Přetahování o referendum

Hlavním tématem minulého týdne byly tahanice o návrhu ústavního zákona o referendu. Na jednání probíhající schůze Poslanecké sněmovny se ho pokusily protlačit trosky hnutí Úsvit (jmenujme je pro jednoduchost „Černochova frakce“).

Referendum se má týkat vstoupení České republiky z Evropské unie. Návrh zařadit bod na pořad schůze byl citlivě vznesen právě v den, kdy na veřejnost prosákly podrobnosti o tom, co hodlá navrhnout Evropská komise pro řešení migrační krize. EK vychází (skoro se mi chce napsat „jakoby vychází“) z „mírnější“ varianty svého dřívějšího návrhu: uprchlíci musí i nadále žádat o azyl v první zemi EU, do níž vstoupili. Ale v případě krizové situace budou odtud přerozdělováni mezi další země EU podle stanovaných kvót s tím, že za každého „nepřijatého“ migranta země, kam měl být poslán, zaplatí sankci ve výši, jejíž horní hranice je skoro 7 milionů Kč. Stanovení toho, kde „krizové situace“ je přitom velmi benevolentní, krizová situace je skoro všechno. Zároveň s touto iniciativou EK se stal předmětem veřejné diskuse i „podmíněný souhlas“ Unie de zavedením bezvízového styku s Tureckem (bezvízový styk má být zaveden od června). Terén v PS byl tedy náležitě nakypřen a rozhodovalo se tak trochu v afektu.

Sám návrh Úsvitu je v některých absurdní. Není například vůbec stanoveno, jaká je minimální účast nutná k tomu, aby referendum bylo platné, ani jaký musí být minimální počet hlasů pro, aby platilo. V důvodové zprávě se k tomu praví: „Oproti jiným osnovám zákonů o obecných referendech úmyslně absentují kvóra, ať již povinné minimální účasti nebo povinného počtu oprávněných hlasujících pro… Zvolená varianta odpovídá volebnímu procesu. Ponechává se tak na voličích, zda se hlasování zúčastní čili nic; pokud však hlasovat nepřijdou, neovlivní výsledek referenda – rozhodnutí tak přenechávají aktivním voličům.“ Navrhovatelé Zjevně předpokládají, že v těchto věcech budou moci ustoupit, projeví dobrou vůli, a v tahanicích o kvóra se utopí potřeba mluvit o podstatě věci. Taky jim nešlo v první řadě o to, aby byl návrh přijat (vyžadovalo by to ústavní většinu), ale aby mohli aspoň na chvíli strnout pozornost na sebe i na další odpůrce tradiční liberální demokracie a západního zakotvení České republiky.

Dojem z prvního hlasování o návrhu zařadit bod na program schůze (proběhlo minulé úterý odpoledne) je jednoznačný. Většina stran nebyla na hlasování vůbec připravena a jejich poslanci se chovali chaoticky. Tedy připraveni byli navrhovatelé (těch je celkem osm), komunisté (byli samozřejmě pro: KSČM je parlamentní stálice, na níž je vždy spolehnutí; jen místopředseda s lidskou tváří Dolejš se zašil). Lidovci a TOP09 pro zařazení nehlasovali (komické a příznačné ovšem je, že pro byl nakonec jako jediný z nich šéf lidoveckého poslaneckého klubu Mihola, který návrh zcela právem považuje za nesmysl). Návrh na zařazení většinově podpořily ČSSD (28 pro, 5 proti, 10 absencí), ODS (pro 9, 2 proti, 3 absence). „Neutrálně“ se k věci ze zjevně populistických důvodů postavilo ANO (17 pro, 10 proti, 12 absencí, ministr obrany Stropnický byl proti, ovšem, kdyby hlasoval jinak, řvalo by to do nebe).

Postoj demokratických stran byl ovšem zvláštní nejen v úterním jednání, ale i v tom, co následovalo zhruba 19 hodin poté. Poslanci se prospali, všechno se jim rozleželo v hlavě a o celé věci (zařazení návrhu na program schůze) hlasovali znovu. Napůl nedobrovolní iniciátoři opakovaného hlasování byli právě poslanci Černochovy sekce, kteří cítili, že se jim příležitost vymyká z rukou a že by se na debatu, v níž by se jak se patří vyprofilovali, z časových vůbec nemuselo dostat. Proto navrhli přednostní zařazení jejich bodu ještě na tentýž den. Tentokrát byla vládní koalice připravena a návrh s podporou TOP09 nepřijala. Podpořila jej ovšem většina poslanců ODS, což je velmi významný signál.

A pak nastala hvězdná chvíle předsedy poslaneckého klubu KDU-ČSL Jiřího Miholy. Jiří Mihola byl předtím na veřejnosti vždycky rozhodným odpůrcem zařazení Ústavního zákona o referendu na program schůze, ovšem s jedinou výjimkou, a tou bylo úterní hlasování. Důvodem k němu mělo být, že projednávání zákona spadlo do tzv. „opozičního okénka“ opozičních návrhů, jehož obsah se schvaloval vlastně en bloc (musím se přiznat, že nad něčím podobným mi jako laikovi zůstává rozum stát). Teď obrátil a navrhl zrcadlově obrácené hlasování, než bylo to, které proběhlo před 19 hodinami: totiž hlasování o vyřazení bodu o referendu z programu schůze. A najednou se ukázalo, že pro vyřazení je velká většina poslanců ČSSD a ANO (zdržení se znamenalo ovšem v tomto případě vlastně totéž co být proti návrhu, jenom ne tak vehementně – toho využil k profilaci mj. místopředseda KSČM s lidskou tváří Jiří Dolejš). Koalice by ovšem tentokrát sama na prosazení návrhu nebyla stačila. Trn z paty jí loajálně vytrhla TOP09, která jako jeden muž hlasovala pro vyřazení. Zato ODS se sjednotila stanovisku právě opačném.

Otázkou je, jakou si tímto hlasováním Sněmovna vystavila legitimaci. Jsou tu dva problémy: první je formálně technický: jak je možné, že v tak malém časovém rozpětí změní poslanci svůj postoj tak, že ten, kdo hlasovat napřed pro zařazení, skoro vzápětí sám iniciativně navrhne pravý opak? A v obráceném gardu: jak je možné, že např. Miroslava Němcová a Jan Zahradník, kteří při prvním hlasováním hlasovali jako jediní z ODS proti návrhu (musím říci, že mi to imponovalo, bohužel předčasně), najednou návrh na vyřazení bodu z programu odmítli? Jistě, museli by hlasovat proti klubu – ale to už předtím přece udělali. To, jak se k věci postavil klub ODS, jen potvrzuje, že strana je po kongresu v ještě hlubší krizi než předtím: do jejího čela se zřejmě usilovně tlačí zombie z Hanspaulky (samozřejmě v zastoupení), a strana proti tomu jako ostatně vždy (od Topolánka po Nečase) nemá vůbec žádné protilátky.

Druhý problém je věcný: když je jednou návrh zákona v souladu s pravidly podán, mělo by být – aspoň já si to myslím - jeho projednání podpořeno či odmítnuto jen pro schůzi, jejíž program se schvaluje, a ne tak vůbec (což se jistě nestalo), ale navíc z procedurálních důvodů, ne např. proto, že návrh je blbost, protože to by se dá prokázat jen v projednání samém. To je významné zejména u opozičních návrhů - vládní většina by přece v zásadě neměla mít právo rozhodovat o tom, zda je návrh věcně schopný projednání. Problematičnosti využil zejména předseda ODS Fiala (nebyli jsme pro zákon, byli jsme jen proto, aby se projednal), a něco podobného tvrdil i poslanec Mihola. Problém je, že se to nějak moc podobá demagogii, jakou ve věci referenda předvádí Miloš Zeman: ten je pro to, aby se referendum o vystoupení z EU konalo (nechť kvetou všechny květy svobody), přičemž ovšem on jako rozhodný stoupenec EU bude při něm samozřejmě hlasovat proti. Je zjevné, že čeští odpůrci demagogie a odpůrci toho, aby byla ČR tichou a nenápadnou cestou vyšachována z prostoru demokracie do orientu (prostor autokracie, oligarchie a buranokracie), nebyli – a pořád nejsou - připraveni účinně čelit tomuto úsilí. Tj. například předejít mu nějakým vlastním návrhem, pokud je o projednání pozitivní koncepce pro českou politiku v rámci Evropy a EU.

Být pro zařazení návrhu na program schůze samozřejmě ještě neznamená podpořit samotného návrhu. V každém případě se však navrhovatelům a všem duším s nimi spřízněným dostane velký prostor k tomu, aby se vyřádili, navíc v situaci, kdy vlastně neexistuje žádná reálná, jasně zformulovaná politická cesta. Nemá ji ani vláda, ani demokratická opozice („zdržet se“ – tuto cestu volili při prvním hlasování především v KDU-ČSL a v TOP09 - znamená vždycky jistý alibismus, přiznání, že chybí důvody pro jasný postoj).

Nic podobného nemají samozřejmě ani ti, co vystoupení z EU podporují. Pokud někdo šilhá po vystoupení z EU, měl by zároveň jasně zformulovat, jak hodlá zajistit suverenitu a demokratické uspřádání takto „osamostatněného“ státu (myslím, že se přitom nakonec ukáže, že těm lidem vůbec o žádnou suverenitu ani demokracii nejde).

Otázka, která se v dnešní situaci vnucuje sama od sebe, zní: co máme dělat, abychom čelili nesmyslné a nebezpečné politice nynějšího unijního vedení v migrační krizi: slabosti vůči vyděračům, tj. teď např. Turecku, a diktátu vůči těm, kteří nemají čím vydírat a přitom důsledky politické slabosti Unie – jejich Unie! - pocítí na vlastní kůži.

K těm druhým patříme i my: česká politika je, jak se zdá, mezi dvěma mlýnskými kameny. Odejít z EU znamená, že se dostaneme do ruské sféry vlivu a že se u nás prosadí nedemokratické politické síly (už k tomu mají mocně nakročeno a rozprava o návrhu Černochovy sekce Úsvitu by tomu napomohla). A trpně přijímat nesmyslná unijní rozhodnutí znamená podílet se na vnitřním rozvratu ČR i celkovém rozvratu Unie – což obojí skončí stejně jako dobrovolný odchod z EU: v panděru ruského medvěda.

To, o co v tuto chvíli v České republice jde, je, aby se zdejší demokraté - a to znamená taky demokratické politické strany v PS (ČSSD,KDU-ČSL, TOP09, ODS), jsou-li toho vůbec ještě schopny -, proboha aspoň pokusili domluvit na nějakém účinném, společném postupu, jehož cílem by bylo

- zachování a posílení demokracie v České republice,

- zachování přináležitosti České republiky ke společenství západních demokratických států a tedy i k EU,

- odmítnutí nesmyslné politiky vedení EU v uprchlické krizi a hledání východisek a politických variant.

Evropská unie je optimální prostředí pro existenci svobodné české společnosti. To ale neznamená, že musíme jen trpně sledovat všechna její neblahá rozhodnutí. Jde o loajální a zároveň kritický postoj ke společenství, do něhož jsme dobrovolně vstoupili a které nám bylo pro mnoha stránkách velmi prospěšné.

Je nepochybné, že se Černochova frakce pokusí návrh co nejdřív předložit znovu. Sám pan Černoch to už naznačil. Předseda Sněmovny Hamáček to poněkud kapitulantsky komentoval s tím, že tentokrát to už nejspíš projde.

Dokážou tomu demokraté ve sněmovně předem čelit? Líp než se jim to (ne)povedlo tentokrát?

6. května 2016; psáno pro Svobodné fórum