Co povědět tento čtvrtek Angele Merkelové

Ve čtvrtek přijede do ČR na krátkou návštěvu Angela Merkelová. Nemohla si asi vybrat méně vhodný okamžik. To, co je o programu jednání s premiérem Sobotkou známo, je nic neříkající. To, co bude agenda jednání obnášet skutečně, se dá domyslet. Fakticky je to pro domácí scénu vítaná příležitost svést opět boj o premiérovu kůži.

Je nepochybné, že paní Merkelová bude chtít v předvečer voleb ve svém rodném Meklenbursku vykázat nějaký prokazatelný úspěch v jednání s visegrádskými potížisty, posílit svou pozici a chránit tedy kůži vlastní. Sobotka je pro ni z visegrádských premiérů nejvýhodnější partner, prováděl vždy nejmírnější a nejvstřícnější politiku - a za to samo o sobě bych si ho netroufl kritizovat. V migrační kalamitě jde především o to, jak v krajně svízelné situaci zajistíme bezpečnost České republiky, aniž bychom poškodili její demokratické uspořádání, aniž bychom se dostali do závislosti na těch uskupeních v “blízkém zahraničí“, které nás mohou či dokonce chtějí výrazně poškodit, a abychom dostáli závazkům, které jsme na sebe svou příslušností k Západu vzali (prosím nejen teď, ale už někdy před tisíci lety). Je trochu smutné, že právě proto je každá relativně rozumná zahraniční politika na české politické scéně tak snadno terčem snadných a záludných útoků.

Sobotkovi hlavní domácí protivníci se už vyjádřili jasně. „Pan prezident (Zeman, bd) chce se spolkovou kancléřkou hovořit o obdobných tématech jako s francouzským prezidentem. Brexit a jeho dopady na EU, migrační krize a s ní spojený terorismus.“ To prohlásil Zemanův mluvčí Ovčáček. (Spojení terorismu a migrace paní Merkelová popírá). Pan prezident se samozřejmě nechce profilovat v první řadě vůči Merkelové (na to tak úplně nemá), ale vůči Sobotkovi, což bude podstatně snadnější. Lze čekat, že populismem šetřit nebude.

Andrej Babiš, hlavní predátor na české politické scéně, který si na Sobotku už delší dobu systematicky brousí zuby, Merkelovou kritizoval přímo a tvrdě. Nechce jí prý radit: „pouze“ by se ji snažil přesvědčit, aby už konečně přestala být politicky korektní a začala jednat: To znamená prosadila uzavření vnější schengenské hranice a dohlídla nad tureckou a řeckou schopností zastavit tok uprchlíků. „Zatím to prý však vypadá, že si paní Merkelová vážnost situace v Německu buď nechce přiznat, nebo si ji ani neuvědomuje.“ Pan Babiš uděluje hraběcí rady, a to prostřednictvím imaginární Merkelové premiéru Sobotkovi. Vůbec není jasné, co má znamenat uzavření schengenské hranice: ploty jsou jen provizorní opatření, jejich účinnost s časem klesá, jak se názorně ukazuje na maďarském případu, opatření typu železná opona (s kulomety, elektrickými dráty a lidožravými psy) jsou nepřípustná a taky neproveditelná. Kromě toho, tu a tam někdo musí mít možnost vnější schengenskou hranici překročit a je otázka, jak bude šíře možností definována.

Předseda ODS Fiala se veze na populistické vlně („K moderní Evropě a její tradici islám nepatří“; proč řeší tuhle otázku, problém jsou migranti, a to v souvislosti s jejich množstvím, jejich náboženská orientace je sice problém taky, ale druhotný). Místopředseda KDU-ČSL Bartošek říká, že Evropa příliv dalších milionů migrantů v horizontu dvou až tří let není schopná kulturně, společensky a bezpečnostně zvládnout. Jistě, není schopná ho zvládnout provozně a za to nemůže. Za to, že není schopná ho zvládnout „kulturně“ - což je nepřesný termín -, si naopak může sama, opustila v mnoha zásadních ohledech sama sebe a nemá proti islámu co postavit. Body sbírá i Vojtěch Filip („Spolupráce mezi civilizacemi světa musí být rovnoprávná“ – jaképak civilizace, oprchají k nám statisíce lidí ze zbídačených zaostalých zemí a jejich ideologií je zachraň se kdo můžeš; navíc když český komunista mluví o civilizaci, zní to zábavně).

Všichni tito oponenti to mají vůči Sobotkovi snadné. A všichni jsou horší než Sobotka: někteří jen o fous, jiní propastně.

Jinak se snaží vyjadřovat jen Karel Schwarzenberg. Ani on ovšem není příliš přesvědčivý: souhlasí s Merkelovou, že islám už k německé kultuře patří. Nemyslím si, že bychom byli kompetentní posuzovat, co patří k německé kultuře a co ne, a hlavně, nemyslím, že na tom záleží. Jde o to, zda se sekulární demokratické politické uspořádání, postavené pořád ještě na křesťanských základech (řekl bych, že na jiných ani stát nemůže), dokáže vyrovnat i s tím, že část obyvatelstva vyznává náboženství odlišné. Vyrovnat se neznamená, že to druhé musíme aspoň trošku vyznávat. Ani náhodou.

Ještě závažnější je to, co tvrdí Karel Schwarzenberg dál, totiž že se nával uprchlíků do Německa Česka netýká, protože tu žádné nemáme. To je sice pravda, ale jen napůl, protože celá politika EU, a zejména Německa a zejména Angely Merkelové, stojí na tomto problematickém základě: „příliv imigrantů do Evropy jsme loni mohutně povzbudili. Učinili jsme tak bez toho, aniž bychom se vás na cokoli ptali, a nad vašimi rozpaky, obavami i strachem jsme ohrnovali nos. Teď, když si nimi sami nevíme rady, rádi bychom se s Vámi o ně bratrsky rozdělili: a to pokud možno bez nějakých velkých diskusí.“

Je velmi obtížné nepovažovat takový postoj za drzost. A je třeba proti tomu postavit pozitivní politiku, umírněnou, realistickou, která uzná zájmy našich spojenců i imigrantů a bude respektovat zájmy naše. Musíme vyjít vstříc lidem postiženým faktickým zhroucením států na Blízkém a Středním východě a v severní a střední Africe. Asi víc, než to děláme dosud. Musíme vyjít vstříc našim přetíženým spojencům, protože na sobě navzájem závisíme. Naše pomoc musí být účinná a nesmí překročit hranice toho, co je náš stát schopný unést. A můžeme to učinit jen tenkrát, když EU a západní společenství (samozřejmě spolu s námi) projeví ochotu a schopnost nynější zničující migrační vlnu zbrzdit účinněji než dosud. Zatím se EU pouze vydala na pospas bezbřehému tureckému vydírání a politici EU nemyslí nadále na nic jiného, než jak se s námi bez diskuse podělit o problém, který vyvolali přes naše hlavy.

V té souvislosti narážíme na jeden základní problém (už jsem o něm psal). EU nutně opotřebujeme, záleží nám na ní. Je jedním ze zhmotnění našeho zakotvení v západním demokratickém společenství. Dnes ovšem existuje spíš virtuálně a potěmkinsky než reálně: v jejím čele stojí osobnosti, které svou skutečnou autoritou připomínají pimprlové divadlo a udivují zvláštní směsí drzosti a bezmocnosti: Jean-Claude Juncker, Martin Schulz, Federica Mogheriniová ad. Zásadní rozhodnutí přitom domlouvají v zákulisí nejčastěji představitelé silných států - německá kancléřka, případně (spíš zřídkakdy) francouzský prezident. Výsledky této politiky, od řecké krize přes migrační krizi až po dojednání s Tureckem, které se mezi tím změnilo v dejme tomu tři čtvrtě islámskou diktaturu, nejsou povzbuzující. To se v demokratickém uspořádání stává. Ale v demokratickém uspořádání existují mechanismy, aby lidé na zodpovědných místech, kteří selhali, pokud možno rychle odešli a byli nahrazeni jinými, s alternativní koncepcí. A existuje tam silná a organizovaná (v tomto případě „evropská“) veřejnost, která je schopna si to vynutit. Dnes to takhle nefunguje. Z tohoto hlediska je EU integrovaná nikoli příliš, ale naprosto nedostatečně. Jsou tam jedni, kteří mají faktické kompetence, ale žádnou jasně definovanou zodpovědnost (šéfové silných států EU), a pak aktéři bruselského loutkového divadla, kteří to pak za ně (možná, případně) odskáčou. Takové funkci se německy říká Sündenbock a nejtypičtějším představitelem je už ze své funkce předseda Evropské rady Donald Tusk. Trošku to připomíná dělbu kompetence a odpovědnosti v někdejším bolševickém Rusku a jeho koloniích.

Přitom nejúděsnější na současné situaci je, že k politice, již teď silné země EU a v závěsu pak i celá EU provádějí, není zatím zformulována žádná jiná výrazná politická alternativa než couvání směrem k „předunijnímu“ stavu, k „národním státům“: to je pokus o cestování do minulosti, navíc nepříliš vábné; typický projev bezradnosti a hysterie.

Evropská unie, západní společenství a tedy i my, kteří bychom chtěli být jeho loajální a užitečnou součástí, jsme teď zrovna v situaci, která je sice úplně jiná než ta v roce 1938, ale svou vážností se jí vyrovná. A bohužel, na obzoru není široko daleko nikde žádný Winston Churchill.

Něco z toho, co jsem tu zmínil, jistě s patřičnou dávkou umírněnosti a ohleduplnosti, by snad měl pan Sobotka pošeptat do ouška německé kancléřce. Snad by to nakonec pochopilo i mnoho z těch, kteří dnes u nás dávají přednost rabiátům, Zemanovi, Babišovi, Okamurovi, Konvičkovi a jak se všichni jmenují.

21. srpna 2016; psáno pro Svobodné fórum