17.listopad: svobodu jsme získali tak trochu na dluh, teď si ji musíme zasloužit

Už od let, kdy začal erodovat komunistický režim, je období od 28. října do 17. listopadu spojené s různými demonstracemi a protesty. Proč bychom si měli výročí událostí z roku 1989 připomínat?

Beru to docela osobně a zaujatě. Tehdy vzal za své režim, v němž jsem strávil skoro celý svůj dosavadní život. Dnes někteří mluví o tom, že nebyl černobílý: chvílemi bylo líp, chvílemi hůř. Jak mohu zodpovědně říci, přitom však platí, že byl od počátku až do konce pořádně hnusný, jen se vněm střídala období, kdy se upevňoval (to bylo hůř) a kdy se rozkládal (například šedesátá léta, to byla dokonce chvílemi i sranda, bylo tedy líp). Hnusný byl ale pořád a dokonale se rozložil až v listopadu 1989. Přestali jsme být nesvéprávnou kolonií ruského bolševického impéria, získali jsme svobodu, demokracii a suverenitu. Nedoufal jsem, že to někdy zažiju. To stojí vždycky znovu za pořádnou oslavu.

Která tehdejší očekávání se naplnila, v čem přišlo zklamání?

Svobodu, demokracii a suverenitu jsme získali tak trochu na dluh. Nechci zlehčovat podíl domácího politického odboje a politického odporu (sám jsem se taky trochu snažil), ale vlastními silami bychom to nebyli zvládli, pomohly nám příznivé okolnosti v Evropě a ve světě. To znamenalo závazek: měli jsme si svobodu, demokracii a suverenitu vlastní prací zasloužit, a to se nám vždycky plně nepovedlo. Podařilo se vytvořit právní rámec pro svobodnou státní existenci, ústavní základy demokracie, uzákonit základní lidská práva, uskutečnit politickou pluralitu, uvést v život nezávislé soudnictví. Stali jsme se součástí společenství západních demokratických států, což se zhmotnilo v naší účasti v EU a v NATO. Naše demokracie měla přitom spoustu chyb (tak to ve světě chodí, demokracie mívají chyby). Nakonec zabředla do hluboké krize a dnes se otřásá v základech. Dost jsme se o ni nestarali a dost jsme si ji nevážili. Přitom byla – a věřím, že dosud je – reformovatelná, otevřená změnám k lepšímu. Neměli bychom dopustit, aby naše zklamání, leckdy jistě oprávněné, rozmetalo naši demokracii.

Není ve velké části společnosti příliš nostalgie po událostech z listopadu 1989 a málo smyslu pro současnou realitu?

Ovšemže ano! Zejména pohled na události listopadu 1989 zpětným zrcátkem ujíždějícího automobilu nabuzuje dojem idyly: davové nadšení, tisícihlavé průvody odhodlaných lidí, režim se skoro sám od sebe zhroutil, všude euforie, byli jsme všichni zajedno. Takové chvíle, na které se předtím za daleko neradostnějších okolností mnoho let čeká, netrvají nikdy dlouho. Demokracie stojí na vzájemných sporech, na pluralitě, a na práci, která se často nedaří. Je svým způsobem nepohodlná a otravná. Náš problém je v tom, že máme teď dojem, jako by nám ty oslavy, ta davová euforie šly lépe než potom ta práce. Ale bez otravné, úmorné práce, bez toho, co je těžké a často se nepovede, nebude nikdy co oslavovat. Mám dojem, že někdy, zejména v posledních letech, máme sklon napodobovat listopadovou euforii z roku 1989, aniž bychom si to byli předtím odpracovali. To je chyba, to je hlavní problém „naší současné reality“, zejména v Praze.

Různé iniciativy v poslední době upozorňují na nebezpečí, které pro zemi představuje prezident Miloš Zeman. Souvisí to s druhou přímou volbou hlavy státu, která se koná napřesrok. Jak si vysvětlit, že opomíjejí mnohem důležitější volby do Poslanecké sněmovny, od nichž nás dělí už jen jedenáct měsíců?

Před závorku jde třeba vytknout trojí: za prvé, prezident Miloš Zeman je ostudou České republiky. Za druhé, prezident Miloš Zeman ohrožuje základní bezpečnostní zájmy České republiky ve vnitřní i v zahraniční politice. A za třetí, prezidenta Zemana je třeba se zákonnou, legální cestou zbavit: nejlepší příležitostí bude prezidentská volba v roce 2018. Přitom však není dobré zapomínat, že ještě nebezpečnější je toto: v těle české demokracie se v posledních letech usalašil vetřelec, mnohofunkční konglomerát Andreje Babiše, zároveň obří firma, silné politické uskupení a mohutná mediální lobby. Něco podobného do demokracie nepatří, a rozhodnout o tom mohou jen občané svými hlasy ve volbách. Rozhodující budou volby do Poslanecké sněmovny za necelý rok. Soustřeďme se na ně a pracujme k nim: jinak nebudeme mít v historicky dohledné době mnoha let co oslavovat. Abychom se z naší demokracie mohli opravdu a poctivě radovat, musíme si ji napřed zasloužit.

Rozhovor pořídil Pavel Otto

14. listopadu 2017