ARCHIV

Potopené stříbro

Název tohoto článku vzbuzuje romantické asociace: jsme v době velkých zámořských výprav šestnáctého století. Koráby, plující z v přístavů východní Indie, klesají k mořskému dnu i se svým drahocenným nákladem, stavše se obětí divokých bouří a neméně divokých námořních lupičů.

Jde ovšem o nedorozumění: mluvíme o lodi říční. Byla vyrobena v druhé polovině minulého století, jejím mateřským přístavem není Lisabon či Liverpool, nýbrž Podmokly. To, čím ji naplnili v Hamburku, nebylo stříbro, ale prozaická surovina k výrobě umělých hnojiv. O stříbru, a sice rodinném, mluvil pouze v přeneseném smyslu slova majitel flotily plujících popelnic, které ovšem zřejmě šíří po středním a dolním toku Labe podobnou hrůzu jako kdysi válečné koráby Sira Francise Drakea v Karibiku.

Také osud naší lodi postrádá dramatický patos. Uprostřed nakládání se totiž rozlomila vejpůl. Zatímco prostředek šel ke dnu (nepříliš hlubokému), zůstala příď i záď hrdě trčet do vzduchu. Tříčlenná posádka vyvázle životem, pouze jeden z lodníků utrpěl lehký šok a musel být ošetřen v nemocnici.

Naše pojetí rodinného stříbra je mnohotvárné a poměrně velkorysé. Většinou má podobný původ jako zlato z vypludnrovaných aztéckých chrámů: karlovarská Becherovka, hrady a zámky, zkonfiskované za pět prstů lichenštejnským občanům jako trest za to, že mluvili německy… Zde se setkáváme s variantou poměrně nevinnou, totiž s alchymistickou proměnou, jež se udála během privatizace lodního šrotu.

A tak je zpráva vlastně dobrá: loď, a to naše, poctivá, česká, šla ke dnu, ale nikoli s celou posádkou, jak se stávalo v dávných dobách. Ošetřený lodník i my coby nedobrovolní účastníci dobrodružství si můžeme s Ivanem Mládkem zazpívat: dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku… Pokud jsme ovšem už natolik otrlí, že nám nevadí směs legrace a ostudy, která se na příběh lepí jako smůla.

17. ledna 2004