ARCHIV

Václav Bělohradský otřásající

Václav Bělohradský oslavil symbolicky svoje šedesátiny tím, že v Právu postupně otiskl dva texty velmi podivných parametrů: Nejprve 8. ledna v Salonu esej „O vyvratitelnosti světa“ a vzápětí na to 10. ledna politický článek „Rok 2003: tři události a jedno varování“. Nepatřím ke znalcům Bělohradského díla. Tu a tam se mi podaří s něčím, co napsal, souhlasit, ale v zásadě je mi jeho způsob myšlení odlehlý. Navíc na rozdíl od něho nejsem filosof. Omezím se proto na několik poznámek. Nejde konec konců o odborné filosofické práce, ale o novinové články, týkající se především politiky.

1. Intelektuální rabiátství

„To je podstata moderní společnosti: změna tu není výsledkem vnějších tlaků, ale otřesů, které vyvolávají uvnitř obce polemické obrazy… Polemický obraz obce (a sebe sama) je jednou z radikálních společenských potřeb. Bez otřásajícího obrazu o sobě samé by rozporná a nepřehledná moderní společnost nemohla přežít… To otřásající v každém kritickém obrazu – ať už jednotlivce nebo celé společnosti.- je to, že musíme připustit, že někdo jiný nás zná lépe, než my známe samy sebe. Ke kritice ale patří i katarze – polemický obraz osvobozuje.“

Václav Bělohradský se může stokrát zaklínat Patočkou („nejde o to, čím lze otřást, ale o otevřenost tomu otřásajícímu“), jeho ambice otřásat (prohnilým západním světem) jsou z obou textů zjevné. Na tom, co o „otřásání“ píše, jistě něco je. Je to ale jen jeden aspekt věci, a povýšený na absolutno znamená deformaci. Ve vztahu člověka s člověkem, v základu společenského života, nejde v první řadě o to bližním otřást, ale oslovit a přesvědčit ho, dosáhnout konsensu, porozumění. Nemusíme s ním přitom vždycky a za všech okolností nutně třepat. Ten, kterým třepeme, není ostatně naším partnerem, ale objektem. Filosofické stanovisko Václava Bělohradského se pozoruhodně kryje s životním krédem poručíka Duba: ten taky chce Švejkem otřást a dosáhnout katarze: totiž donutit ho až k pláči.

2. Jakoby nad věcí

„Jádrem studené války byl… permanentní výjimečný stav, v jehož rámci bylo legitimní svrhnout – s tichým souhlasem protistrany – řádně zvolenou vládu kdekoli, ať už v Praze, nebo v Santiagu de Chile. Musela být totiž zachována mocenská rovnováha ve světě.“ Byl to „nedemokratický stav“, a ospravedlňoval „užití lží a manipulací ve jménu „nutnosti“ zabránit nukleární válce, která by byla nevyhnutelným důsledkem porušení rovnováhy strachu v bipolárním světě.“ Tak především: Studené válce se neříkalo nadarmo válka. Válka je výjimečná situace a ospravedlňuje výjimečná řešení (což ještě nutně neznamená lhát). To dříve uznávali i salonní liberálové. Za druhé: svět se asi jevil trochu jinak ze závětří univerzity v Terstu a jinak z každodennosti bolševického Československa. Člověk, který v něm vězel až po uši, neměl ambice studenou válku pískat jako nestranný rozhodčí. Sovětské impérium i demokratický Západ jsou dílem hříšných a chybujících lidí a měly své chyby. Nebylo těžké a nebylo žádnou hanbou nebo filosofickým selháním rozhodnout se pro tu lepší stranu – protože ve všech zásadních sporech jde nakonec o pravdu a je třeba se přidat tam, kde je jí více. Taky je třeba být přesný: dejme tomu, že Allendova vláda byla zvolena demokraticky: byla to ovšem vláda menšinová a v okamžiku, kdy byla svržena, měla ve veřejnosti minimální podporu. Tím se ještě nezastávám Pinocheta. Česká bolševická vláda nebyla zvolena nikým, vetřela se na chvíli do přízně veřejnosti a tuto veřejnost nakonec zbaběle zradila. „Protistrana“ se v Československu nemohla angažovat proto, že byla až po uši ve vietnamském maléru a hlavně, že si to na ní v Československu nikdo netroufl chtít. Z tohoto hlediska hraničí Bělohradského řeči o „tichém souhlasu protistrany“ s drzostí. V Chile se „protistrana“ nemohla angažovat prostě proto, že tam měla daleko. A pokud jde o nebezpečí nukleární války, bylo vzhledem k nezměrné zbabělosti komunistického Ruska od samého počátku nulové.

Bělohradský svou neutralitu ve skutečnosti jen předstírá. Mluví sice o holocaustu nebo hladomoru na Ukrajině, ale jenom proto, aby mohl ukázat, že imperialismus „křesťanského bílého muže“ je vlastně ještě horší. „Ve třech vlnách sucha, hladomoru a epidemií mezi lety 1876 – 1891 zahynulo v koloniích přes třicet milionů lidí“, čehož evropská impéria využila k tomu, aby se zmocnila tamějších zdrojů. Z toho Bělohradský uzavírá, že hladomory nejsou důsledkem nedostatku potravin, ale důsledkem nedostatku otevření společnosti vůči svému otřesnému obrazu. Jak tu stojí otázka viny? Na Ukrajině je to jednoduché. Odpovědnost nese zaostalé Ruské sovětské impérium a jeho krvelačný vůdce. Ale v Africe? Byla na suchu, hladomoru a epidemiích vinna západní společnost? Nebo domorodci? Závěr je ostatně absurdní, je to krátké spojení mezi filosofováním a praktickými politickými problémy, typické pro všechny intelektuální radikály utržené z řetězu. Bělohradský je tedy ve věci, moralizuje: jeho moralizování je zběsilé, nejde mu o spravedlnost, ale o zdeptání protivníka (tím se vracíme k fenoménu poručíka Duba). Podobné moralizování je (upozornil na to kdysi už Masaryk) v základech marxismu, a jeho důsledkem je mj. zrušení „vášnivé disjunkce“ mezi vědeckým termínem a nadávkou (viz např. „imperialismus“).

3. Nepřesnosti

Bělohradský bere v ochranu pojmem „třídní boj“: proč vlastně ústava zakazuje „označit tím jednoduchým přívlastkem boj mezi kořistnickými privatizátory a jejich zaměstnanci“? Co znamená přívlastek „kořistnický“? Zjevně to, že ne všichni privatizátoři jsou kořistničtí. Třída jsou ovšem privatizátoři. Třída nevzniká morálním rozlišením (třída darebáků). Tak jakýpak třídní boj. Třídní boj znamená kolektivní vinu. Možná, že ji postmoderní liberálové drží.

„Komunismus nebyl uzbrojen americkým Supermanem a Demokrátorem, zahynul na neschopnost měnit se v reakci na polemický obraz o sobě samém, a to v důsledku zničení faktického veřejného prostoru.“ Když si odmyslíme poněkud zavilý antiamerikanismus, je to na první pohled pravda. Ale jen na první pohled: jakýpak komunismus? Uzbrojeno bylo Sovětské Rusko: ideologii uzbrojit nelze, je z jiného světa než pozemské říše.

Světová konference klimatologů v Miláně prý „dospěla k jednoznačným závěrům: klimatické změny jsou v běhu a náklady na řešení jejich dopadů jsou dlouhodobě neúnosné“. Jakpak dospěla? Hlasovaly o tom učené hlavy? Ve vědě neplatí žádná demokracie. Jeden může mít pravdu proti statisíců. Kdyby se sešla konference astronomů v době Koperníkově, odhlasovali by, že země je placatá.

4. A nakonec: terorismus je papírový tygr

… nebo jakýsi prügelknabe, na něhož se svádí věci, které jsou hlubinnými vinami dekadentního Západu. „Terorista jako nepřítel Impéria Růstu je jen zkušební panák, na něm se Moc cvičí k úderu na pravého nepřítele – na angažovanou kulturu a její polemické obrazy obce, na kritické vyznavače modernosti. Celý boj proti terorismu je tedy jen jakousi předehrou k tomu, aby americký imperialismus a jeho přisluhovači zúčtovali s Václavem Bělohradským a stejně smýšlejícími. To je zároveň směšné, paranoidní a totálně nezodpovědné. Hranice prý nevede mezi teroristy a demokraty, ale mezi těmi, pro něž slova sociální spravedlnost, ústavní práva, úcta k člověku platí vždy. A těmi, pro které platí vždy jen dočasně. Ale co si počneme s těmi, pro něž ta slova neplatí vůbec, protože jim nic neříkají?

18. ledna 2004