celých patnáct let, než bylo ve Washingtonu 22. dubna 1993 otevřeno Museum holocaustu. Výsledkem byl, jak se domnívám, skvělý úspěch: z perspektivy přeživších, kteří viděli, že jejich utrpení bylo náležitě oceněno; z perspektivy veřejnosti, jejíž potřebě po objasnění komplexního historického tématu se vyšlo vstříc; z pohledu vědců, kteří mají přístup k jedinečnému archivu s vědeckými materiály o genocidě; a konečně i z perspektivy sponzorů a politiků, kteří mohou shlížet s hrdostí na muzeum, jemuž se ze všech stran dostává pochvaly.

Nadace pro Centrum proti vyháněním existuje teprve dobré tři roky a problematika je možná ještě komplexnější než v případě Muzea holocaustu, především proto, že je třeba se vyrovnávat s vehementními námitkami Poláků a Čechů.

Zdá se mi, že vyhnání je jedním z ústředních témat moderních německých dějin. Sympatizuji s obětmi - a byly to oběti: ti, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, ti, kteří zemřeli, ti, kteří museli snést svévolnou brutalitu a strašné podmínky internace a vyhnání. Jistě má vyhnání svou prehistorii, agresivní politiku nucených deportací na východě. Přirozeně je bohatý a mnohotvárný život německých sídlišť ve východních oblastech rovněž součástí této prehistorie. Ale historie vyhnání přerůstá v důležitých bodech výchozí dění: internace milionů Němců ve spojeneckých táborech v Německu; pokusy integrovat vyhnané do východoněmecké a západoněmecké společnosti a politický vliv vyhnaných a jejich organizací na vývoj Spolkové republiky…

(Autor dále hovoří o tom, že německý nacionalismus už po porážce nacismu nikdy nezesílil, že však téma vyhnání dlouho chybělo ve společenském, historickém a politickém rozhovoru. Situace se sice v poslední době zlepšila, přesto je třeba ještě mnohé dohnat.)

Oběti, jejich představitelé a jejich kronikáři spolu musí hovořit. To, že se téma „Centra proti vyháněním“ objevilo právě v této podobě, ukazuje, že vyhnaní mají potřebu uznání. Vytvořením, muzea a stálé výstavy, dokumentačního centra a památníku požadují jistou formu sociální a historické legitimace.

Mravní perspektivy

Přes jednoznačnou srovnatelnost vyhnání Němců s jinými případy etnických čistek v Evropě dvacátého století se liší vyhnání Němců od ostatních v jednom významném aspektu – v mravní perspektivě, z níž je na ně nahlíženo. Jenom málo těch, kteří stáli mimo, mělo tenkrát soucit s Němci, vyháněnými ze střední a východní Evropy. Dnes je tomu sotva jinak, zvlášť na Východě, který byl kdysi obsazen nacisty. Tam se jednoznačně rozlišuje mezi vlastním obyvatelstvem a Němci jako pachateli – nebo katy, jak je jmenuje Marek Edelman. Nacisté byli pasivně, často i aktivně podporováni právě těmi Němci, kteří nyní museli trpět pod Poláky a Čechy…

(Autor dále píše, že i nepolitičntí Němci žili aspoň zpočátku na úkor porobeného slovanského obyvatelstva. Pak, při vyhnání, však byli postiženi i němečtí antifašisté.)

Avšak oproti všem ostatním případům etnických čistek – Arménů, Židů, Čečenců, Ingušů, krymských Tatarů, bosenských Muslimů, kosovských Albánců a Řeků – zůstává u vyhnání Němců pocit dvojznačnosti v tom, kdo byl obětí a kdo pachatelem. Proto by nemělo mít Centrum proti vyháněním – nehledě na to, s jakou opatrností je koncipováno - za ústřední paradigma nebo strukturující motiv vyhnání Němců.

Ostré, zčásti polemické reakce Poláků a Čechů na návrh zřídit Centrum proti vyháněním dávají poznat, jak těsně pod povrchem každé debaty o polsko-německých nebo česko-německých vztazích leží kolektivní vzpomínky na druhou světovou válku. Německé přísliby, že stávající hranice budou respektovány a že vyhnaní nepožadují území ani odškodnění, nikdo nebere vážně. Je stále mnoho citlivých momentů, což je mimo jiné způsobeno tím, že Poláci žijí s pocitem, že okolní svět nikdy náležitě neuznal jejich utrpení pod Němci a Rusy. Kromě toho nevěří, že Němci mají pochopení pro skutečnost, že i oni byli „vyhnanými“.

Také Poláci mají komplikovaný poměr k svému vlastnímu martyriu, především ve vztahu k Židům. Mnozí Poláci se domnívají, že se holocaustu neprávem přisuzuje ústřední místo v dramatu obětí druhé světové války. Teď se obávají, že němečtí vyhnanci zaujmou druhou hlavní roli.

Žádná skupina obětí – je jedno, zda jde o Řeky, Židy, Armény, Bosenské muslimy, Němce nebo krymské Tatary - není ráda, když je nahlížena zároveň jako oběť i pachatel. Proto jsou Poláci a Češi pobouřeni výčitkou, že se za války dopustili násilí na jiných, protože přece oni sami byli docela jednoznačně obětmi. Proto bylo pro Poláky tak obtížné, aby přijali odpovědnost svých spoluobčanů za vraždu Židů v Jedwabném. Zacházení s komplikovanou dějinnou minulostí je ještě ztíženo tím, že v Polsku a Československu skoro padesát let vládli komunisté a historické vzpomínání bylo v obou zemích zmanipulované.

Otázka, zda je třeba vybudovat centrum, vyžaduje tedy i nadále intenzivní přemýšlení, trpělivost a vyčerpávající veřejné diskuse - jak mezi Němci různé politické orientace, tak s polskými a českými sousedy Německa. Teprve pak bude možno rozhodnout, jakou formu Centra je možné zbudovat- pokud má být vůbec zbudována – a kde má vzniknout.

Norman M. Naimark