ARCHIV

Pozitivně do pekel

Huxleyho „Krásný nový svět“ líčí utopií, v níž se lidé zbavují svobody sami a s úsměvem. Svého času, zejména v druhé polovině dvacátého století, se na to nevěřilo. Přemíra tyranií se zdála nasvědčovat, že lidská bytost je v zápase se zlem obětí.

Není to však pravda, jak současnost přesvědčivě ukazuje. Huxley byl věštec. Svobodná lidská bytost, jsou-li k tomu dobré podmínky, je na vlastní destrukci horlivým spoluúčastníkem.

Třetí svět (teď už vlastně druhý) se i nadále utápí v hrůzách daných importovanými utopiemi nakříženými s vlastní krvelačností. Nám v tom prvním, vyspělém, však již ubylo testosteronu a krvelačnost postupně proměňujeme v nemohoucnost. To je přesně ten okamžik, kdy „Krásný nový svět“ nastupuje. Zde již nejsou okovy a mlácení v kursu, není to totiž třeba.Projevuje se to kromě jiného jakousi právní inflací. Ve věci sexuálního obtěžování bude muset obviněný dokazovat, že je nevinen. A tento historický průlom do občanských práv nezůstal osamocen. Podle prastaré logiky, že čím je nápad stupidnější, tím častěji pravděpodobnost jeho následování poroste, naši zákonodárci pokračují. Vládní koalice, příkladné sdružení sociálních inženýrů, hodlá vzít zákon na televizní neplatiče. Každá domácnost by měla platit koncesi České televizi nebo předložit ověřené prohlášení, že televizi nemá. Jedině tak by se mohla placení vyhnout. Jedna právnička nazvala tuto situaci „pozitivní fikcí“, tady předpokladem, že každý určitou věc má. Napřístě bude možné uvalit sankci na kohokoli, protože něco určitě vlastní a něco s tím dělá. Právně je to možná v pořádku, pro západní kulturu se však jedná o zrůdnou cestu.

Problém neplatičství či obtěžování je jistě závažný. Dobrovolně si však zvykáme na situace, v nichž presumpce neviny zaniká. Pomalu, nenápadně ale jistě. Huxley by měl možná radost. Ale nejspíše nikoli.

Zdeněk Švácha