ARCHIV

Strategické argumenty

Středeční Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesl rozsáhlý článek profesora Normana M. Naimarka ze Stanfordské univerzity v USA o vyhnání Němců z východní a střední Evropy. Jeho základem je přednáška pro Historickou komisi vedení SPD a dotýká se též otázky zřízení Centra proti vyháněním. Text je nezvykle otevřený a kritický. Přetiskujeme postupně obsáhlé úryvky z článku.

Při největších pohybech příslušníků jednoho národa v moderních dějinách bylo ke konci druhé světové války a v prvních mírových letech vyhnáno ze střední a východní Evropy asi 15 milionů Němců. Přinejmenším dva miliony, především starší muži, ženy a děti, vyhánění nepřežily. Tisíce, možná desetitisíce byly zavražděny. Kolik jich bylo, se nikdy nedozvíme. Tisíce spáchaly sebevraždu. Mnoho jich zemřelo hladem a nemocemi nebo podlehlo krutým klimatickým podmínkám. Mnozí byli během vyhánění a internace biti, oloupeni či znásilněni. Mnozí se dali na dlouhou a nebezpečnou pouť do Německa, jiní vytrvali týdny nebo měsíce na nádražích a v nouzových táborech. Zvláště Poláci a Češi – když odhlédneme od Rusů – jednali s Němci velmi krutě. Týrali a ponižovali Němce úmyslně a metodami, které museli sami zažívat za Třetí říše.

Většina historiků je zajedno v tom, že vyhnání je třeba posuzovat v souvislosti s dějinným kontextem. Nejprve byla brutální národnostní politika rasistického nacistického státu na východních územích. Češi byli vyhnání z anektovaných Sudet, Poláci a Židé z polských oblastí připojených k Říši. Následovala operace Tannenberg, eliminační útok nacistů na polskou elitu: pak přišla brutální vláda Hanse Franka v „Generalgouvernementu“. Nacisté nebyli zodpovědni pouze za smrt tří milionů Poláků a tří milionů polských Židů. Okupační režim chtěl kromě toho z Poláků udělat národ otroků a nevynechal žádnou příležitost, aby je ponižoval a mučil.

Vláda českého Protektorátu postupovala méně brutálně a umožnila Čechům v protikladu k velké části obsazené Evropy relativně stabilní existenci. Avšak bezradnost tváří v tvář nacistickému panstvu vedla k frustraci a roztrpčení, které stejně jako v případě Poláků dostalo výraz po válce v útocích proti Němcům. Tak položili nacionální socialisté základy k akcím odplaty a násilným deportacím.

Všichni byli pevně rozhodnuti

Neměla by být přehlédnuta ani druhá souvislost: politika cíleného násilného vysídlení, jakou prováděla československá a polská vláda – přičemž polský případ je vzhledem k přesunem hranic země směrem na západ trochu jiný než ten český. Avšak: od exilových vlád v Londýně po komunisty ovládanou vládu ve Varšavě a demokratickou vládu v Praze byli všichni politici pevně odhodláni vykázat Němce ze svého státního území. Ať už Mykolajczyk a Gomulka v Polsku nebo Beneš a Gottwald v Československu – všichni byli zajedno, že nesmí zůstat nikdo kromě několika málo specializovaných pracovníků a že nezáleží na tom, zda byli postižení Němci mladí nebo staří, fašisté nebo antifašisté, dobří nebo špatní předváleční občané. Všichni museli zemi opustit. Takže k vyhnání nevedlo spontánní pobouření občanů v místě samém. Bylo naplánováno a provedeno vládami a jejich zmocněnci, paravojenskými útvary, justičními orgány a armádními jednotkami.

Třetí kontext je mezinárodní společenství. Spojenci právě vedli krutou válku; neměli proto příliš soucitu s Němci v jejich nouzi. Rozhovory mezi Stalinem, Churchillem a dokonce i Rooseveltem vykazovaly zjevný nedostatek citu k lidskému životu, i když se jednalo o Němce a dal se vysvětlit národnostní stereotypizací Mezitím dal Stalin Benešovi a Gomulkovi, který odpovídal za tzv. znovuzískaná území, zřetelně najevo, že námitky proti vyhnání Němců jsou nepřípustné. Spojence zaměstnávala v první řadě otázka, zda pro ty uprchlíky bude dost místa v okupačních zónách.

Na Postupimské konferenci v létě 1945 se pokusili přesidlování zpomalit a učinit humánnějším. Konference však neukončila brutální deportace. Místo toho se poměry ještě zhoršily, protože mnozí Němci byli až do transportu internováni.

Je možné číst tisíce stran nejstrašnějších vzpomínek obětí vyhnání, a člověk přitom nenalezne jediné slovo o první souvislosti, o odpovědnosti nacionálních socialistů. Polské a české tiskové zprávy o „wypędzeniu“ a „odsunu“ vůbec nezmiňují druhý kontext, odpovědnost polské a české vlády. Třetí, mezinárodní kontext je atraktivním pro všechny strany, protože odpovědnost za vyhánění může být připsána někomu jinému, totiž spojencům a zvláště Stalinovi a Sovětskému svazu. Za těchto okolností je užitečné srovnat vyhnání Němců s jinými případy vyhánění a etnických čistek v Evropě ve dvacátém století.

V květnu 1992, v první fázi války v Bosně a Hercegovině, se objevil pojem „etnická čistka“. Tehdy se týkal srbských útoků, jimiž měli být bosenští Muslimové vyhnáni ze svých domovských oblastí. Pojem „etnická čistka“ byl rychle zařazen do mezinárodního slovníku zločinů. Vztahoval se nejprve na srbskou agresi v bývalé Jugoslávii, později na podobné útoky Chorvatů vůči Muslimům, Srbů vůči Chorvatům a konečně Srbů vůči kosovským Albáncům. Všem případům je společný úmysl vyhnat oběti z území, které si nárokují pachatelé.

Etnická čistka se nemůže klást na roveň genocidě. Stejně jako při právním vymezení vraždy je také zde rozlišovacím kritériem úmysl. Genocidou rozumíme úmyslné částečné nebo úplné vyvraždění etnické, náboženské nebo národnostní skupiny. Etnická čistka má odstranit národ z určitého území, často včetně stop, které tam zanechal. Na jednom konci spektra vykazuje etnická čistka podobnost s deportacemi nebo tak zvaným přesunem obyvatelstva. Lidé jsou legálními nebo pololegálními prostředky přinuceni k tomu, aby přesídlili. Na druhém konci spektra se etnická čistka a genocida liší pouze svými cíli: etnická čistka přechází v genocidu, neboť masová vražda se páchá proto,aby byla země očištěna od určitého národa.

Na základě této definice rozlišuji pět případů, nebo komplexů případů etnických čistek ve 20. století. První dva případy jsou genocida Arménů v roce 1915 a vyhnání Řeků z Anatolie během řecko-turecké války v letech 1921-22. Události v Arménii byly etnickou čistkou, která vyústila v genocidu. Tak zvaná řecká katastrofa patří jednoznačně do kategorie etnické čistky.

Také útok nacistů na Židy začal jako etnická čistka. Na začátku světové války se z něho stal holocaust, shoa, paradigmatický případ genocidy ve 20. století. Nucené deportace nebo etnické čistky probíhaly v téže době v Sovětském svazu, třeba deportace Čečenů a Ingušů z jejich vlasti v únoru 1944 a takřka identicky probíhající deportace krymských Tatarů v květnu téhož roku. O něco později začalo vyhánění Němců z Československa a z Polska.

Na pozadí evropských dějin 20. století se vnucuje otázka, zda vyhnání Němců spadá pod pojem etnické čistky. Odpověď je podle mého názoru jednoznačně ano. Jednak to, co se událo, není genocida. Cílem české a polské vlády bylo vyhnat Němce ze své země, podle libosti je potrestat. Jejich úmyslem nebylo německé obyvatelstvo vyvraždit. Pouhým transferem obyvatelstva, jak se tomu v Polsku a v České republice často říká, však vyhnání Němců také nebylo. Transfery obyvatelstva mají spořádaný průběh, nejsou spojeny s násilím, vražděním, znásilňováním a krádežemi. Jak v takzvané „divoké“ fázi vyhnání před Postupimskou konferencí, tak také v údajně „spořádané a lidsky důstojné“ fázi poté byli Němci vyháněni s extrémní brutalitou a násilím.

Etnické čistky jsou vždy spojeny s násilím. Lidé se nevzdávají svých domů dobrovolně. Musí být vyhnáni, případně i tím nejnelidštějším způsobem. Míra násilí je jiná než za „normálního“ vedení války. Při etnické čistce proti sobě stojí většinou ozbrojený pachatel a neozbrojená oběť. Násilí je vykonáváno zblízka, je zlovolné. Míra mučení, fyzického týrání a bití dává tušit, že oběti musí pykat za svou jinakost. Vlastně takřka každá forma násilí je nesmyslná, ale zvláště v tomto případě chybí jakékoli vysvětlení pro čirou hrůzu, která je obětem působena. Stačí, aby člověk četl nekonečnou řadu výpovědí očitých svědků, aby poznal, že cesta do Německa byla provázena hroznými násilnostmi.

Etnickým čistkám padne skoro vždycky za oběť mnoho lidí. I když neexistuje úmysl zabíjet, umírají mnozí nemocemi, hladem a v důsledku nebezpečí spojených s vyhnáním. V případě vyhnání Němců je těžké určit, kolik lidí ve které fázi deportací zemřelo. Mnozí zemřeli ještě ve sběrných táborech. Odhad asi dvou milionů se nezdá být přehnaný.

(pokračování)

Norman M. Naimark