Západ ustupuje před Erdoganovými „Novými pořádky“

Netušil jsem, kolik máme u nás odborníků na vojenské puče a techniku jejich provádění. Čeští specialisté (např. inventární novinář nyní Babišovy MfD Milan Vodička) hovoří o tom tureckém se suverenitou, svědčící o tom, že se nejméně třech úspěšných osobně zúčastnili. Já jsem za celý svůj život nezažil ani jeden („Vítězný únor“ sice puč byl, ale nikoli vojenský). A dal bych přednost triviálnějšímu vysvětlení neúspěchu vojenského převratu v Turecku: nemohl uspět, protože Erdogan už stačil svou moc stabilizovat natolik, že se výrazně změnila povaha tureckého režimu. Od roku 1923 stál turecký sekulární stát (a sekulární stát je nezbytným předpokladem demokracie) na tom, že v případě nejzazší nouze zasáhne armáda. Proto se Turecko dokázalo po dlouhá léta bránit tomu, aby sklouzlo do osobní diktatury nějaké krvelačné zrůdy (Kaddáfí, Saddám Husajn, v Africe se jich vyrojila celá řada) nebo do fanatické teokratické diktatury íránského typu, což není o moc lepší. Obojí je vždycky na dlouhou dobu konečná všech nadějí na civilizovanější poměry. Turecký režim v posledních letech před Erdoganem určitě nebyl žádná vzorová demokracie, ale byl demokracii a svobodě otevřený. Teď už to nejde: byly nastoleny „Nové pořádky“ s lákavou ideologií „Návratu ke staré slávě“ (jak je to podobné Putinovu Rusku! Spojenectví Putina a Erdogana je v mnoha ohledech logické). Stejně jako v Rusku, i v Turecku to má podporu určité části veřejnosti: vzhledem k tomu, že tam už je se svobodou konec, nedá se faktická síla té podpory měřit, jen se zdá říci, že je dostatečná k upevňování a udržování diktatury s imperiálními ambicemi. A v tureckém případě, stejně jako předtím v ruském, je to jen reakce na slabost západního demokratického společenství a na mocenské vákuum, které v oblasti Blízkého východu vzniklo.

Nejsem odborník na Turecko a zajímá mne jen a jen to, co turecký vývoj dnes znamená pro západní demokratické společenství, pro Evropu a tedy i pro nás. Je to událost neblahá, která zapadá do katastrofické řady posledních dní, započatých Brexitem a Nice, ale je neskonale významnější než obě předchozí vzhledem k tomu, že Evropská unie už dříve z iniciativy kancléřky Merkelové poskytla novému, Erdoganovu Turecku z bezmocnosti a kapitulantství klíče od bran, jimiž do EU proudil a nadále může proudit statisícový dav migrantů, který už nyní jen obtížně zvládá. Politická nezodpovědnost kancléřky Merkelové a nynějšího unijního vedení je svým způsobem srovnatelná s neschopností britských a francouzských politiků v roce 1938. Jistě, dnes tu není žádný Hitler, jen davy deprivovaných lidí z rozvrácených oblastí Asie a Afriky, jejichž neštěstí využívají oponenti Západu ke svým mocenským cílům. Ale devastující síla této jejich politiky je v dnešních podmínkách docela srovnatelná s tou Hitlerovou.

Problém Evropy, evropských politiků a jejich intelektuálního backgroundu je, že bojují nejen s vyčůranými oponenty, ale sami se sebou, se svými idejemi, s nimiž si neví v nové situaci rady a které se jim vymykají z rukou. V uprchlické krizi měli problém s příkazem pomoci slabým a trpícím - navíc s vědomím, že se na jejich utrpění spolupodepsali, když nechtě přispěli k rozvratu oblastí, odkud masy lidí utíkají, a s jakýmsi pocitem metafyzické viny za bídu chudých částí světa, demagogicky živeným zejména od časů Karla Marxe a jeho pokračovatelů. Dnes je v popředí pozornosti otázka nelegitimity či legitimity vojenského převratu.

Vojenský převrat je ze stanoviska vyspělých západních zemí prostředek stejně zaostalý a nepřípustný jako třeba Boží soud. Problém je jen v tom, že v důsledku jeho neúspěchu se turecký režim osudově a nezadržitelně mění k horšímu - a dá se dokonce říci, že to byl zoufalý a opožděný pokus něčemu podobnému zabránit. To, co jsme slyšeli od našich i (dalších) západních politiků, vypadá velmi defenzívně: premiér Sobotka odsuzuje puč proti demokraticky zvolené turecké vládě, vyzývá k dodržování demokratických principů, k respektu k demokratickým institucím a svobodám. Násilí a zbraně nemají v politice demokratické země místo. Francouzský ministr zahraničí důtklivě upozorňuje, že zmařený pokus o vojenský převrat nedává tureckému prezidentovi bianco šek na čistky svých kritiků. Angela Merkelová telefonicky Erdogana vyzvala, aby se řídil zásadami právního státu, a vyslovila obavy z rozpoutané vlny rozsáhlého zatýkání. Komisařka Mogheriniová volá jménem EU po plném dodržování tureckého ústavního pořádku a zdůrazňuje důležitost, „aby v zemi převládla vláda zákona“. Všichni dohromady přitom vědí, že demokratické instituce a svobody a právní pořádek se dodržovat nebudou a vláda zákona nepřevládne, a cítí, že proti tomu mohou udělat jen velmi málo, mají svázané ruce. A český vicepremiér Bělobrádek dokonce protestoval proti „lynčování řadových vojáků“ (neřadoví se tedy lynčovat smějí).

Považuji za nutné v této věci upozornit na tři důvody, svědčící o jakýchsi mezích jednoduchého normativního soudu „vojenský převrat nikdy, nikde a za žádných okolností“. Nejde mi ani náhodou o obhajování vojenských převratů, jen o upozornění, že život a dějiny bývají někdy složitější než jednoduché fanatické teze a nepřímo, ale silně nabádají k poslušnosti příkazu „nesuďte, abyste nebyli souzeni“.

Za prvé: každá demokracie (a vlastně každé více či méně svobodné uspořádání společnosti, a např. přederdoganovské Turecko bylo v posledních letech své existence při všech svých slabinách o hodně svobodnější než všechny islámské země severní Afriky, Blízkého a Středního východu) je vnitřně zranitelná, protože před ní stojí jedna vždy znovu se kladoucí otázka. Chtěl bych ji vysvětlit na malém příkladu, který pro občany ČR nevyžaduje žádnou enormně bujnou představivost. Představte si, že se v nějaké zemi (nemusíme chodit až tak daleko) dostane zcela demokratickou cestou do významné politické funkce cynické čuně. Je to výraz vůle lidu, protože věřme tomu nebo ne, i lid se může mýlit. Zatímco v pohádkách se princovým polibkem šeredná ropucha mění v krásnou princeznu, v politických dějinách se polibkem vůle lidu cynické čuně promění zpravidla k horšímu a silou názorného příkladu se čuňáctví šíří jako morová nákaza po celé společnosti. Bolestná otázka zní: je možné se bránit pouze cestou formálně nadiktovanou stávajícími ústavními pravidly? Obecně už někdy od přelomu středověku a novověku platí, že svržení tyrana není zločinem. Žádný návod neexistuje, otázku je třeba řešit případ od případu, vždy znovu a podle dějinných okolností. Je taky jinak naléhavá ve vyspělých civilizovaných zemích jako USA nebo SRN, jinak naléhavá v třeba ČR, a zase jinak naléhavá bude v Turecku. Zase, nechci obhajovat vojenské puče. Chci jen varovat před tím, co Masaryk nazýval „rozvášněnou logikou nešetřící dějin“.

Za druhé (což s tím prvním souvisí): demokratické společenství neexistuje samo o sobě, ale v určitém rámci, je nějak ohraničeno: demokratickým společenstvím ani náhodou není celá zeměkoule nebo snad celý vesmír. Pro nás je to nejšíře vzato západní společenství, úzce EU a NATO. Se svým okolím, které je někdy nepřátelské, někdy neutrální, ale většinou jiné, se musí nějak vypořádávat a zohledňovat přitom své politické zájmy. Je mi líto, ale v našem zájmu výrazně bylo, aby vojenský převrat v Turecku byl úspěšný. Nejde o to, že bychom pro to byli měli předem něco dělat, jen o to, že bychom se neměli tvářit, jako že Erdoganovým vítězstvím byla realizována Pravda a Láska, která velí všem od Papuánců po Američany nedělat nikdy vojenské puče. A neměli bychom se ostýchat přiznat si, že porážka tureckého vojenského puče je pro nás katastrofa, a ještě přímo či nepřímo Erdoganovi gratulovat za jeho potlačení, jen ho přitom prosit, aby při něm trošku slevil ze své krutosti. Západní společenství je zachváceno hysterickým fanatickým doktrinářstvím, které mu mimo jiné brání provozovat jakoukoli politiku.

A konečně, zcela zásadní věc: věří se, že v západním společenství je „vůle lidu“ poslední a konečnou instancí. To ale je pravda jen v tom smyslu, že o tom, co je spravedlivé a správné, musí člověk veřejnost, lid, přesvědčit a získat je pro to. Že je to základní předpoklad stabilního a dobrého politického uspořádání. To, na čem vposledku záleží, není ovšem vůle většiny, ale vláda spravedlnosti a pravdy, jednoduše řečeno Boží vůle (dovedu si představit, jak to většina čtenářů strašně nerada slyší, ale to mi je fuk). Tu není možno nijak dokázat, ani nijak kvantifikovat. Je to věc osobního přesvědčení, a člověk o ní může své bližní přesvědčit (a to je v demokracii nezbytné) tím, že o ní vydává svědectví, vlastně zprostředkovaně, svými slovy a svými činy. Funkční evropská demokracie, jak se vyvíjela od osvícenství, stojí na tomto zřídka vyslovovaném, ale neodmyslitelném základě. Problém je v tom, že o tom dost často neví a degeneruje v prázdné a bezbranné doktrinářství, jaké teď Západ projevuje vůči Erdoganovu Turecku, Putinovu Rusku a dalším.

Vím, jak je těžké zrovna tohle vysvětlit. Odvolávám se proto na člověka povolanějšího, než jsem já, na českého protestantského filosofa Emanuela Rádla. Ten v roce 1935 v eseji „Německá revoluce“ (v níž kritizoval Hitlera a nacismus) napsal:

„Tuto jest třeba vyložiti důležitou věc o lidovládě, kterou dnešní malodušní obhájci demokracie přehlížejí. Lid opravdu demokratický jest pod zákonem pravdy; posledním slovem demokracie není „lid“ ani „většina“, nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky, hlasování lidu jen prostředkem. Kdyby se našel lepší prostředek než volby, nahradíme je beze všeho tímto lepším prostředkem.

Z toho důvodu samy volby a sám hlas většiny nic nezabezpečují, když před nimi nebyla provedena veřejná diskuse, v níž volič měl možnost slyšet různé návrhy na úpravu politických nesnází, návrhy, které musí pocházet od odborníků. „Soud lidu“ má jen tehdy cenu, bylo-li soudní řízení náležitě provedeno, a nikdy není posledním rozhodčím, neboť lid se mýlívá, jako se mýlí jednotlivci; proto musí mít i menšina svá práva a proto musí být vždycky možno odvolání od soudu lidu ke svědomí jednotlivcovu…

Z toho důvodu jest taky mylné mínění mnohých dnešních obránců lidovlády, že by pro ni bylo obzvlášť podstatné všeobecné a tajné hlasovací právo, parlament, poslanci, vláda odpovědná parlamentu, vláda většiny. Tito obránci zmechanizovali demokracii a učinili z ní pouhou instituci. Ne že by tyto věci byly vedlejší; institucí jest zapotřebí, ale hlavní věc jest, že demokracie jest vládou rozumu, pravdy, spravedlnosti, čestnosti, kdežto volby a parlament jsou jen prostředky k takové vládě; nerozumný parlament není demokratický a nečestnost není správnou lidovládou, ani kdyby byla kryta největší většinou.“

20. července 2016; Psáno pro Svobodné fórum