Petr Honzejk o „antibabišismu“: bída simulované objektivity

Petr Honzejk podrobil v Hospodářských novinách z 2. září zásadní kritice „většinu relevantních politických stran“. Důvodem je odmítnutí ČSSD, KDU-ČSL, ODS, STAN a TOP09 zúčastnit se předvolební debaty na serveru IDNES, který vlastní Andrej Babiš. Jedním z dvou moderátorů (předpokládám, že ne tím bezvýznamnějším) má být šéfredaktor Mladé fronty Dnes Jaroslav Plesl. Pan Honzejk se ptá sám sebe, zda to není od těch stran pokrytecký marketing, a hned si pohotově odpovídá, že ano.

Za prvé, debata by prý byla úzkostlivě korektní, právě proto, že ji organizuje médium vlastněné majitelem hnutí ANO. Podle pana Honzejka, jak se zdá, je Babišův koncern nejpovolanější k organizování veřejných debat mezi politickými stranami, protože mu nezbývá než být úzkostlivě korektním. Tato futurologická teze ovšem odporuje všem dosavadním zkušenostem. Média vlastněná panem Babišem už několik týdnů vedou soustředěnou předvolební propagandu proti svému úhlavnímu nepříteli, jímž je koaličně bratrská ČSSD (začalo to průhledným pokusem podělit se sociálními demokraty o ovládání klíčového silového faktoru, policie ČR). Následuje jedna aféra za druhou. I kdyby si zrovna tohle Babišovi novináři v chystané debatě nakrásně odpustili, „většina relevantních stran“, jak říká pan Honzejk (přesnější je výraz „demokratické politické strany“) by jen pomáhala vytvářet potěmkinskou iluzi objektivity kolem babišovských médii, která jsou jen jedním z mocenských nástrojů Babišova politicko-ekonomicko-mediálního komplexu v úsilí o ovládnutí politiky a veřejného života v ČR.

Za druhé, všechny strany, které dnes odmítají účast na diskusi, prý s médii Mafry až dosud bez problémů komunikovaly. Ano, a ve vypjaté předvolební situaci jim konečně došlo, co obnáší komunikace s médii, které slouží faktickému politickému protivníkovi. Jde o zásadní věc: média nemají být politickou zbraní jednotlivých soupeřících politických uskupení, to je něco, co odporuje zásadám, ne nichž je budováno demokratické politické prostředí. Že si toho všechny ty strany, z opozice i z koalice, ale demokratické strany, to opakuji, konečně společně všimly a konečně byly schopny společně reagovat, je povzbudivé a je třeba to přivítat. Pozdě, ale přece: jsou jako ti dělníci na vinici, co přišli na poslední chvíli. Jde teď jen o to, zda u toho vydrží. Pan Honzejk na způsob Kassandry věští, že ne. My, co ještě tu a tam píšeme do novin, bychom se měli spíš snažit vést je k tomu, aby vydržely, a tvrdě je kritizovat ze regresy a selhání. To je jakýsi pozitivní program.

Jen tak mimochodem pan Honzejk kritizovaným politikům vytýká, že před třemi lety nikdo z nich problém s podobnou předvolební debatou neměl, a to už Babiš Mafru vlastnil. To je nechutná demagogie a pan Honzejk o tom dobře ví: devastace Mladé Fronty Dnes a Lidových novin začala hned po volbách, v nichž pan Babiš dramaticky uspěl; hned poté vyměnil oba šéfredaktory. Následně odešla řada novinářů; jiní (např. já) tam přestali psát a řekli, proč. Teprve tehdy byly oba listy fakticky „znormalizovány“.

Pan Honzejk píše, že sociální demokraté a lidovci se měli snažit s vlastnictvím médií něco udělat už dřív. To není přesné: ty dvě demokratické strany neměly do koalice s Babišovým „multifunkčním“ útvarem vůbec vstupovat. Když teď zatím napůl a nejasně cítí, jaká to byla chyba, je třeba je v tom posilovat.

A přichází slovo do pranice: pokud by mělo jít o něco jiného než o antibabišismus instantní, říká pan Honzejk, museli by všichni jmenovaní od nynějška Babišova média důsledně bojkotovat. I když by to prý bylo hloupé a nedospělé (o hlouposti máme s panem Honzejkem zcela rozdílné představy). Ale co záleží na panu Honzejkovi! Je ostatně bohužel jednak nepřesný, jednak nedůsledný: za prvé, neplatí to jen pro politiky, ale vůbec pro lidi veřejně činné, tedy taky a především pro novináře a publicisty. A za druhé, bojkot sem, bojkot tam, jde prostě jen o to, že každý by si měl ze své svobodné vůle zvážit, zda médium coby prostředek mocenského nátlaku nějakého politického uskupení patří do demokracie či ne a vyvodit z toho sám pro sebe důsledky. (Spolu s přáteli z Klubu na obranu demokracie a někdejší Demokratické iniciativy jsme tak učinili hned poté, co bylo rozhodnutí pěti stran zveřejněno; náš text najdete zde.

Následuje finta obvyklá pro ty, kteří chtějí střetnutí mezi oligarchií a demokracií pískat ze stanoviska nestranných nadoblačných rozhodčích (nedělá se nám pěna u úst při pouhém vyslovení výrazu „Babiš“, ale…): vlastnictví významné mediální skupiny představuje vážný problém, Česko je v kontextu civilizované části Evropy unikátní zemí, kde vicepremiér soustřeďuje ve svých rukou politickou, ekonomickou i mediální moc, přičemž náznaky(!) zneužití vnímá každý.

Následují hraběcí rady kombinované s dalšími Kassandřinými věštbami: řešení musí být „systémové“, nejen v rámci předvolebního divadla, zákony na omezení vlastnictví ministrů jsou k ničemu, protože se dají obejít a navíc stejně nebudou schváleny.

Pan Honzejk má samozřejmě pravdu v tom, že rozhodující věc je, aby voliči udělali z pana Babiše opět pouhého velkopodnikatele (a že pouhá neúčast v jedné debatě zatím moc neznamená). Udělat to mohou jen ve volbách, a to těch na podzim 2017, do Poslanecké sněmovny. Všechny pravdoláskařské iniciativy, podporované „nezávislými iniciativami“ a médii od Aktuálně.cz po Respekt, soustředěné na volbu prezidenta, odvádějí pozornost od tohoto základního tématu. A ač bych byl velmi rád, kdyby tomu bylo jinak, obávám se, že ti politici i ti novináři a publicisté, kteří se o porážku pana Babiše budou snažit, musí bohužel počítat s tím, že to budou dělat navzdory lidem jako pan Honzejk, těm, co pod záminkou neutrality (opakuji, jde v důsledcích o neutralitu mezi demokracií na jedné a oligarchií, autokracií a buranokracií na druhé straně) jim budou házet klacky pod nohy.

5. září 2016; Psáno pro Echo 24