ARCHIV

Bomber

Ve střešovické vojenské nemocnici zemřel tento týden pachatel nejméně patnácti pumových útoků, které jen náhodou nikoho nezabily. Zemřel dříve, než proti němu mohlo být vzneseno obvinění, na následky zranění, které si způsobil sám při zatýkání. Nikdy už nikdo přesně nezjistí, jaké byly jeho motivy. Nejasná zůstane spousta okolností jeho útoků. Nedozvíme se ani, jak se jmenoval.

Z toho, co prosáklo na veřejnost, víme, že se živil prací vlastních rukou. Po ruské invazi v roce 1968 se jako mnoho jiných pokusil emigrovat, měl ale smůlu: chytili ho a šel do basy. Po druhé ho zavřeli v osmdesátých letech za majetkový delikt. Nezdá se, že by měl osobní důvody minulý režim milovat. Říkají, že to byl člověk uzavřený a ukřivděný: po převratu chtěl podnikat, ale neuspěl. Zkrátka jeden z těch, které nemilosrdný život vyplivl.

Nenáviděný Protějšek se mu zhmotnil v policajtech a establishmentu. Byl to sice jiný establishment než ten, co ho dvakrát poslal za mříže, ale byl to establishment. Lidé ukřivdění ztrácejí schopnost rozlišovat.

Chtěl zaměstnat co nejvíc policistů. To se mu bezpochyby podařilo. Chtěl zaútočit na symboly nového pořádku: antikomunismus a vstřícnost vůči někdejším nepřátelům. I tady uspěl. Chtěl poškodit co nejvíc lidí úspěšnějších než on. Podle jeho představ to byli nepochybně všichni. To už naštěstí nestihl.

Jeho případ svou proměnlivou ideologičností vzdáleně připomíná příběh známého vlakového atentátníka Szilvesztera Matuschky z třicátých let minulého století. Tento (na rozdíl od našeho smolaře) skutečný masový vrah zanechával na místě činu zároveň komunistické a nacistické letáky. Jeho motiv byl přitom prostý: při pohledu na železniční katastrofu dosáhl orgasmu. Náročná forma milostného života.

Nenávist, která plní nitro neúspěšných, životem zklamaných lidí je živnou půdou pro nejrůznější zrůdné ideologie. Našeho atentátníka by Lenin a jeho dnešní pokračovatelé odsoudili: nešel na to vědecky, svou nenávist ukájel živelnými, anarchickými akcemi. Ale bez lidí jako on by Lenin a jemu podobní byli bezmocní.

Znepokojivé je jedno: naší společnosti chybí mechanismy, odbourávající nenávist nahromaděnou v lidském nitru. Spočívají na víře, že i nepřítel je bližní a že je třeba milovat ty, co nás pronásledují. Podle našeho lidového náboženství je nepřátele třeba vybít a přitom ještě, pokud možno, okrást.

Smutný a logický závěr z toho všeho je: tenhle bomber zdaleka nebyl poslední. Přijdou další a možná šikovnější. V české společnosti se hromadí nenávist, se kterou si lidé nevědí rady.

16. ledna 2004