ARCHIV

Palachovo výročí: ticho po pěšině

Třicáté páté výročí sebeobětování Jana Palacha proběhlo tak, jako se vzpomíná na něco velmi vzdáleného: třeba na popravu českých pánů v roce 1621. Vyšlo několik historizujících článků. Někteří si u příležitosti Palachova výročí vyřizují účty se svými politickými protivníky. Celkově je to, jak se zdá, oficiální záležitost druhého řádu. Premiér a ministryně Školství položili květiny na Václavském náměstí, budiž jim za to dík. Prezident Klaus o sobě nedal slyšet.

Přitom uběhlo jen patnáct let od doby, kdy výročí Palachova upálení vyhnalo do ulic tisíce lidí. Praha se skoro týden otřásala demonstracemi, jaké komunistický režim od roku 1969 nezažil. Vystavily mu – opět – víc než špatnou vizitku v zahraničí, ale především daly nepřeslechnutelný signál lidem doma, že se cosi mění. Za svištění pendreků a houkání policejních sirén vstoupila bolševická ČSSR do posledního roku své hanebné existence.

Po převratu přejmenovali náměstí před Filosofickou fakultou a odhalili bystu, která tehdy ještě stála poraženým stoupencům minulého režimu, aby se ji pokusili zničit. Během dalších let se všechno změnilo. Vzpomíná se pravidelně na brutálně rozehnanou demonstraci z 17. listopadu. Ta ale byla významná vlastně hlavně tím, že byla poslední. Řada lidí byla surově zmlácena – ale Jan Palach zemřel, z vlastního rozhodnutí, strašnou a bolestnou smrtí. Je do snad tahle okolnost, proč se jeho čin snažíme uzavřít do minulosti, kterou, jak se říká, nelze měnit?

Vyskytly se hlasy, že Jan Palach ničeho nedosáhl. Opravdu, Rusové neodtáhli, tehdejší politické špičky nezměnily svou kapitulantskou politiku a nezvedla se ani vlna lidového odporu. Veřejnost, zrazená politickou reprezentací, kterou si nezvolila a které jen z nezbytí dala svou důvěru, rezignovala.

Přesto: Jan Palach udělal velmi mnoho pro to, aby věci byly i nadále jasně vidět tak, jak se staly: okupace jako okupace, zrada a kapitulantství jako zrada a kapitulantství, rezignace jako rezignace. Stovky svíček u hrobu nešťastné stařenky, kterou estébáci přemístili na Olšanech na Palachovo místo, byly výrazem jakéhosi tichého vzdoru (to si ještě můžeme dovolit) a možná i podvědomou prosbou: odpusť nám naši slabost.

Dnes se zdá, že Palachova výzva se vyčerpala. Prezident hovoří o „rezistenci, nevýkonnosti, náhradních individuálních aktivitách, pouhém pasivním žití v kulisách propagandy“ jako o chování, které vytvářelo předpoklad pro 17. listopad. To chování je sice pochopitelné, ale lednové nepokoje v roce 1989 vypukly proto, že řada lidí znovu nabyla naděje a Palachův čin je oslovil.

Náš vztah k vlastní minulosti (v tomto případě k té normalizační) je hysterický: na jedné straně difamace veřejnosti, která nedorostla výzvě Charty 77, protože už předtím uzavřela s režimem smlouvu o kolaboraci. Na druhé straně exkulpace téže veřejnosti, která šlendriánem podrývala bolševický režim.

Zapomíná se na ty (a nebylo jich málo), kteří nevolili demonstrativní formy politického odporu, ale snažili se pracovat k tomu, aby se byť i jen na nízké úrovni společenského života věci měnily k lepšímu nebo aspoň nezhoršovaly: bojovali proti šlendriánu a museli za to platit. K těmto lidem patřil svého času i Václav Klaus – mrzí mne, že na to tak rychle zapomněl.

I dnes je kolem nás plno kapitulantství a letargie. Jsou plíživé, nemají tak dramatickou podobu. Bohužel nemáme svého Palacha. Toho z roku 1969 jsme, jak se zdá, ztratili.

Mladá fronta Dnes 21. ledna 2004