Slavíme osvobození? Správně. Následně bychom měli držet i Den národní hanby.

Dnešní den je slavnostní. Není to sice už státní svátek, ale pořád je na co vzpomínat. Připomněl to včera i prezident Zeman, který má svou zásluhu na tom, že dnes už nic oficiálně neslavíme: sám kdysi jako poslanec Federálního shromáždění navrhl, aby se svátek posunul o den dopředu: kapitulace byla podepsána 8. 5. v Remeši, Rusové si z prestižních důvodů vynutili, aby se ceremoniál zopakoval ještě následující den v Berlíně, který právě dobyli. Pro návrh jsem tenkrát nehlasoval, považoval jsem jej za populistickou schválnost, jíž se chce Miloš zeman zviditelnit. Tou to taky bylo. Stejně hlasoval i druhý poslanec za Demokratickou iniciativu a předseda strany Emanuel Mandler.

Dnes, s odstupem času, musím ovšem dát panu Zemanovi aspoň částečně za pravdu.

Prezident Zeman včera hovořil o tom, že jde o výročí kapitulace nacistického Německa, a kapitulace se uzavírá jen jednou. Budiž. Je důvod oslavovat kapitulaci nelidského a agresivního totalitního režimu, který svými ambicemi ohrožoval celý svět.

Naše tehdejší osvobození má ovšem janusovskou dvojí tvář. Nacistický režim neměl vzhledem ke své povaze naději na trvalé přežití, byl to projev kolektivní hysterie, kolektivní vztekliny, jaká čas od času zachvacuje evropské národy a na níž se nedá postavit nic trvalého, jen následky té spoušti bývají strašlivé. Je málo sporné, že nic horšího než toto zatím z Evropy nevzešlo. Z našeho pohledu je ovšem třeba pamatovat na to, že po kapitulaci nacistického Německa následovala další kapitulace, která pro nás měla osudové dlouhodobé následky: probíhala plíživě, řadu měsíců, a připravovala se vlastně už za války: kapitulace české společnosti, která bez velkého odporu rezignovala v podstatě na vše, čeho předtím ve svém mnohastaletém vývoji dosáhla: na liberální demokracii, základní hodnoty občanských a lidských práv, svou národní a státní suverenitu, příslušnost k západnímu společenství a křesťanské (či chcete-li křesťansko-judaistické, to je možná přesnější) kořeny toho všeho.

Je jistě pravda, že se naše země ocitla nejen vlastní vinou ve strašném postavení: vzhledem k vývoji situace o našem osudu spolurozhodovali představitelé zaostalé a brutální východní despocie (tehdy si říkala SSSR) a jejich domácí přisluhovači. Jenže my jsme se velmi snadno a rádi přizpůsobili. Nechali jsme se koupit na demagogické žvásty o sociální spravedlnosti, slovanském bratrství a zajištění národní existence. Jen málokdo si dnes uvědomuje, jak osudové bylo např. rozhodnutí o brutálních represích proti národnostním menšinám (Němcům, zprostředkovaně i slovenským Maďarům), pro něž jsme bez problémů získali Stalinovu podporu. Rezignovali jsme na platnost občanských práv v našem státě, která je buď všeobecná, nebo vůbec není. V krásném Dostojevského románu Běsi se na případě jedné divoké revoluční skupiny ukazuje, že nejlepším poutem pro takové uskupení je společně spáchaný zločin (v románě je to vražda). Tahle část českých dějin by mohla být jakousi historickou ilustrací Dostojevského teze. A tak byla naše národní existence na dlouhá léta zajištěna – pobytem v nenasytném panděru ruského medvěda.

Je samozřejmě pravda, že mezi nacismem a ruským bolševismem je rozdíl: nacismus byl hysterické vykolejení civilizovaného evropského národa. Jeho strašné důsledky nechci bagatelizovat, ale ukázalo se, že to byla jen krvavá a hrůzná epizoda. Německo se bez velkých problémů trvale vrátilo ke svým dobrým evropským tradicím. Bolševismus je ovšem jen jedna z mnoha vyčůraných mesianistických ideologií, v nichž se zhmotňuje ruský imperiální mindrák. Ty, jichž se chceme právě zmocnit, nechceme jen prostě sežrat (jak přitrouble přiznávali např. nacisté), ale zároveň taky spasit. Jistě, je třeba vidět, že ruská agresivita je postavena na neustálém pocitu ohrožení, leckdy oprávněném, ale zcela nezvládnutém. Problém je, že Rusko svou situaci historicky dlouhodobě nezvládá, a agresivní politika opřená o různé vyčůrané mesianistické ideologie přinesla obrovské utrpení nejen obětem, ale zároveň i ruské společnosti. Tak je Rusko soustavným nebezpečím pro své sousedy i samo pro sebe. A za druhé, že tato politika a tyto ideologie (bolševismus je jen nejvypečenější z nich) nejsou bohužel záležitosti jen epizodické (jako německý nacismus), ale dlouhodobé a setrvalé.

Zároveň je pravda, že následky naší kapitulace, o níž mluvím, byly na první pohled napraveny listopadem 1989. Jenže její důsledky dlouhodobě a trvale poznamenaly českou společnost. Dosud jsme se jich nezbavili. Na dnešních Nových pořádcích, reprezentovaných jmény Zeman a Babiš, je to dobře vidět. V letech 2012 – 14 jsme bezděčně a kapitulantsky rezignovali na naši demokracii podobně jako v roce 1945 až 8 – jen tentokrát zcela sami a bez cizího přičinění.

Je třeba o tom vědět. Je třeba si to vždy znovu připomínat. Tu kapitulaci na Evropu, Západ, demokracii a její kořeny v roce 1945 až 8, i to, co dnes nevědomky a bezděčně opakujeme.

Proto bychom měli vzpomínat květnové výročí v obou rovinách. Měli bychom držet Den osvobození, ale následně taky Den národní hanby. Nemyslím, že by to nutně musel být zrovna 9. květen, i když je zrovna jaksi uvolněn. Stačil by třeba hned ten následující, desátý.

P.S. A jen malá poznámka nakonec. Tvrdí se, že všechno bylo v roce 1945 předem dáno tím, že drtivou část ČSR osvobodila ruská armáda. To není pravda úplně. Podstatná věc tehdy nebyla, kdo osvobodí největší část ČSR, ale kdo osvobodí Prahu. Nebylo v českých silách o tom rozhodnout, jistě. Ale bylo v českých silách to ovlivnit o dost výrazněji, než se stalo. To jsme taky mohli - kdybychom ovšem nebyli tak ideově a morálně rozloženi. Naše alibi má škvíry.

9. května 2016; psáno pro Svobodné fórum