Politická krize: To hlavní nás teprve čeká

Události posledních dní, které vyvrcholily čtvrteční tiskovou konferencí ministra Chovance, jsou něco, co jsme po volbách v říjnu 2013 ještě nezažili. V Respektu by tomu možná dali titulek „Konec všemocného Babiše“. Oligarcha dosud nikdy nedostal tak výrazně přes nos. Ministr Chovanec podepsal policejní reorganizaci, s níž Babiš spojoval - v mlhavých, ale silných výhrůžkách bytí a nebytí vlády, a doprovodil to komentářem, že Policie české republiky není žádnou divizí Agrofertu. Leckdo by mohl mít pocit podobný tomu, který jsme my starší měli na podzim roku 1962, když John Kennedy důrazně vyškolil Nikitu Chruščova, zač je toho loket, když se někdo dotkne základních bezpečnostních zájmů USA. Analogie by bohužel nebyla na místě, je příliš optimistická.

I nejvyšší státní zástupce Zeman včera v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny uznal, že „de jure je reorganizace celorepublikových útvarů policie ve sdílené kompetenci policejního prezidenta a ministra vnitra“. (A že za ni nesou odpovědnost, tedy to je opravdu objev; je snad u nás zvykem, aby lidé za to, co mají v kompetenci, nenesli zodpovědnost?). Zbývá ještě říci, co je tato policejní reorganizace de facto: je to zoufalá a poněkud opožděná snaha ministra vnitra a policejního prezidenta, kteří svou funkci ve státě zastávají zcela legitimně, hájit to, co jim bylo zcela legitimně svěřeno, před podivným improvizovaným souručenstvím; jeho žhavým centrem je ekonomicko-politicko-mediální impérium Andreje Babiše, na ně se napojili státní zástupci a vedení jednoho významného policejního útvaru; a ideologicky to vše podporují „protikorupční nezávislé iniciativy“, Babišova média, Respekt a Aktuálně.cz. Toto souručenství by se s panem Chovancem rádo podělilo o jeho kompetence (tedy dejme tomu nejprve podělilo, pak se uvidí).

Podobná dělba by ovšem znamenala zásadní porušení demokratické procedury. Proto když pan Pelikán a pan Babiš v mediálním babišovském impériu pořád kolem dokola opakují, že ministr Chovanec udělal z koaliční smlouvy trhací kalendář, mělo by to znamenat, že koaliční smlouva kryje cestu k porušování demokratické procedury, která je základem politiky – a to při všech jejích zvláštnostech není pravda.

Bohužel, postoj sociálně demokratického vedení a premiéra Sobotky stojí na dvou velikých a nebezpečných iluzích, které spolu souvisejí.

Za prvé: nejde ani náhodou jen o řešení technického problému, kdo odpovídá za policejní reorganizaci. Jde o to, zda bude Česká republika napříště spravována demokratickým způsobem na základě rozdělní moci, nebo zda bude spravována přímo a centrálně mocenským útvarem propojujícím ekonomickou, politickou a mediální moc s ideologickým krytím, postaveném na kýčovitém spasitelském projektu boje proti korupci. Tento projekt ve své podstatě připomíná malounko upravený bolševický model. Jde tedy o daleko víc, než si jsou sociálně demokratičtí lídři ochotni připustit.

A za druhé: aby si sociální demokracie dokázala připustit nebezpečí, které české demokracii a jí samé hrozí, musela by být ochotna sama pro sebe si připustit, že se minimálně od roku 2012 svou nezodpovědnou politikou na vzniku tohoto nebezpečí mohutně podílela. Mimochodem, potřeba připustit si podíl na vznik problému platí ovšem pro všechny, samozřejmě i pro tehdejší demokratickou pravici. Neplatí to jen pro pana Babiše, protože on sám je tím problémem.

Proto představa pana premiéra Sobotky o tom, že se tato věc s policejní reorganizací vyřídí a bude možné se vrátit zase k dennímu pořádku fungování vlády, je hluboce mylná. „Normální“ fungování této vlády je teď už to, co jsme v těchto dnech zažívali. A ČSSD a její malý koaliční partner, KDU-ČSL, budou do budoucna stále konfrontováni s podobnými útoky a stále je budou muset odrážet. Návrat k tomu, co tu bylo v letech 2014 a 2015, je po této eskalaci „koaličního soužití“ už nemožný.

ČSSD by proto v tom, co v posledních dnech započala, měla silně a cílevědomě pokračovat, a to hned. Například: není ze zásadních důvodů možné přejít skandální pokus žalobců z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci kriminalizovat započetí policejní reformy výslechem policejního prezidenta a jeho náměstka. Je to další krok v tom, co bylo započato přepadem Úřadu vlády v červnu 2013. A pokud si snad pan nejvyšší státní zástupce Zeman myslí, že problém je jen v „medializaci úkonů trestního řízení“, zůstává nad tím rozum stát: chyba tedy prý byla v tom, že se to lidově řečeno „vykecalo“. Nikoli. Chyba byla v tom, že se „orgány činné v trestním řízení“ v tomto případě uchýlily k politickému nátlaku a vydírání, maskovanému jako vyšetřování kriminálního případu. Něco takového se u nás po listopadu 1989 ještě nestalo. Pokud p. Sobotka přistoupí na výklad pana Pavla Zemana, může se připravit ve velmi dohledné době na repete, protože se tento neslýchaný postup státních zástupců tichou cestou zavede jako precedent.

A hlavní úkol pro příští týdny a měsíce, jehož součástí je i řešení tohoto dílčího skandálního případu, zní: je třeba demokratickou cestou dnes a denně zvládat vleklou a stupňující se agonii nemravného konkubinátu mezi (některými) demokraty a Andrejem Babišem. Jako konečné řešení se samy od sebe nabízejí volby do PS na podzim r. 2017. Udržení této zničující koalice však není jedinou možnou cestou, jak se k nim propracovat, a možná není ani tou nejlepší cestou. To, co je v každém případě zapotřebí zachovat a posílit, je spolupráce demokratických sil ve společnosti (tedy také všech demokratických stran, ale netýká se to jen jich, nýbrž i nás všech) na vytvoření stabilního několikaměsíčního provizoria, které zaručí svobodný a klidný průběh předvolební kampaně a voleb. Bude to velmi obtížné a všichni účastníci (i demokratická opozice, to zdůrazňuji, i ona se kdysi svou u politikou na dnešní situaci podepsala) budou muset slevit ze svých nároků a představ. Především je taky třeba předpokládat, že v těch volbách vůbec nepůjde prvoplánově o to, zda socialismus nebo liberalismus nebo konzervatismus, nýbrž zda demokracie (vláda lidu), nebo autokracie, oligarchie a buranokracie.

Nic se tedy neuzavřelo, žádný triumf se zatím nekonal. Proto je pořád stejně naléhavé to, co požaduje výzva, s níž náš Klub na obranu demokracie přišel před necelým týdnem: žádáme i nadále vedení ČSSD, aby se důsledně opíralo tlaku, kterým je vystaveno ze strany představitelů Nových pořádků. A víme, že pokud to bude dělat, musíme je v tom ze všech svých chabých sil podpořit. Podpořit sociální demokraty by měly jednoznačně a silně i další demokratické parlamentní strany (KDU-ČSL, ODS a TOP09). A nezávisle na nich bychom měli uvažovat o tom, jak ve svém každodenním úsilí pomůžeme demokracii v jejím zápase na život a na smrt s babišovskými Novými pořádky, i my, občané ČR. Do dnešního dne se k naší výzvě přidalo přes 700 lidí. Prosíme, přidejte se i vy! Můžete tak učinit například hned zde.

17. června 2016; psáno pro Svobodné fórum