Plačky nad Václavem Havlem

Nedožité osmdesátiny Václava Havla jsou přirozeným a pochopitelným důvodem ke vzpomínce i k oslavě. Byl nepochybně ze všech tří dosavadních prezidentů České republiky nejlepší: k dosažení této mety nebylo sice nutné dosáhnout nějakého akrobatického výkonu, ale zvlášť nyní to člověk rád ocení. O vznik a utváření České republiky se (spolu s dalšími) zasloužil. Navíc byl vynikající spisovatel a velmi dobrý publicista. Spolupracoval jsem s ním v šedesátých letech minulého století v časopise Tvář (který komunisté dvakrát zakázali). Vzpomínám na to docela rád a vážím si toho. Později (v disentu a po převratu) jsme se v lecčems názorově neshodli: tak to v životě chodí.

Nejde mi dnes ovšem v první řadě o to, koho a co teď oslavujeme, ale jak oslavujeme. Zaráží mne, jak snadno a s jakou pompou si dnes Václava Havla dávají na prapor ti, kterým nejde o nic jiného, než jak co nejvíc zprasit a vlastně zbourat stát, který pomáhal budovat a který dnes opovržlivě nazývají „dvaceti pěti lety, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli“. A jak snadno se s těmito lidmi stavějí do jedné řady ti, kteří s Havlem kdysi úzce spolupracovali, i ti, kteří se dnes halasně hlásí k jeho ohlasu.

Přední místo ve slavnostním oplakávání Václava Havla zaujaly Lidové noviny, vlajková loď Babišova nejen mediálního impéria. Okázalé pocty vzdávané zesnulému velikánovi vyvrcholily oslavnou orgií v poslední příloze Pátek (zaujalo mne, kdo všechno se odhodlal přispět) a tvoří v LN jakousi protiváhu každodenní permanentní a úporné volební kampani za zájmy jejich majitele (poslední mohutná vlna předvolební babišoviny zaplnila stránky LN minulý pátek).

A je tu otázka: čím to je, že se odkaz Václava Havla tolik hodí k podobným hrátkám? A čím to je, že jsou jeho následovníci tak komicky bezbranní vůči podobné demagogii?

Vidím tu dva problémy:

Za prvé, ochota zesnulého uzavírat velmi (řekl bych příliš) široké kompromisy. Charta 77 vznikla jako kompromis demokratů se „socialisty s lidskou tváří“, s těmi, s nimiž jsme byli zrovna ve výše vzpomenuté Tváři (Havel, já i další) v ostrém sporu. Aby mi bylo dobře rozuměno: nejsem a nikdy jsem nebyl stoupencem fanatické teze „komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly“. Jen si myslím, že vždycky je třeba zvážit, v čem je možné spolupracovat a v čem se lišíme, a dále, že na hlubším politickém konsensu se musí dlouho a pečlivě pracovat, někdy a s někým se povede, jindy a s jinými ne. Něco podobného ostatně platí i o příliš širokém kompromisu s poraženým předlistopadovým režimem v prvních měsících po listopadu 1989. Odtud nejspíš plyne dnešní otevřenost následovatelů Václava Havla vůči Andreji Babišovi a jeho „Novým pořádkům“.

A za druhé, jakási dosti silná nedůvěra Václava Havla k parlamentní demokracii. Už v Moci bezmocných staví proti zkostnatělé formální západní demokracii, postavené na politických stranách, jako živý politický či vlastně nadpolitický organismus neformálních skupin, vytvářených ad hoc vždy k nějakému konkrétnímu, dílčímu účelu a sdružených kolem osobností, nadaných přirozenou autoritou. Později na to navázala představa o „občanské společnosti“, nezávislých iniciativách, které netvoří jen podhoubí organizovaných politických aktivit, ale mají praktickou politiku vyvážit, korigovat ji a do jisté míry ji i suplovat. (Představa „obyčejných lidí, kteří to už nemohli vydržet a účtují s politiky, co nemakají a kradou“, je vlastně něco podobného, jen ve čtvrté cenové kategorii).

Odtud plyne poměrně velká zranitelnost polistopadové demokracie, malá schopnost dohodnout se na něčem společném, velká míra anarchie, která vedla až hluboké politické krizi, v níž dnes žijeme, a učinila českou veřejnost bezbrannou vůči Andreji Babišovi a jeho Novým pořádkům. A hlavně, vytváří se tu vlastně na Havlův účet (on sám se už bránit nemůže) falešná celonárodní jednota, v níž si ve společném truchlení a oslavování podávají ruce Babišovi lidé s následovníky zesnulého prezidenta, podle známého českého hesla: padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Václav Havel v tomto panoptiku funguje jako barvotiskový anděl, kdežto roli čerta má hrát Miloš Zeman, politik sice odpudivý, ale služebný: je to jen portýr, který Novým pořádkům do široka otvírá dveře. A všechno je to jen jedna velká odpudivá mystifikace.

Falešná celonárodní jednota se trochu podobá protektorátní atmosféře (jak jsem ji zaznamenal spíš až v jejích ozvucích, jsem ročník 1940): v době jistě daleko strašnější než je ta dnešní ovládlo českou veřejnost jakési nadnesené, trochu hysterické vlastenectví, které jakoby spojovalo do jednoho šiku odbojáře, zdeptanou a zastrašenou většinu i menší či větší kolaboranty. Tedy stejná mystifikace.

Dnešní falešnou národní jednotu, jejímž pojítkem má být Václav Havel, je třeba zbourat. To, o co dnes jde, je politické střetnutí mezi Starými a Novými pořádky, polistopadovou parlamentní demokracií a tím, čím má být dnes nahrazena. Jsem přesvědčený, přes všechny výhrady, které jsem tu zformuloval, že Václav Havel nakonec patří ke Starým pořádkům, k polistopadové demokracii. A že dnes probíhá široce založený pokus tuto skutečnost okázalými oslavami zastřít.

2. října 2016; psáno pro Svobodné fórum