Otázka z Nice: jak se umíme bránit?

K masakru v Nice došlo rok a půl po atentátu na redakci časopisu „Charlie Hebdo“. Dva teroristé vystříleli tehdy redakci humoristického časopisu, protože neprojevoval dostatečnou úctu k islámu a k proroku Mohamedovi. Jejich komplicové následně zastřelili neozbrojenou policistku a zavraždili několik zákazníků košer samoobsluhy ve Vincennes. Pamatujete se ještě?

Přiznám se, že sám ten časopis ve mně nevzbuzoval ani nevzbuzuje žádné nadšení jak svým zaměřením, tak povahou humoru, který mi připadá poněkud nechutný. Neříkal bych to nahlas, kdybych neměl pocit, že dnes panuje v intelektuální společnosti u nás i v Evropě tak hysterická nálada, že tvrdit něco podobného je to, čemu se francouzsky řekne sacrilège. To samozřejmě ještě ani náhodou neznamená, že bych souhlasil s hromadnou vraždou, a ani to, že bych přehlížel, že ke svobodě projevu patří i svoboda zveřejňovat „kontroverzní“ věci, a že proto útok na ty, co zveřejňují kontroverzní věci, je útok svobodu projevu.

Obětí bylo celkem 17, zraněných necelá dvacítka. Dnes, s ročním odstupem, nám to připadá docela málo. Necelý týden po tom krvavém činu se v Paříži konala obří demonstrace, jíž se zúčastnilo skoro půldruhého miliónu lidí. Byli tam významní světoví politici včetně unijních špiček a čelných představitelů unijních zemí (Donald Tusk, Jean-Claude Juncker, François Hollande, Angela Merkelová). Heslo znělo „Nedáme se zlomit“.

Atentát byla velmi krutá a krvavá věc, je ovšem otázka, proč zrovna v souvislosti s ním vzbuzovat možnost, že by se Evropa, případně celý svobodný svět, snad mohly dát zlomit. Z hlediska iniciátorů byly však ty vraždy vlastně úspěšné: mimo jiné i díky té demonstraci se jim dostalo obrovitého „píár“. A tak během pár měsíců následovaly krvavé masakry, které svým rozměrem lednové atentáty z roku 2015 daleko přesáhly. Při sérii krvavých útoků v Paříži v noci z 13.na 14. listopadu 2015 přišlo o život celkem 130 lidí, 352 jich bylo zraněno. Při útoku na bruselské letiště a na bruselské metro zahynulo sice „jen“ 34 lidí, zraněných však bylo 340. Žádná spektakulární masová demonstrace nezlomnosti Západu se už nekonala. Snad je to tím, že se podobné události pomalu stávají součástí naší každodennosti, zatím ve velkých či významných evropských zemích.

Hromadné vraždění v Nice je další fáze v tomto krutém vývoji. Obětí bylo tentokrát podle předběžných údajů 84, zraněných 188, z toho 48 v kritickém stavu. To všechno však provedl jeden člověk, který měl k dispozici vypůjčený kamión a pistoli (ve voze policie údajně nalezla ještě atrapy dalších zbraní a nefunkční granáty). K akci se dodatečně přihlásil Islámský stát, pachatel ovšem nebyl v hledáčku policie ani bezpečnostních služeb kvůli podezření z napojení na teroristy. Je možné, že mu poskytli jakousi logistickou podporu (muselo by se to stát na poslední chvíli), je ovšem možné, že podpora byla jen morální nebo že ho jen inspirovali. Vlastně na tom tolik nezáleží.

Podstatné je to, co je právě „ve vzduchu“: fanatická ideologie, provázená jakousi náboženskou hysterií. A na druhé straně vykořenění, frustrovaní lidé bez velkých zábran a se sklonem k násilí. Obojí se nemůže nesetkat. Otázka je, co se proti tomu dá postavit.

Dá se předpokládat, že se policie v unijních zemích z nabytých zkušeností poučí a pro teroristy bude proto složitější útočit. To ale samo o sobě nestačí.

21. srpna loňského roku byla na obzoru katastrofa podobné povahy jako masakr v Nice. Do rychlovlaku z Amsterodamu do Paříže nastoupil Maročan, jak se posléze ukázalo, ozbrojený kalašnikovem. Těžce zranil dva cestující, pohromě zabránili dva neozbrojení američtí vojáci v civilu, t.č. na dovolené. Přidal se k nim jeden Brit. Útočníka zneškodnili. Jeden voják byl přitom zraněn. Personál rychlovlaku se kdesi zamkl.

Takováhle akce je daleko významnější než milionová demonstrace v čele s politickými papaláši. Společnost dává najevo, že je schopná se bránit a že je schopná riskovat. Tedy přesněji řečeno žádná společnost: dávají to najevo lidé, jedinci, kteří věří, že bránit se a riskovat při tom má smysl. A dávají to najevo v situaci, na niž nejsou zrovna připraveni a mohlo by se zdát, že jí jaksi „nedorostli“. Je trochu smutné a zároveň taky příznačné, že to vypadá, jako by se to odhodlání do Evropy muselo importovat z USA.

Jistě, bránit se proti rozjetému kamionu je o hodně těžší, než bránit se proti jednotlivci, byť ozbrojenému. Ale bránit se je třeba. Zvláštní je jen jedno. Bezprostředně po útoku se objevily zprávy, že hned na začátku smrtící jízdy v Nice se jeden motocyklista snažil kamionu bránit v cestě (a přišel při tom asi o život); že závěr dramatické akce policii usnadnil člověk, který vnikl do kabiny a pral se s řidičem o zbraň. Je to pravda, nebo ne? Připadá mi to docela podstatné.

Obranyschopnost země před zákeřným nepřítelem nezávisí jen na dobře připravených bezpečnostních složkách, a už vůbec ne na různých operetních samozvaných „domobranách“, jejichž záměry se od záměrů teroristů často až tak moc neliší. Záleží na lidech, kteří se do šlamastiky dostanou bez vlastního přičinění, ale vědí, co by měli bránit, věří, že bránit se je třeba a že se to nakonec vyplatí. Jejich víra je vždycky lepší než víra masových vrahů. A jsou v tom smyslu v přesile.

17. července 2016; psáno pro Echo24