Literárně kritická tvorba Jana Lopatky jako politikum

Dámy a pánové, vážení přátelé,

děkuji pořadatelům konference, že mi tu umožnili vystoupit.

Krásnou literaturou se už mnoho let nezabývám. Budu tedy mluvit o politickém aspektu díla Jana Lopatky a šířeji i Tváře, k jejímuž okruhu jsem patřil.

Jsem rád, že tu mohu vystoupit. Za prvé, je to pro mne osobní záležitost: Tvář byla a je moje věc, byl jsem při tom; a Honza byl můj kamarád.

A za druhé, což s tím souvisí: když tu budu o Tváři mluvit, je to pro mne jakési vyznání, přesahující úzký rámec tématu. Umožňuje mi tu stručně shrnout i to, oč mně, a jak jsem přesvědčen i nám (Tváři) šlo, čemu jsem pak věnoval celý život a na čem trvám i dnes, i když je to v lecčems odlišné od toho, co se nakonec prosadilo a co dnes „frčí“.

Můj příspěvek je stavěn zcela konvenčně, má tři části: úvod, stať a závěr.

I. Úvod: doba, o níž bude řeč – „zlatá šedesátá“

Nostalgie, s níž o této době hovoří zejména ti, co ji nezažili, mne občas konsternuje. Můj pohled je pohled přímého účastníka, a mohu se vší rozhodností prohlásit: byla to doba hnusná, zrůdná a především naveskrz prolhaná. Jistě, byla „lepší“ než padesátá léta, ale to příliš nedokážu ocenit, tehdy jsem byl malé dítě a byl jsem ušetřen přímého zásahu stalinských zvěrstev. „Moje doba“ byla tato, a nemohu z ní mít tu správnou radost. Její světlé stránky byly dvě: za prvé byl jsem tehdy mladý. To se ovšem v životě přihodí každému. A za druhé – bolševický režim se tehdy rozkládal, ten rozklad byl v některých ohledech trochu podobný svobodě, a navíc tu byla naděje, že se rozloží úplně. Ta naděje se ovšem tenkrát, jak všichni víme, nenaplnila.

Ideologií tehdejších kulturních a posléze i politických elit byl „socialismus s lidskou tváří“. Přichází prý doba, kdy bude konečně možné vybudovat „socialismus“ bez stalinských deformací a obohacený o české demokratické a humanitní tradice. Nezasáhla zdaleka jen komunisty. Vlastně nejpřehledněji a nejvýrazněji zformuloval její teze filosof Jan Patočka, který sám nebyl komunista, ale šlo mu tehdy o to, tápající polepšené komunisty kultivovat - a tak jim vyšel názorově na půl cesty vstříc. Činil tak mimo jiné v esejích, které na konci šedesátých let shrnul do knížky „O smysl dneška“. Měla vyjít v nakladatelství Mladá fronta v edici Váhy v roce 1969, nestihlo se to už, šla do stoupy, cestou do stoupy se ovšem řada výtisků rozptýlila mezi čtenáře (byl tenkrát, jak už jsem naznačil, nepořádek). Pak ji vydali v roce 1987 v exilu v edici Rozmluvy.

Shrnuji velmi stručně základní myšlenky tehdejší Patočkovy ideologie:

Vůdčí ideou novodobých českých dějin je „elementární demokratismus, jehož podstatou je myšlenka rovnosti, zasahující i do oblasti hospodářské a sociální… Od dekretů Josefa II. k naší radikální demokracii (radikálové z roku 1848, Frič, Sabina, Arnold bd), k vývoji po první i druhé válce i k našemu lednu (tj. k lednovému plénu ÚV KSČ v r. 1968, na němž byl sesazen Antonín Novotný, bd) vede linie, v níž lze spatřovat stálé prohlubování téhož tématu.“ Český elementární demokratismus činí dle Patočky i naše vtělení do „socialistického tábora“ (rozuměj do ruské koloniální veleříše, bd) „pochopitelné a důsledné“. (Filosofie českých dějin, Sociologický časopis č. 5/1969, str. 462 ad.)

Patočka dále píše: „My jsme k socialismu, byť i ve stalinské verzi, šli na rozdíl od ostatních s celou duší“. Proto prý byl i náš „rozchod se stalinskou formou něčím specifickým“. Po době „kultu osobnosti“ (stalinská hrůzovláda, bd) následuje „energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí a podstaty ideje socialismu“, což je vlastně „cesta zpět k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka“. (K ideji Národního divadla, O smysl dneška, Rozmluvy 1987, str. 141, 149).

A jak ten smysl socialismu vypadal v globálu v době, kdy Patočkovy práce vznikaly, tedy ve „zlatých šedesátých“? „V soudobé situaci rozděleného světa, jehož jedna část deklaruje stále ještě princip individuálních svobod, kterým neodpovídá asociální skutečnost (svobodný západní svět, bd), a druhá (ruské koloniální impérium, bd) má na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplínu, zdál se prosvítat (v „socialismu s lidskou tváří“, bd) světlý bod možné syntézy, která by nebyla eklekticismem, nýbrž tvořivým řešením“. Jde o ideu, „která je zároveň výkladem naší celé existence od počátku našeho moderního národního bytí, příspěvkem ke snaze celého dnešního lidstva a indexem možné budoucnosti“ (minulý čas v citované pasáži souvisí s tím, že než stačila Patočkova úvaha vyjít, v srpnu 1968, učinily tvořivé syntéze přítrž ruské tanky). (Náš národní program a dnešek, O smysl dneška 194).

Dnes, z odstupu, je nad slunce jasné, že jde o nesmírně ambiciózní a přitom docela ujetou koncepci, postavenou na falešném výkladu naší minulosti i (tehdejší) přítomnosti. Zároveň to byl pokus nějak zachránit a ospravedlnit aspoň část z toho, co se u nás dělo po únoru 1948 a vlastně do značné míry už v letech 1945-8. A taky pokus naroubovat něco přirozeného a pozitivního (české demokratické a humanitní tradice) na shnilé a zlé (bolševické) kořeny. Bylo to celé pokus o falešný kompromis - o kompromis mezi lží a normalitou, mezi lží a pravdou. A kompromis mezi lží a pravdou je vždycky lež. Součástí takového kompromisu bylo ve „zlatých šedesátých“ nejprve prznění literatury, a posléze také prznění politiky (pokud se tomu, co se tehdy provozovalo, dá vůbec říkat politika).

Jen na okraj malá demonstrace falešného kompromisu na jednom konkrétním příkladu. Tehdy byl v módě mimo jiné i „dialog mezi křesťany a marxisty“. Socialisté s lidskou tváří došli k závěru, že rozhovorem s křesťany je možné myšlenku „socialismu“ obohatit. Jenomže takový dialog (je otázka, proč by měl být zrovna mezi „marxisty“ a křesťany), musí znamenat, že se dostanou ke slovu i ti, kteří si – například jako já – myslí, že řada marxistických tezí, a to jak těch z marxismu 19. století, tak z „marxismu-leninismu“ (závazná státní ideologie ruské koloniální říše), je s křesťanstvím naprosto neslučitelná: především přesvědčení, že hlavní hybnou silou dějin je nenávist, a že právě a jen touto nenávistí se lze postupně „pronenávidět“ až k lásce, jaká tu ještě nebyla.

Koncepce dialogu v pojetí socialistů s lidskou tváří se spíš podobala tomu, co se zpívá v jakési slovenské revoluční písni z devatenáctého století: Garibaldi hovorí, že sa Nemca nebojí, a Nemec mu zas hovorí, Garibladi chlap si dobrý.“ Navzájem se pochválíme a shodneme se na tom, že to všichni myslíme upřímně. Je příznačné, že naši přátelé z Tváře, kteří se oficiózního dialogu mezi marxisty a křesťany chtěli jako křesťané účastnit, bývali obvykle předem vyhozeni.

II. Stať: Lopatka, Hrabal, Tvář

Přecházím k vlastnímu tématu: kritika „prznění literatury“ v šedesátých letech.

Především není pravda, že by období předcházející zlatým šedesátým, padesátá léta, český stalinismus, byly literárním vákuem. Tehdy vznikala díla, která patří k vrcholům moderní české literatury. Namátkou jmenuji tři jména: Bohumil Hrabal, Egon Bondy, Jan Hanč. Všichni mají společné to, že psali jen pro velmi, velmi omezený okruh čtenářů. Širší veřejnost se s nimi seznámila s velkým časovým odstupem, v původní podobě a v úplnosti vlastně až po listopadovém převratu 1989. Něco ovšem bylo možno publikovat už po deseti letech – mimo jiné i ve Tváři (výběr z Bondyho „legend“ se dostal až v roce 1969 do čísla, které už nevyšlo, protože nás zakázali).

Bohumil Hrabal nám už v roce 1965 dal k dispozici svůj básnický text Bambino di Praga. Byl brutálně krásný a místy zároveň i velmi oplzlý. Otiskli jsme z něho podstatné ukázky v čísle 9/1965. Nato se rozpoutalo furore. Tvář už byla na prahu (prvního) zákazu a furore bylo napůl organizované: zčásti ovšem taky spontánní (lidé nebyli na něco podobného zvyklí). Dostali jsme na stovku rozzuřených čtenářských dopisů, především nám psaly celé kolektivy základních organizací bolševického Československého svazu žen. Pamatuji si jeden, v němž jakási svazová funkcionářka psala rozhořčeně o tom, že autor se „nešetrnou rukou dotýká toho nejčistšího, co žena má“ (ta paní měla zřejmě na mysli to, co náš nynější prezident, když je zrovna v ráži, vytrvale opakuje v rozhlase do mikrofonu; jak se ta doba změnila!). Nakonec nás fakticky zakázali, ale ne přímo a výslovně kvůli tomuhle.

Bohumil Hrabal byl obezřetnější než my, pro účely vydání ve zlatých šedesátých svá díla ve spolupráci a redakčními kolektivy vydavatelství upravoval a uhlazoval (bylo od něho vlastně hezké a zároveň bezelstné, že nám pár ukázek z jejich původní podoby poskytl). Nebyl v tom ani náhodou jediný. Jan Lopatka se tímto nešvarem, přizpůsobování živých literárních děl dobovému ideologickému a estetickému úzu, zabýval ve studii „Nebývalé problémy textologické“. Vyšla ve sborníku Podoby (vydávali jsme jej v letech 1966-67 v době, kdy Tvář nevycházela, chtěli jsme, aby se jmenoval Tváře, ale to nám cenzura nedovolila; studie je v druhém ze dvou vydaných sborníků, do tisku šel někdy na začátku roku 1967, ale vyšel až na začátku roku 1969, vydat knížku trvalo tehdy mnoho měsíců – důležité je, že vyšel už bez cenzury, která v letech 1968-9 pár měsíců přechodně nefungovala).

Lopatka nejprve uvádí příklady toho, jak se v šedesátých letech proměňovaly Hrabalovy texty ze „samizdatové“ podoby do publikovatelné. Cituji tu jen dva nejvýraznější s tím, že jde o krajní polohy, „umravňující“ a „politicky cenzurující“ a nevystihují celou bohatou škálu úprav. Oba čerpají z textu Jarmilka, který Hrabal posléze předělal na povídku.

Příklad první: původní verze: „A Jarmilka si zakládá ruce a křičí: Jděte, pacholci! Jdětě! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když mu dobrák ženská podrží, tak se pak na ni vyserete a ještě posíláte domů anonymní dopisy, že se kurvím s ženatejma chlapama.“

Úprava z šedesátých let: „…a když s ním ženská trochu pohovoří, tak jí uděláte vostudu a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama.“

Příklad druhý: původní verze: „Mám ještě bratra, ale teď je zavřenej, vedl s újezdním tajemníkem rozpravu a tak ho zabásli.“

Úprava z šedesátých let: Mám ještě bratra, ale ten je už tři měsíce v nemocnici.“

Touto cestou se z živé literatury stává ulízaná a napomádovaná lež. A Lopatka k tomu píše: na jedné straně stojí Hrabalovy texty z padesátých let, „které nikdy nevyšly, jsou však známy přátelům autorovým, jejich přátelům a některým nakladatelským pracovníkům. Představují část základního fondu autorovy tvorby, představují důvod, pro který bylo s autorem vyjednáváno jako s autorem, představují předobraz toho, co je z autorova díla známo veřejnosti. Veřejně jsou naopak známy texty, které jsou často – tam, kde jde o přepracování původních variant – jen jakousi běžně literárně přijatelnou informaci o textech původních. Tento jev se stal za poslední léta tak běžným, že jeho nekulturnost už pomalu ani nepřipadá na mysl.“ A mluví o tom, že na autora je vykonáván zvláštní promyšlený systém tlaku: „Autorův text není chápán jako objekt, který může být případně natolik neobvyklý, nový, že nutí prověřovat vlastní zkušenost s uměním a hledat k němu cesty, ale jako surovina, kterou je třeba prací s autorem, tj. tlakem na něho, domyslet, dovést k té prefabrikované podobě, která je v kurzu.“

Podle Lopatky se texty z této perspektivy dělí na tři kategorie: na texty pologramotné, texty sdostatek výrazné a texty přijatelné. „Texty pologramotné bývají většinou přijaty a podrobeny kolektivní tvůrčí proceduře. Jednak proto, … že se už léta předpokládá, že texty pologramotné jsou tím nejvěrohodnějším realistickým svědectvím o našem životě.

Prací s autorem se většinou dosáhne toho, že výsledné kolektivní dílo postoupí do druhé kategorie, k textům přijatelným.

Textům dostatečně výrazným, a tedy odlišným od homogenní produkce, se už dnes teoreticky přiznává právo na vydání. Říká se jim experiment. Ten je ovšem třeba také s autorem domyslit, aby jednak nebyl vyložitelný jako sociální alegorie (rozuměj politická, bd), … aby byl nejen nějakým hraním se slovy nebo nedůstojnou provokací, ale … experimentem zároveň angažovaným. Nároky, které jsou tu na autory kladeny, jsou nadlidské… Zřejmě stačí jen jednou uposlechnout zrádného a unavujícího našeptávání a je velice těžké pak hledat cestu zpět.“

A konečně je tu třetí kategorie, „přijatelná tvorba“. Totiž „taková, která plní tyto požadavky už při samém vzniku. Ať už proto, že autor na víc nestačí, nebo reflektovaně a cynicky plní předpokládané nároky. Její produkty jsou každému z nás důvěrně známé – vychází jich do roka slušná řádka. Jsou trochu tradiční, trochu experimentální, trochu odvážné, trochu zbabělé; a zejména nudné. Tak je podle mého názoru možné osvětlit kosmografickou záhadu naší literární přítomnosti – vznik marťanského písemnictví uprostřed Evropy.“

Problém „kurvení literatury“ se tedy netýká jen přepisování starých textů, ale i procesu tvorby textů nových. Autoři sami svá díla dobrovolně kurví už ve chvíli, kdy je píšou.

Politický aspekt Lopatkovy analýzy, a šířeji činnosti Tváře ve „zlatých šedesátých“, je trojí:

a) Žijeme v Absurdistánu, jehož součástí je vytváření pseudoliteratury (a v poslední fázi pak i pseudopolitiky, o tom ovšem psal až v letech 1968-9, v kratičkém období bez cenzury, Emanuel Mandler).

b) To, co je v daných podmínkách možné a zároveň nutné udělat, je tento stav věcně popsat, pojmenovat a bránit tak jeho šíření.

c) A nasnadě je závěr: celý projekt „socialistického umění“ a šířeji „socialismu s lidskou tváří“ stojí na falši. A proto to s ním taky nemůže dobře dopadnout.

K problému Hrabal, Bambino di Praga a prznění literatury se pak Lopatka vrátil ještě v prvním čísle obnovené Tváře na podzim roku 1968, v jakési reflexi nad čtenářskými dopisy z roku 1965, které jsem tu už zmínil. Měl volnější ruce, cenzura přechodně nefungovala. Ocitoval tři ukázky, a pak se věnoval nejprve tomu, na čem se pisatelé bez domlouvání shodnou: „Nápadná shoda ve stavbě textů je jistě zajímavá: 1. alibistická distance od časopisu a případných pomyslných následků, které by mohly dolehnout i na pouhé jeho čtenáře („Pouze náhodou se mi dostal do ruky“, „toto číslo se nám dostalo do ruky náhodou“, to se dá ovšem prakticky rekonstruovat i tak: nejsme čtenáři tohoto časopisu, doslechli jsme se však, že v 9. čísle je cosi pikantního), 2.barvitý popis incidentu, 3. žádost trestu („rádi bychom věděli, jaký závěr bude učiněn“, „Existuje vůbec nějaká cenzura tisku…?“) a konečně, 4. protokol estetické evidence, na místě podpisy dokumentovaný.“

K samotnému obsahu dopisů pak Lopatka píše: „Co vyjadřují? Prastarou nechuť k výraznosti, štítivost nad dokumentem, který příliš náruživě poodhaluje něco z privátního života podrážděného publika, žádost, aby některé věci zůstaly „doma“, aby projevy náhody a podvědomých spojů, pokud se objeví, byly posvěceny „myšlenkou““.

A nakonec upozorňuje, že přístup vydavatelských redaktorů k původním textům se v zásadě příliš neliší od přístupu rozlícených autorů čtenářských dopisů: „Jaké však bylo po celá léta – a je i dnes – chování profesionálních literárních pracovníků k původním Hrabalovým textům? Byly to rozpaky, zákazy, rady, jimž autor posléze v mnoha případech vyhověl. K čemu směřovaly? K tomu, aby se texty normalizovaly, aby si zachovaly trochu pikantních dokumentárních fines, aby je však autor naplnil navíc vyšším smyslem historickým jako v Ostře sledovaných vlacích, či aby je přivedl ke skutečné dvojsmyslné obscénnosti, jak se mu opravdu v některých případech nakonec znamenitě podařilo. Jen forma je jiná než u lynčerských dopisů.“

(Pozn.: „Ostře sledované vlaky“ vznikly, pokud se dobře pamatuji, složením a „úpravou“ dvou Hrabalových textů z padesátých let, ovšem “odbojářský“ závěr není ani v jednom z nich, ten vznikl až během jejich lepení v jednu knížku někdy v první polovině let šedesátých).

III. Závěr

To, co z Lopatkových kritik a vůbec z naší činnosti ve Tváři plyne, je: „Zlatá šedesátá“ byla v mnoha ohledech prázdná, nafouknutá bublina. Přesto byla po listopadu 1989 v podstatě přejata do literárního i všeobecného povědomí tak, jak je tehdy jejich čelní představitelé (Jan Patočka, viz výše, a samozřejmě nejen on) předváděli. Ve skutečnosti to byla po mnoha stránkách odpudivá, tragikomická doba a srpnová ruská intervence z roku 1968 byla jejím úděsným, ale logickým vyvrcholením.

Význam toho, co jsme ve Tváři dělali, bylo, že jme se pokoušeli o jakousi korekturu falešného obrazu, který si ta doba sama o sobě utvořila. Tento falešný obraz byl dnes v podstatě bez dalšího přejat. A apel, který z naší činnosti plyne i pro dnešek, je: zásadně, za žádných okolností (pod dvojím tlakem cukru a biče) nepřijímat falešné, iluzorní kompromisy. Považuji za svou povinnost to připomínat, pokud to ještě jde a pokud jsem toho schopen.

A na závěr dvě poznámky na okraj, dosti podstatné:

Za prvé: falešným kompromisem byla od počátku poznamenána i Charta 77 (kterou jsem podepsal mezi prvními, je to tedy z mé strany taky jakási sebekritika): „socialisté“ (tj. bývalí stoupenci bolševického režimu) i „nesocialisté“ v ČSSR našli společnou ideovou platformu v lidských právech, tak jak byla zformulována ve dvou dokumentech OSN. „Garibladi hovorí, že sa Nemca nebojí…“ Bylo to překotné a nedůsledné. Domluva „socialistů“ i „nesocialistů“ byla jistě možná a potřebná (není pravda, že „komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly“), jen to byl velmi obtížný úkol na delší dobu, odbytý, falešný kompromis se do budoucna vždycky velmi nevyplatí. A mám velmi za zlé Václavu Havlovi (který taky patřil ke Tváři a dal to mnohokrát najevo, naposled v krásném článku o Kunderovi z roku 1969), že tehdy na tento falešný, neuvážený a laciný kompromis šel.

Tento falešný kompromis pak osudově poznamenal naši polistopadovou demokracii, učinil ji zranitelnou a velmi přispěl k její dnešní úděsné transformaci v Babišistán a Zemanistán.

A za druhé: pořád dokola se už léta mluví o „vyrovnávání se s minulostí“. Co je vlastně minulost, s níž se potřebujeme vyrovnat? Zatím se opájíme dvojím pseudovyrovnáním, které dnes už jen odvádí pozornost od podstaty věci: je především zjevné, že neustálé kultovní omílání českého protinacistického odboje a německých zvěrstev za protektorátu nemá dnes už jiný význam než droga, která nám má dát zapomenout na to, co je naléhavější, protože bychom se za to měli taky stydět („stydění se“ je neodmyslitelnou součástí skutečného vyrovnávání se s vlastní minulostí). Nacismus a německý protektorát je dnes strašná, ale uzavřená kapitola. A slouží dnes jen různým chytrákům, kteří ji zneužívají k tomu, aby dutým patosem a uměle hecovanou hysterií umlčeli skutečnou a vážnou diskusi o živých problémech.

A stejným pseudoproblémem je dnes i „vyrovnávání se s komunistickou minulostí“ an sich. K padesátým letům se dnes netroufnou na plnou hubu hlásit už ani komunisté. Žádná recidiva „komunismu“, a upřímně řečeno ani bolševismu, dnes nehrozí. I to je naštěstí uzavřená kapitola. A tak okázalý „boj proti komunismu“ slouží dnes různým chytrákům, zejména z Babišových médií (např. Luděk Navara), aby odváděli pozornost od aktuálních problémů (tedy v první řadě od babišismu a fanatického „protikorupčního“ běsnění, jež jdou ruku v ruce).

Zato skutečným, stálým a naléhavým problémem je neustálé české pokušení uzavírat falešné kompromisy mezi různými vlezlými prolhanými mesianistickými ideologiemi (bolševismus je jen jednou z nich, dnes poměrně vyčichlou) na jedné, a naší lepší (demokratickou, na křesťanských základech postavenou) minulostí a naší polistopadovou demokratickou přítomností na druhé straně. S tím pokušením je třeba stále znovu bojovat.

O něco podobného jsme se snažili před půlstoletím ve Tváři.

předneseno 9. 6. 2016 na konferenci Jan Lopatka, pořádané Revolver Revue