Kam se můžeme posunout

Týdeník Echo mne požádal o článek, v němž bych by měl se měl pokusit o odpověď na některé otázky, naléhavé stejně dnes jako vždycky: Mění se česká společnost? Ocitá se Česká republika opět na jakési křižovatce? Je pro nás ještě důležitá demokracie? Zapomínáme? Je současné klima v politice a společnosti znepokojující? Kam se můžeme posunout? Zejména poslední z nich přímo vybízí k lapidární odpovědi. Než k ní dospěji, rád bych vyjasnil některé okolnosti.

Česká republika je ve stavu ohrožení, ve vážné krizi. Je to krize polistopadové demokracie a v některých momentech se zároveň kryje s krizí celého západního společenství, k němuž od listopadu 1989 už zase smíme patřit.

Na první poslech to zní apokalypticky. Je však třeba vzít v úvahu, že je to apokalyptické normálně, tak jako život a dějiny. Život i dějiny znamenají nikdy nekončící řetězec krizí, které nezbývá než překonávat.

Je také správné a zodpovědné chápat právě přítomnost, „tento okamžik“ jako chvíli, kdy se rozhoduje o všem - a sebe jako toho, na jehož rozhodnutí záleží. Jeden středověký židovský myslitel kdysi velmi pěkně poznamenal, že své momentální situaci by člověk měl vždycky rozumět tak, jako by síly dobra a zla byly ve světě zrovna v rovnováze a to, co rozhodne, je jeho hlas.

Současně ovšem platí, že v životě i v dějinách se střídají doby lepší s dobami horšími. Je to jistě relativní. Jen málokdo bude ovšem považoval dnešní dobu za jednu z těch lepších, stejně jako jen málokdo by po listopadu 1989 byl chápal to, čeho jsme se tehdy právě dožili, za úpadek a regres.

Listopadový převrat v roce 1989 znamenal návrat do duchovního, politického, kulturního prostředí, v němž se před tím po tisíciletí odehrávaly naše dějiny. Střízlivě vzato byli jsme spíše jednou z periferií západního společenství, ale i periferie má svůj smysl a význam a může celek obohatit. Střízlivý pohled na sebe samy přitom vůbec nepopírá, že každá část společenství má nějaký zvláštní a nezaměnitelný úkol a poslání, který za ni nikdo neudělá, takže bez ní by byl celek podstatně ochuzen.

Doba po listopadu 1989 znamenala v politické rovině obnovu demokratického uspořádání společnosti a právního státu. To, co vzniklo, mělo mnoho chyb, tak to v demokracii chodí. Pozoruhodná mi připadá jen jedna věc: že nedošlo k žádné výrazné obnově náboženského života. Tedy k takové, která by vyrovnala devastaci, cíleně a účinně prováděnou bolševickým režimem. Jistě, náboženský život je i v západní Evropě na ústupu, a u nás to už dlouho před komunistickým pučem nebylo nic moc. Ale dnešní zdejší úpadek je nesrovnatelně hlubší než dříve a než jinde. Jen to konstatuji. Náboženský život a církve jsou u nás setrvale předmětem hlubokého veřejného opovržení. To mi připadá podstatnější jev než různé technické nedostatky polistopadové demokracie.

Zdá se, že lidé berou to, co se odehrálo v listopadu 1989 a bezprostředně po něm, zcela spontánně nejen jako návrat k normálu, ale zároveň jako něco, co nám byl osud dlužen. Odtud patrně plyne velká nespokojenost s nedostatky polistopadové demokracie (o vážnosti těch nedostatků nepochybuji). Nedočkali jsme se toho, co jsme si zasloužili! I proto všichni před nedávnem tak rychle a tak rádi uvěřili floskuli: dvacet pět let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli: teď je třeba, abychom my, obyčejní lidé, konečně udělali pořádek.

Je to teze revoluční, a zvlášť zranitelní jsou lidé se zbytky nevolnické mentality: pány je třeba svrhnout a jejich místa zaujmeme my, obyčejní lidé. Bohužel se v takovém revolučním střídání na všechny obyčejné lidi nedostane, respektive ukáže se, že někteří jsou výrazně obyčejnější než ti ostatní. Tak se otvírá cesta k nekonečnému koloběhu revolučních změn. V současné době u nás stojí na špici jeden zcela obyčejný miliardář.

Zvláštní vývojovou křivku prodělává i nálada ve společnosti. První měsíce a léta po listopadu 1989 byly plny optimismu a dobré vůle na všech stranách, vládla jakási euforie, která pomalu vysychala. Pak postupně získávala půdu „blbá nálada“ – a někdy v letech 2012 - 14 ji vystřídalo něco, co vypadalo jako parodie na někdejší polistopadové nadšení. Byla to spíš záležitost jednak intelektuálů, jednak „dolních deseti tisíc“. Nemělo to tu sílu a dosah a teď to končí v blátě. Z toho plyne, že jsme se opravdu ocitli na jakési křižovatce. Znovu, a poprvé od roku 1989. Polistopadová demokracie se skoro sama od sebe zhroutila, svědčí to o její chatrnosti. Příčinou krize nebyla „korupce“ (oblíbená populistická finta, kterou využívají všichni revoluční demagogové) ale nefunkční nebo málo funkční mechanismy demokratického vládnutí. Společnou odpovědnost za to nese společně demokratická pravice i demokratická levice: svým selháním otevřely cestu Babišovi a Zemanovi, kteří každý po svém symbolizují to, čemu se říká Nové pořádky.

Zásadním neduhem polistopadového vývoje byla (a je) nedůvěra v politiku. Ruský bolševismus, který se prosadil i u nás, kladl důraz na přímý organizovaný teror; politiku považoval za techniku ohlupování mas - a zároveň ji ovšem taky v tom duchu zcela cynicky provozoval (je překvapivé, kolik lidí u nás ten názor i dnes zcela spontánně sdílí). Názor, že „politika je svinstvo“, u nás pak komunistická praxe neobyčejně posílila hlavně poté, co v roce 1968-9 komunistické vedení, kterému spousta lidí v době „Pražského jara“ dalo v podstatě z nezbytí svou důvěru, tuto důvěru až na nepatrné výjimky zklamalo a zradilo. A třetí vlnu nedůvěry v politiku přinesla ideologie českého disentu, jak ji vyjádřil v „Moci bezmocných“ Václav Havel. Havel kritizoval zkostnatělou („chcete-li buržoazní“, jak píše) parlamentní demokracii a proti ní postavil politiku nového typu, založenou na jednoúčelových iniciativách vytvořených ad hoc, v jejichž čele stojí vůdci nadaní přirozenou autoritou. To je ale předpolitická forma organizace společnosti: v době pronásledování Charty 77 jiná asi nebyla možná, ale to ještě neznamená, že by se něco podobného mělo stát vzorem pro uspořádání budoucí svobodné společnosti všeobecně – bylo by to docela nevěcné povýšení jedné dílčí zkušenosti na obecnou normu.

Výsledek tohoto úsilí Václava Havla a lidí z jeho okruhu ovšem nevedl ke vzniku nějakého nového typu politiky. Ti lidé jen v atmosféře všeobecné nedůvěry v politiku svým dílem přispěli k tomu, že tradiční politické struktury, které u nás vznikly, byly od počátku slabé a neduživé. Většina našich politických stran neměla (a dodnes nemá) skoro žádné členstvo jak ve srovnání se západní Evropou, tak s tím, jak to u nás vypadalo ještě před únorem 1948. Jsou to vlastně politické kluby pro vzájemnou podporu účastníků v politické kariéře (a zároveň taky permanentní volební štáby). Politickým stranám se v posledních letech moc nedaří ani v západních zemích, ale rozdíl od naší situace je pořád ještě propastný.

Jsou tedy u nás politické strany výhledově mrtvé? Vznikl tu jeden sice nestandardní, ale jak se zdá velmi životný útvar: Babišovo mediálně-ekonomicko-politické impérium. Demokracie se mění v oligarchii. Na členstvu tu nezáleží. Hlavní teze zní: všichni jsou na prodej a všechno se dá koupit. A otázka je: podaří se proti němu postavit něco pozitivního a přitom srovnatelně životného?

Polistopadová kritika politiky stavěla a staví na tom, že politika je pouze soubor technologií, použitelných k jakémukoli účelu, a je tedy velmi snadno zneužitelná. Proto je třeba ji soustavně bránit před ní samou – prodchnout ji něčím pevným a čistým, totiž morálkou. Je to reakce na jiné pojetí politiky, kterému se dařilo v táboře Václava Klause: zdravé a fungující tržní hospodářství má prý takovou sílu, že dokáže vygenerovat i demokratickou politiku. Obojí je špatně. Ve skutečnosti zdravé a fungující tržní hospodářství se může rozvíjet jen v demokratickém politickém prostředí. Politika jen důležitější než ekonomika. Na druhé straně politika má svá vlastní pravidla, svůj vlastní běh, který není možné jednoduše zvenčí znásilňovat. A konečně i morálka musí být sama opřena o něco dalšího a vyššího, aby nebyla jen soupisem dobových společenských konvencí. To, na čem záleží, je víra: přesvědčení, že člověk (konkrétní člověk, já, ty) není počátkem a koncem všech věcí, nýbrž jen nástrojem pro něco, co je nad ním a co ho přesahuje, že má ve světě poslání a že je za jeho naplnění zodpovědný. I morálka, stejně jako politika, musí být zakotvená ve víře a víra je vždycky osobní.

Jen pak může být politika tím, čím být má: nikdy nekončícím vrovnáváním zájmů a konfliktů ve společnosti v duchu spravedlnosti.

Názor, který se u nás uplatňuje, je postaven naopak na tom, že politik je stvoření předem pochybné a podezřelé, a proto musí být neustále pod přísnou kontrolou. O kontrolu politiků dbají instituce jako nezávislá policie, nezávislá prokuratura a nezávislá byrokracie – a samozřejmě i nezávislé iniciativy jako je Rekonstrukce státu, jejíž aktivisté před volbami do PS v roce 2013 obíhali kandidáty a ždímali z nich odpisy pod svoje zákonodárné iniciativy (pár statečných prý tehdy odolalo). Naskýtá se už jen otázka, proč mají být politici vůbec voleni – nebylo by lepší, kdyby si je byrokrati, policisté, prokurátoři a účastníci nezávislých iniciativ prostě najmenovali podle svého gusta? (Něco podobného chystá jako experiment iniciativa Svobodu médiím zatím jen pro výběr Rady České televize). Ve společnosti, která není postavená na důvěře ve svobodného odpovědného jedince, už politici zcela logicky žádnou politiku dělat nemohou, mají svázané ruce.

Rozložené české demokracii teď hrozí, že zdegeneruje v policejní a prokurátorský stát. Že by fungoval jaksi sám ze sebe a stál jen na podpoře nezávislých iniciativ a spřízněných médií (Respekt, Aktuálně.cz ad.), je jen obtížně představitelné. Naštěstí je tu navíc ještě k dispozici manažerský spasitel, který už předem přesvědčil zástupy, že je dokáže nasytit vodňanským kuřetem a koblihami. Fanatismus nemůže fungovat sám o sobě, musí být spojen s pragmatismem. Když ovšem politické uspořádání stojí na propojení fanatismu, intelektuálního snobismu a populistického kýče, bude velmi obtížné s ním hnout.

Zbývá už jen zmínit zahraničně politickou kulisu: to vše se odehrává uprostřed migrační krize, která má povahu obrovské přírodní kalamity, ale zároveň jakési soft třetí světové války: neexistuje sice jasně definovaný nepřítel (statisíce deprivovaných lidí, prchajících z chudých a rozvrácených oblastí Asie a Afriky, za nepřítele považovat jistě nelze), ale zato je tu spousta vyčůraných chytráků, od Putinova Ruska po Erdoganovo Turecko, kteří se snaží z evropských potíží těžit a evropské problémy živit). A na evropské straně vlastně jen Chamberlainové a Daladierové, kteří dávají najevo bezradnost a bezbrannost.

Druhá věc je bujení nestandardních politických uskupení v západoevropských zemích: něčím podobným byli už kdysi dávno zelení, v době nedávno minulé se objevili „piráti“, a teď velmi úspěšné útvary jako Syriza nebo Podemos. A „na druhé straně“ různé strany či hnutí bojující s pomyslným nepřítelem (islám, islamismus, „radikální islám“) za neexistující hodnoty (což trochu připomíná německý antisemitismus z doby mezi světovými válkami). První bývají z neznámých důvodů řazeny spíše k „levici“, druhé ke „krajní pravici“ – přitom je těžké se zbavit dojmu, že patří všechny do jednoho pytle extremismů nepřátelských demokracii. Tahle móda se přelila i k nám.

V té celoevropské krizi není také úplně jasné, jaké jsou ty hodnoty, které bychom vlastně všichni dohromady měli společně hájit. Je např. velmi obtížné hájit proti militantnímu islámu náboženskou lhostejnost. A nejde jen o to, co je třeba hájit, ale co je třeba prosazovat, a tedy taky šířit. Věci, které nejde prosazovat a šířit, nejde ani bránit. Defenzíva (např. to, čemu se říká multikulturalita) je stejný nesmysl jako pacifismus. A navíc je těžké se zbavit dojmu, že na „islamistech“ samozvaným bojovníkům za evropské hodnoty nejvíc vadí to, že věří v boha.

Problém politiky v Evropské unii i v silných státech unie je taky v tom, že po politických lídrech nadešla, jak se zdá, doba administrátorů. Přitom politický lídr neznamená jen diktátor typu Hitlera nebo Mussoliniho, politický lídr byl i Winston Churchill, Konrad Adenauer, John F. Kennedy. Specialitou dnešní doby uprostřed globální migrační krize je aspoň v Evropě zdivočelý administrátor, který řádí s vehemencí náboženských fanatiků (přitažlivým a snadným cílem kritiky je teď nešťastný předseda Evropské komise Juncker, ale není snad Angela Merkelová v mírnější, civilnější podobě něco podobného?).

Po této dlouhé přípravě se konečně odvážím stručně odpovědět na otázky, které mi byly položeny.

Mění se česká společnost? Bohužel moc ne. Spíš se čím dál tím víc zabydluje ve svých nedostatcích, které nasbírala v minulosti. Odtud různá nacionalistická a bolševická rezidua, která dohromady tvoří – dnes jako dříve – upadlý a odpudivý český „národní socialismus“, jejž nedopatřením bereme jako součást našich demokratických tradic. Svoboda, jíž jsme nabyli po převratu v roce 1989, byla příležitost, abychom se ho zbavili. Nestalo se. Beru to i jako své osobní selhání.

Ocitá se Česká republika opět na jakési křižovatce? Ano, víc než kdy jindy. Deprimující je přitom povaha křižovatky: zdá se, že všechny cesty z ní vedou zpátky. Jenže tak je to vždycky. Cesty zpátky stačí najít, cesty dopředu se musí postavit. Stavební podmínky jsou zrovna dnes z vnitropolitických i zahraničněpolitických důvodů dosti nepříznivé.

Je pro nás ještě důležitá demokracie? Demokracie není nic, co by tu už bylo. Měli bychom si ji udělat. Pak pro nás bude opravdu důležitá. Zatím jsme moc nepokročili.

Zapomínáme? Zapomínáme setrvale to dobré z našich národních tradic, co by nám mohlo pomoci. Všechno špatné si pamatujeme a nejsme schopni se toho zbavit. Jistě, bolí to a dá to práci.

Je současné klima v politice a ve společnosti znepokojující? Ano, klima v politice a ve společnosti je ostatně znepokojující vždycky. Mělo by se s ním něco dělat, je to příležitost. Příležitost pro různé hochštaplery: ti už se jí chopili. Ostatní zatím nějak zaspali.

Kam se můžeme posunout? Lapidární odpověď je nasnadě. Nebylo by to poprvé, máme v tom jistou tradici. Proto bych chtěl vnést do mého textu závěrem i něco optimismu: nezapomínejme, že se můžeme posunout i jinam.

4. - 10. července 2016; psáno pro týdeník Echo