Je to podobné jako v únoru 1948, ale o fous lepší

Poté, co premiér Sobotka a ministra Chovanec odrazili poměrně hladce a energicky útok Andreje Babiše na policejní reorganizaci, mohlo by se zdát, že bude nějakou dobu klid. Nasvědčovaly tomu i oligarchovy poměrně hysterické reakce na veřejnosti. Ve skutečnosti se revoluční síly poměrně rychle zformovaly k protiútoku.

Šlachtův podřízený, vedoucí ostravské depozitury ÚOOZ Jiří Komárek veřejně nařkl policejního prezidenta Tuhého z podílu na „brutálním úniku informací“ při objasňování hospodářské trestné činnosti. A zároveň požádal pro sebe i plukovníka Šlachtu o slyšení před bezpečnostním výborem sněmovny. Podobného slyšení dosáhl kdysi v roce 2006 Šlachtův předchůdce ve funkci Kubice. Tento postup není tedy sice úplné novum, ale míra revolučního pohrdání formálním, legitimním úředním postupem je i na současné české politické zvyklosti nebývalá.

Žádost padla na úrodnou půdu. Ve výboru by měly „tradiční strany“ (ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP09) slabou převahu jediného hlasu, kdyby tam ovšem za KDU-ČSL neseděl bezpečnostní expert KDU-ČSL Ivan Gabal, stoupenec revolučních státních zástupců a plukovníka Šlachty (postoj KDU-ČSL v celém konfliktu je čím dál tím víc obojaký). Navíc výbor byl svolán místopředsedou Schwarzem (ANO) v podstatě za zády předsedy Váni (ČSSD), který je na cestách a na schůzi proto ani nebude přítomen. A pan Schwarz pozval ke Komárkovi a Šlachtovi navíc ještě vrchního státního zástupce z Olomouce Ištvana a prohlásil, že jednání by mělo být veřejné (zjevně aby to mělo patřičný dopad). Ministr Pelikán se už v souvislosti s výborem nechal slyšet, že důvodné podezření stačí k odvolání podezřelého z funkce. A komunistický poslanec Ondráček, jehož veřejná kariéra i mediální angažmá začaly už před listopadem 1989, kdy působil v Pohotovostním pluku SNB a účastnil se předlistopadových demonstrací takříkajíc na druhé straně barikády, řekl na rovinu, že buď padne Komárek, nebo Tuhý. Ve středu odpoledne proběhlo ještě jednání u prezidenta (zúčastnili se Andrej Babiš a Milan Chovanec), jeho výsledky oznámí snad prezident dnes, a večerní jednání koaliční rady, které ve chvíli, kdy píši tyto řádky, není ještě uzavřeno. KDU-ČSL a ANO tlačí na premiéra, aby svolal co nejrychleji Bezpečnostní radu státu, ten zatím odolává s celkem rozumným zdůvodněním, že BRS není fórum pro řešení politických sporů.

O současné situaci na politické předscéně se tedy dá zatím s jistotou pouze jedno. Za necelých 27 let polistopadového režimu jsme už zažili víc než dost nestability a krizí, ale to, co se odehrává teď, je naprosto bezprecedentní a přesahuje to všechny meze: boj o kontrolu nad významným policejním orgánem. Ten sice formálně patří pod ministerstvo vnitra, spravované tč. sociálními demokraty (a formality je třeba respektovat, to je podstata demokracie), ale zjevně usiluje o emancipaci. Má přitom podporu mohutného mocenského bloku, jehož jádrem je ekonomicko-politicko-mediální impérium Andreje Babiše, a v této věci (velmi významné) s Babišem souzní vrchní státní zástupci v Olomouci a v Praze, dále protikorupční iniciativy „občanské společnosti“ a média Respekt a Aktuálně.cz. Zcela spontánně tak vzniká pozoruhodné a zároveň obludné společenství zájmů.

Politické krize posledních tří-čtyř let přímo vybízejí ke srovnání s krizovými situacemi našich novodobých dějin. Inspirativní jsou zejména tři: „druhá republika“, „normalizace“ a léta 1945-8. Všechny ty analogie samozřejmě platí odtud až potud, je tu spousta odlišností, ale taky inspirujících podobností. Teď bych se rád zastavil o té poslední z nich.

Hned na počátku, vlastně ještě před osvobozením ČSR, prezident Beneš a jeho národně socialističtí stoupenci neodolali pokušení využít situace k tomu, aby si vyřídili účty se svými prvorepublikovými oponenty, zejména agrární stranou. Protože se zároveň spojili s komunisty, šlo to jako na másle a zrádná reakce byla smetena už v roce 1945 – dnešní „zrádná pravice“, TOP09 a ODS, zatím ještě přežívá na okraji parlamentního spektra. Beneše ad. omlouvá, že byli v situaci nesrovnatelně zoufalejší než dnešní ČSSD na počátku Velké Protikorupční Revoluce. Úspěšnost spojenectví Beneše s komunisty je ovšem srovnatelná s úspěšností spojenectví ČSSD s Babišem a spol.) To je podobnost první.

Když se posuzují důvody, které vedly komunisty k uspíšení únorového puče, nemluví se příliš o tom, že i oni byli v jisté časové tísni. Kdyby se v létě 1948 byly konaly volby, pokud jde o svobodu, aspoň trochu srovnatelné s těmi v roce 1946 (demokracie, i když pořádně omezená, takže už vlastně žádnou demokracií není), byli by komunisté zcela nepochybně ztratili své dominantní postavení. Museli svůj tlak co nejvíc a co nejdřív zesílit. Proto provokace se změnami v policii.(Analogie s dneškem ovšem není přesná, nýbrž neskonale směšná, pokud snad někdo srovnává pány Sobotku a Chovance s Gottwaldem a Noskem. Ti,co jsou dnes v gottwaldovské ofenzívě, jsou pan Babiš a jeho revoluční tábor). Podobně volby v roce 2017 (a o ty jde, ne snad o prezidentské!) pro pana Babiše a spol. vůbec nemusí dopadnout dobře, dutý protikorupční patos se vyčerpal a on i jeho spojenci to dobře vědí. To je analogie číslo dvě.

K provedení puče není nutné mít podporu 51% společnosti. Taky ale nestačí mít podporu 2% společnosti. Bez jakési veřejné podpory se ani puč dělat nedá: a komunisté na počátku roku 1948 už neměli dost velkou podporu k tomu, aby vyhráli volby,ale měli pořád dost velkou podporu, aby si mohli dovolit udělat puč. Nezáleží ovšem jen a síle pučistů, ale i na slabosti protistrany, na slabosti demokratů. „Tradiční“ strany tehdy nebyly v dobré kondici, což platí zejména o ČSSD, v níž byl těsně předtím komunistický souputník a patrně taky ruský agent Fierlinger nahrazen umírněným kolaborantem Laušmanem). Sociální demokraté se proto v únoru k demisi nekomunistických ministrů nepřidali a dva jejich ministři abdikovali až 24. února, ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto. K demisi se rovněž nepřipojil populární ministr zahraničí Masaryk, ba co víc, zůstal sedět v normalizované Gottwaldově vládě. Nekomunistické strany a politici nebyli vůbec schopni komunistickému nástupu čelit. A ustoupil i Beneš. Nechci tím říci, že by snad v případě, kdyby byli podali demisi i sociální demokraté, Jan Masaryk a v neposlední řadě odstoupil i prezident Beneš, by se byl komunistický puč zhroutil. Jen by to komunisté měli o hodně těžší, bylo by od počátku o hodně jasnější, co se to vlastně děje, a hlavně ti lidé by byli splnili svou povinnost: protože, konec konců, co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl! To, že splníme svou povinnost, se nakonec v každém případě vyplatí, bohužel v tomto nedokonalém a konečném světě velmi často až těm, co přijdou po nás. Relativní síla komunistů a absolutní slabost jejich oponentů v roce 1948 je úděsně podobná dnešnímu stavu. To je analogie číslo tři.

Co říci například o premiérovi a předsedovi ČSSD Sobotkovi, kterému je nesmírně těžké pomoci už jenom proto, že o to vůbec nestojí. Který neustále veřejně opakuje, že nejdůležitější je pro něho koalice s predátorem, který ho vlastně už požírá. Co říci o chování vedení KDU-ČSL, které tak připomíná chování ČSSD ve dnech únorového puče. A o to, kdo z nich je podobnější prezidentu Benešovi, by mohli všichni svést soutěž. Ke krizové situaci patří kromě relativně slabé demokratické opozice i ochromená „oficiózní“ média.

Jistě, je nutno podpořit tam, kde je to možné, sociální demokracii. Je třeba podpořit případ od případu demokratickou parlamentní opozici. Je třeba spolupracovat s oficiózními médii (samozřejmě kromě babišovin a přidružených). To hlavní je ovšem disent a samizdat. Protože světe div se, obojí je zatím pořád ještě možné dělat docela legálně, to je výrazný rozdíl od totalitní minulosti. Važme si toho, využijme toho, třeba už jen proto, aby o nás, o české společnosti, nemohl někdo jednou napsat to, co napsal na jaře 1948 ve své depeši do Washingtonu americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila na obranu svých politických svobod ani slovo." (Pro pořádek jen dodávám: nezdá se to být opovrženíhodné jen z amerického hlediska; je to opovrženíhodné tak vůbec).

22.června 2017; psáno pro Svobodné fórum